Sympatické oběti brutálních činů

Na knihu Třináct relikvií jsem byla upozorněna několika různými lidmi. Dokud nevyšla, nikdo samozřejmě nevěděl nic konkrétního, nicméně už se šeptalo, že toto rozhodně není román pro děti či mládež, jak tomu bylo u předchozí tvorby Michaela Scotta. Prý plné násilí, brutálních výjevů, sexu – dokonce někdo zmínil sado-maso. To se v poslední době zmiňuje v souvislosti s literaturou nějak často. A za vším hledej ženu – rovněž se rozkřiklo, že za to může Colette Freedmanová, spoluautorka knihy.

Právě jsem to dočetla. Scott zůstal věrný žánru fantasy, pro děti to ovšem tentokrát opravdu není. Nálepka sadomasochismu je snad poněkud přehnaná. Sex tam je. (Ale v čem ten dnes není, že?) A konečně – ano, je tam hodně brutality. Se kterou jsem měla trochu problém.

Jsou obrazy násilí v literatuře působivější než ve filmu? Když se divák v antických tragédiích o jakémkoli brutálním činu dozvěděl pouze z vypravování posla, post factum, zatímco scéna samotná se nikdy před jeho očima přímo neodehrála, bylo to proto, že si byli dramatici vědomi síly naší představivosti, jež předčí vizuální realitu, nebo prostě proto, že useknutou hlavu nebo skok ze skály nešlo na jevišti z praktických důvodů předvést?

V jednu chvíli například Richard Fenton, starý, nepříjemný pán, Strážce relikvie, plave ve svém krásném krytém bazénu, když vtom se nedaleko od něj zřítí něco do vody. Fenton se domnívá, že jde o stropní květináč, který se prostě z nějakého důvodu utrhl. Připlave blíž, aby se podíval, a v duchu už uvažuje, že ta hlína mu teď určitě ucpe filtr a kdo za ten nepořádek asi tak zaplatí.

„Vynořil se nad hladinu, zhluboka se nadechl a opět se ponořil. Teprve když vplul do oblaku, který se šířil kolem rostliny, uvědomil si, že má růžovou barvu a je protkaný tenkými, černými nitkami. Když se natáhl pro nasáklou kouli hlíny, převrátila se...“

Fenton předmět vytáhne a zírá na useknutou hlavu, do vykulených očí svého zjevně mrtvého sluhy Maxe. Takže ne, nebyl to květináč. Fajn. Přestože Scott velmi americky dramatizuje, dopřeje nám tři tečky, pomyslnou chvilku napětí, a pak detail vykulených očí, prostě přestože snad příliš očividně hraje na efekt, samotná scéna v bazénu je něčím zajímavá – není zas tak děsivá a čistá voda protkaná nitkami růžové a černé krve působí hezky. Vizuálně hezky. Ve filmu by se s tím dalo pohrát. To se ještě dá snést.

Ti, co to udělali, z domu nezmizli, na Fentona číhají, odchytí ho a následuje mučení. Mučení nesympatického Fentona. Na jiném místě ti samí pachatelé umučí Strážkyni jiné relikvie, Judith. Přátelská, i když snad trochu podivínská stařenka, která se proslavila jako spisovatelka, barvitými pohádkovými knížkami, se v důchodu věnuje zkoumání starých keltských mýtů a významu jednotlivých relikvií, jejichž existenci už mnozí považují za pouhý mýtus. Nikomu nic neudělala, jenom jí v dětství nějaký žebrácky vypadající muž jednu relikvii – tu nejdůležitější, totiž samotný meč – svěřil do péče, a teď se o ni najednou někdo začal zajímat. Vidíme ji ve sklepě jejího vlastního domu, dráty a kleštěmi je přivázaná k židli, tenký drát hluboko v mase (a tak dál), umírá v strašných bolestech.

Tyto výjevy mě trápily víc. Proč? Protože Fenton je sobecký, neurvalý stařec, co si nastřádal obrovský majetek využíváním jiných lidí, zatímco Judith je hodná, sympaticky akční babička, co píše knížky pro děti? Čím je nám oběť sympatičtější, tím víc soucítíme?

Neodpovídám. Jen mi to problesklo hlavou.

Třináct relikvií se koupe v krvi a ohni. A to nijak lyricky. Prostě realismus, dalo by se říct. Mě to ubíjí, nemám na to žaludek. Na druhou stranu, je proto kniha o něco horší? Snad spíš naopak. Mýtus není zcela smyšlený a ty relikvie (prý, podle autorovy závěrečné poznámky) skutečně existují, „stejně jako skupina lidí říkající si Strážci Relikvií.“ Co bychom od keltských příběhů čekali, když ne krvavé rituály? Jasně, že to není romantické čtení pro hospodyňky. Nebo co. Kdyby šlo o popis výpravy na severní pól, asi bychom si taky nemohli moc stěžovat, že je tam příliš mnoho ledu a sněhu, že.

Prostě číst, nefňukat. Příběh má spád. Od začátku je jasné, že někdo Strážce systematicky vyvražďuje, a jelikož víme, že se relikvie nemůžou setkat všechny na jednom místě, jinak by se otevřely brány jiného světa a vypustily smrtící, hladové démony, čekáme, že k tomu asi (téměř) dojde. Přesto zbývá dost nejasností na to, abychom četli dál. Je to zručně napsaný fantasy román a to, zda to má na svědomí víc Colette nebo Michael, nám snad rovněž může být lhostejné. Takže kdo na to žaludek máte, přečtěte si. Třeba naschvál před spaním.

Colette mi přesto v hlavě utkvěla – jak asi vypadá ta, která prý svého kolegu Scotta svedla na tu cestu nezřízeného násilí. Přikládám její obrázek. Sympaťačka.