Mám rozečtenou Tak chladnou řeku. Je tma. Několik desítek stránek jsem se přemlouvala, že vstanu a udělám si něco malého k snědku (jakkoliv výživné čtení, žaludku je to jedno). Místo toho, jako tolikrát, jsem četla dál. A příběh byl stále víc a víc děsivější, takovým tím kradmým způsobem. Ani nevíte, jak vám to vleze pod kůži. Když jsem se pak konečně zvedla a vylezla z pokoje na potemnělou chodbu, šíleně jsem se polekala malého zeleného světýlka u mé ruky. Můj tablet, ano. Omlouvá mě to, že ho mám asi tak den, a tak nevím, co to obnáší, procházet se s ním v noci po bytě.
Jen co se srdce trochu zklidnilo, zakručelo mi v břiše. Dost na to, abych zapřemýšlela, jestli se v mých útrobách nezabydlelo něco cizího.
Mě jen tak něco nevyděsí. (Ano, svědomí mám čisté.) Jediná další kniha, zážitek hrůzy, na kterou jsem si vzpomněla, byli Foglarovi Hoši od bobří řeky. Četla jsem to jako malá u babičky. Na vesnici, kde jediný záchod stojí venku na dvorku a i za denního světla vám na náladě nepřidá. Zapadlé místo v dřímajícím údolí kousek od slovenských hranic, kde se v lesích prý potulují utečenci (nebo nás tím tehdy přinejmenším někdo dost účinně strašil) a přes den z hor slézají zdivočelí místní a loví psy k obědu (to bohužel pověra není). Později ten obrázek dotvořilo babiččino rozpustilé vyprávění, když jsem s ní dávala dohromady náš rodokmen. Studny, sekyry, krev, folklorní násilí; nebudu to tady vykládat. Kdybych to byla věděla už tehdy, nad Foglarem bych možná nadobro zešílela. (Díky tomu bohatému rodokmenu vím, že bych nebyla první.)
V té Foglarově knížce byla jedna scéna se světýlkama. V močálových lesech zeleně svítící prkno, ne? Nevím přesně. To byl tehdy moment, kdy jsem to zavřela a šla spát. Zachumlala jsem se pod obrovskou peřinu (duchna, prostě), umístila se tak, aby mě nezabily černé trámy, kdyby se náhodou utrhly ze stropu, což byl také jeden můj odvěký dětský strach, a usnula jsem. Spánkem tak hlubokým, jaký by mě ve městě neoblažil.
Co teď udělám s tímhle Korytou, nebo jak se jmenuje, s Tak chladnou řekou? Už jsem velká holka, tak snad jedu dál, ne? To světýlko na tabletu si v krajní nouzi můžu provizorně přelepit náplastí…
