Malá německá zlodějka

V roce 2010 tehdy osmnáctiletá Helene Hegemannová vyrazila dech čtenářům i většině odborné kritiky svým nekompromisním románem s poněkud krkolomným názvem Axolotl Roadkill. Senzace ještě doznívala, když se vzrušené hlasy ze všech stran zdvihly v druhé vlně – tentokrát pro zjištění, že mladičká autorka značnou část textu ukradla z jiných knih, filmů, písní, blogů.

Rozvířila se bouřlivá diskuze. Z tohoto důvodu se dnes jakýkoliv úryvek z původního Hegemannové textu na internetu prakticky nedá najít. Zadáte do vyhledávače hesla jako „úryvek“ nebo „citace“ a vybíhají jedině odkazy na články, kde se rozebírá, co bylo ukradeno, nakolik to autorka pozměnila, zda je to omluvitelné nebo ne. V dotisku už vydavatel vyjmenoval všechny známé zdroje – jsou také v českém vydání a zkráceně zabírají osm stránek – a doplnil poznámku, že vzhledem „k estetickým principům intertextuality“ jich tam může být ještě víc. To situaci nijak zvlášť neuklidnilo, i když přinejmenším v otázce autorských práv je teď alespoň zčásti jasno.

Já jsem se do knihy začetla bez toho, abych měla o těchto faktech sebemenší ponětí. Dost se mi líbil příběh i styl – zvláště na začátku plyne všechno hodně svižně, pološílená teenagerka v centru Berlína, uprostřed dění, vláčí čtenáře světem drog, zábavy, citové prázdnoty, vzpomínek na matčinu smrt. Objevné to není, ale hezky se to čte, zvlášť pro někoho, kdo je takovému světu na míle vzdálen. K tomu ten jadrný, dužnatý jazyk někoho, kdo je zjevně inteligentní a taky toho hodně přečetl – a přesto na tyto věci prostě už kašle.

Pak asi ve třetině jsem hledala nějaký kousek v originálním znění a přišla na celý ten „podvod“. I když mě to zas tak nepobouřilo, trochu mě udivil rozsah tohoto nepřiznaného propůjčování. Je toho opravdu dost. Na druhé straně, Hegemannová psát umí, jinak by to neslepila dohromady do funkčního celku, a kromě toho je v závěrečném výpočtu citací vidět, že některé úryvky předělala na lepší. (To, že se nepřiznala, je jiná věc, pravda. To se nedělá!)

Jaká tedy tato „intertextuální“ slepenice je? Chtělo by se říct, typická teenagerská zpověď. Hrdince nikdo nerozumí, její otec hodně vydělává, ale nestará se o ni. Do školy nechodí, vzdělávací systém je nanic. Téměř nepřetržitě sjetá, tráví dny s nic nedělající Ophelií, HIV pozitivní berlínskou kráskou, a s kýmkoliv jiným, kdo se naskytne, od taxikáře až po prodavače exotické zvěře. Panoptikum velkoměsta. Noční světla a lajny prášku. Smutek z toho, co bylo, strach z toho, co přijde.

Vím až podivně přesně, co chci: nedospět. Za několik let už nebudu mít dost sil, abych se mohla vážně zamyslet nad tím, jakou barvu má mít potah na mojí první samostatně pořízené sedačce. Budu se smutně ohlížet zpátky na vývojový proces, jenž byl ovlivňován nadprůměrně kontraproduktivními kolapsy, a k smrti se stydět za všechno, co tady teď datluju do počítače, jako kdyby to byl kdovíjaký zázrak. Protože do té doby už pravděpodobně konečně pochopím Foucaulta, zbavím se jiných měřítek i své rodiny a najednou si uvědomím, že právě tady tohleto, tahle hromada odpadků tvořená propocenými prostěradly, nestrukturovaným denním pořádkem a záškoláctvím, byla vlastně nejlepší léta mého života.

Pach zpocených těl, heroinový třes a občas nějaké to náhodné vyvrcholení na zadním sedadle. Na naléhání sestry se vrátit na den do školy, zrovna když se koná třídní výlet do koncentráku. „Den se nevydává žádným rozhodujícím směrem.“ A život obecně také ne.

Míchá se tady současná popkultura s klasikou, deník s útržky e-mailové korespondence, svět bohatých se světem chudých. Teorie s praxí. Kapitoly jsou krátké a ještě dál členěné, pořád se mění scéna i postavy, pořád se něco děje. A přesto se nestane nic. Jakkoliv hloupě to srovnání bude znít – trochu jako Jeden den Ivana Denisoviče. Smutné není to, co se tam odehrává, nýbrž především to, když pochopíte, že tohle není program na jedno léto, tohle je realita na mnoho let, pokud ne na celý život.

Ke konci, když mi došlo, že se z toho, chudák ztracená, asi nedostane, už mě to moc nebavilo. Ne že bych čekala šťastný konec. Spíš nějaké svého druhu uzavření. Přesto mě malá německá zlodějka potěšila. Především tím, že, třebaže nechtěně, zavdala podnět k pozoruhodné diskuzi.

Hegemannová svůj literární debut v čase největšího nadšení shrnula slovy: „Není to žádný deník, nebo román-vyznání, co by vznikl z přetlaku. Je to prostě experiment.“ To ano, i když asi jiným způsobem, než původně zamýšlela. Uvidíme, možná jednou někdo vykrade ji a situace získá další rozměr. Těším se na to.