Jak nás Facebook dělá šťastnějšími?

Překvapilo mě už to, že se tady někdo pouze ptá po způsobu. Já bych si nebyla jistá ani tím, že je to pravda. Samozřejmě, z článku jsem se pak záhy dozvěděla, že výzkum byl provedený na škole, čili odpovídali studenti, a vzorek taky dosti skrovný – něco málo přes dva tisíce respondentů.

Nicméně se značné množství jiných článků a dokonce odborných studií zdá naznačovat to samé. A když si uvědomíme, že se jedná o sociální síť a my jsme tvorové vpravdě společenští, dává to smysl. V jednom blogu o vědě a technice jeden nadšený čtenář převyprávěl Dunbarovu teorii a důsledně vyložil, jak Facebook plní v podstatě stejnou úlohu jako v pravěku vzájemné odvšivování. Ano, prosím.

Dunbar, britský antropolog, evoluční psycholog, už vydal několik knížek (něco z toho bylo přeloženo i do češtiny) a na mě z informací na internetu působí celkem seriózně. Přesto ta jeho teorie trochu uvádí do rozpaků. Ve zkratce jde o to, že naši paleolitičtí předkové, tehdy ještě víc opice než lidé, žili v malých komunitách a hierarchie byla pro ně mnohem důležitější než je dnes pro nás. V takovém společenství jsou poznatky o vztazích klíčové, protože ovlivňují nebo můžou ovlivnit něčí pozici v tlupě. Kdo se s kým páří, kdo uzavřel spojenectví, nebo kdo se právě popral. Prostě klevety.
Dunbar mate především závěry, že předtím, než se zrodil jazyk, komunikační úlohu v podstatě sehrávalo vyčesávání vší. To probírání se něčím kožichem, jak jej známe z přírodopisních seriálů. Zřejmě se tím utužovaly vztahy nebo vůbec formovaly; pokud někomu odmítnete pročesat srst, asi mu tím něco dost jasně říkáte. Nevím. Tak si to představuji. Vši nicméně přeskakuji, jsou tady jen pro úplnost.
Facebook nám rychle a účinně poskytuje nejčerstvější novinky a klípky, které už možná potřebujeme méně než předtím (přinejmenším už nejde o přežití...), ale snad přece jen nějak potřebujeme. Například pro své sebevědomí. Pro svůj obraz sebe sama. S neúspěchem nebo bolístkou se normální člověk údajně svěří jedině blízké osobě, ne komukoliv. Na Facebooku je z těch stovek kontaktů jen malý zlomek toho, co by se dalo nazývat přáteli, a tak máme tendenci se tam spíš pochválit. Napsat, co se nám podařilo. Kromě toho je zpravidla vidět jen to, co chceme, aby vidět bylo. Můžeme vlastně manipulovat svým obrazem a být tím, kým nejsme, ale snad bychom chtěli být. Také je mnohem jednodušší reagovat nebo vyjádřit názor. Kliknete „like“ a je to. A nějak vypadáte. Klikám na Gucciho. Nic od něho nemám, ale vypadám teď, že něco vím o módě, nebo že dokonce mám vkus.

Ovšem, může to být také dosti schizofrenická situace.
Facebook opravdu je do značné míry jaksi pozitivní. Určitě záleží na komunitě, ale jinak tam jistě spíš obíhají kreslené vtipy než oznámení o úmrtí, a „smutný“ smajlík nikdy nevypadá úplně vážně smutný. Je to konec konců jen ikona.
Tady bych ještě poznamenala, že v Rusku se prý smajlíci píšou bez dvojtečky. Prostě jenom závorka. Často i deset za sebou. Velmi se směji, tudíž píšu ))))))))). Ruský smajlík je slepý. Slepý je, řekla bych, stejně i ten náš. Přečetla jsem teď několik článků a statí a Facebook mi připadá jako továrna na iluze. Pravda, pokud to někoho dělá šťastným, smysl to má.