Nepijte z pramene, možná není léčivý…

„Duši člověka poznáme z toho, po čem toužil – a nehraje roli, jestli svých cílů dosáhl nebo ztroskotal.“Michael Koryta:Tak chladná řeka

Takhle mi teď běžely myšlenky: Jak by asi vypadal tento článeček, kdybych se pokusila napsat ho stylem knížky samotné? Byl by mysteriózní, řekla bych.
Možná by vůbec neinformoval o postavách nebo o zápletce.
Takže by to nebyla žádná recenze, protože ta přece má informovat, ne?
Jenže o čem? Pokud by byl článek o mysteriózním románu stejně mysteriózní, vlastně bych dokonale zprostředkovala, v čem kniha, nebo snad spíš její kouzlo, spočívá.

Pokoušet se o to nicméně nebudu. Nemám Korytův mozek. Možná naštěstí nemám. Asi bych neusnula.

Příběh v hrubých obrysech: Eric Shaw, někdejší úspěšný americký režisér, prochází krizí. Pracuje už jenom na vzpomínkových videích k narozeninám nebo úmrtí. Se ženou se rozešel, více-méně pro svůj pocit selhání. U jedné zakázky zařadí do videoprojekce zdánlivě bezvýznamnou fotku chaty. Nic, žádní lidé, jen chatka v krajině. Tuší, že pro zemřelou něco znamenala. A nemýlí se. Vzápětí dostane nabídku od její sestry a odcestuje do zapadlého kouta Indiany natočit vzpomínkovou nahrávku za člověka, který ještě vlastně nezemřel. Nese si s sebou prastarou lahvičku – údajně je v ní voda z léčivých pramenů z této oblasti Indiany – a udělá tu chybu, že se z ní napije. Eric je člověk citlivý, řekněme, že má jisté parapsychologické schopnosti, jež v každém případě spíš vládnou jím než on jimi. A tento doušek mu pořádně zamíchá životem.

Co je na tom skvělé: téměř všechno. Hrstka hezky prokreslených postav – obzvlášť stařenka Annie, osaměle žijící v domečku kousek od lázní. Tady tráví své dny převážně pozorováním počasí, zaznamenáváním meteorologických údajů. Já jsem žila čtyři roky v Anglii, takže počasí je pro mne opravdu mnohem víc než jen konverzačním tématem. I beztoho jsou však popisy bouře přicházející ke konci příběhu prostě úžasné. Jasně, taky proto, že chápete, že se schyluje k něčemu radikálnímu i mezi postavami. To tornádo není v Korytově knize vnějškovou záležitostí. Ta kniha JE tornádo. Tak je napsaná. Po tři sta stránek se pomalu sbírá a neúprosně do sebe vtahuje jednu postavu za druhou, až je semele v totální bouři – a jak už to chodí, uprostřed zůstává ticho.

Děj se odehrává v reálně existujícím místě. French Lick & West Baden. Negooglujte si to, dokud nedočtete. Ten lázeňský hotel je skutečně vskutku impozantní, ale to, co vám v hlavě za pomoci vaší představivosti vystaví autor, bude impozantnější.

V románu je zmíněn nějaký film od Kubricka, myslím, že Shining. To je dost namístě. A kdo Kubricka zná, vzpomene si možná i na Vertigo. I když tápat nás autor zas tak moc nenechá, události jsou chvílemi téměř přízračné. Eric Shaw se jednou napil a už nemůže přestat. Léčivá voda mu něco odhaluje. Něco brutálního, co se tady odehrálo před mnoha léty. Pohrává si s myšlenkou, že o tom natočí film a zbohatne a bude slavný. Velmi brzo však jde o dost víc než o nějaký hollywoodský snímek. Žena, která ho úkolem pověřila, vycouvá. Někdo další by očividně byl také rád, kdyby tajemství zůstalo tajemstvím.

I já jsem měla v jistém okamžiku pocit, že se konec nechci dozvědět – nechci, aby se provázky děje propletly do smysluplného závěru. Na druhé straně, i poté co se příběh v podstatě uzavře, zůstane kolem něj dost mrazivého chvění. Ta řeka z názvu, řeka zvaná Ztracená, protéká z větší části pod zemí a místo, kde pramení, je taky trochu záhadou.

Jdu spát.
Na zítra hlásili přeháňky a bouřky.
Jsem zvědavá.