Čtení na víkend. Starší McEwanova próza Amsterdam má něco málo přes 150 stran a dost vtipu na to, aby ji člověk přečetl za večer. Kromě jiného právě kvůli tomu ministrovi a jeho rudé rtěnce.
Všechno se začíná smrtí. Po těžké chorobě, krátkodobé paralýze (syfilis?), zemře Molly a na pohřbu se setkají čtyři její milenci. Sledujeme především dva z nich. Clive je veleúspěšný hudební skladatel, právě komponuje své mistrovské dílo, Symfonii milénia, a v nestřežených chvílích ho občas napadá, jestli opravdu není geniální. Vernon, jeho dávný přítel, je šéfredaktorem časopisu Judge, který se přes svůj vzletný hrdý název pomalu ubírá cestou bulváru – za všechny články a nápady jmenujme reportáž o rozhádaných siamských dvojčatech (a že to asi byla hádka; mají pokousané tváře).
Oběma chybí morální cítění. To se v dnešní době snad ani nezdá být zas tak kritické, žít se bez něho asi dá, ale tady na to oba vlastně doplácejí. Vernon se dostane ke kompromitujícímu materiálu, k fotkám, které kdysi v časech své aférky s ministrem zahraničí pořídila Molly. Je to senzace, samozřejmě. Ministr je transvestita. Vernon během pár dnů zvedne náklad svého plátku o sto tisíc výtisků – a vzápětí střemhlav padá dolů. To, jak k tomu dojde, je jedna z nejzajímavějších částí této útlé prózy. Čítankový příklad fungování takzvaného Public Relations. Společnost se pak postaví na stranu očerňovaného. Proč? Protože se v nich probudilo svědomí? Ne. Protože představa pravdy a dobra se mění podle nasvícení scény.
Clive, umělec, odjede do hor, aby z božské a pokud možno neposkvrněné přírody načerpal inspiraci k napsání závěru své mohutné skladby. Tady v lůně zeleném se setká s nepříjemným výjevem – výjevem násilí. Clive, jež by mohl zasáhnout (a jak se později ukáže, zachránit tím lidský život), upřednostní práci. Jakékoliv nervové vzruchy mu odhánějí inspiraci a on svoje dílo nutně musí dokončit. Stín výčitek svědomí lehce zažehná velmi kvalitním francouzským vínem a další prací na partituře.
Není tam jediné pozitivní postavy a těžko ukazovat prstem na jednu, nicméně právě Clive si to hodně odnáší. Jako by v něm McEwan ztělesnil něco, co mu je opravdu bytostně protivné, a pak ho zato pomalu ubodává jako malou woodoo panenku. Zároveň máte pocit, že to dělá právě proto, že k tomu sám má hodně blízko. Není to sebemrskání, spíš jako krátký zběsilý výpad proti něčemu, co je nám vlastní, s čím však zároveň nechceme být identifikováni.
Kniha je přehnaná, záměrně si libuje v extrémech – zvláště náměty ve Vernonových novinách představují sbírku takových šíleností, že ani Palahniuk by se za ně nestyděl. Někomu se připomene možná i úvod DeLillovy prózy Cosmopolis. Vypadá to na pochybné srovnání, ale něco tam je. Americká nadsázka učesaná jako anglický trávník. Jak v doslovu říká pan Nagy, „přepsaná moralita“. Figurky. Zjednodušení do typu. Takhle to asi musíte chápat, jinak pak z toho rozuzlení vyletíte z kůže.
Možná byste vůbec mohli začít doslovem. Ten je skvělý. Krásně zasazuje do souvislostí, připomene něco z anglické tradice a poukáže třeba na podobnosti s jedním z nejznámějších McEwanových raných děl: „Stejně jako děti v Betonové zahradě nedokázaly zcela úspěšně pohřbít ve sklepě svou matku a mrtvolný zápach se line vzhůru celým domem, ani v Amsterdamu čtyři muži ve středních letech svou někdejší milenku nedokáží pohřbít.“
Má to krásné tempo, strhující děj, skvělé dialogy – vůbec všechno, co už se od McEwana prostě čeká. Já jsem každopádné čím dál tím méně nadšená z ironie – zdá se mi to jako příliš jednoduchý postoj. Přestože je tady posunuta trochu dál, dalo by se říct novým směrem, nijak zvlášť mě nebaví.
Baví mě ten ministr a jeho rtěnka. To, jak se veřejně činný člověk, disponující takovou mocí, rázem ocitá v té podivné pozici, kdy čeká na ten příslovečný první kámen – a místo něj přijde chápavé objetí, i když jenom na čas. Člověk náhle úplně bezbranný, obnažený před celou krajinou do svých nejtajnějších tužeb a fantazií. A pak se to v roztomilém rodinném divadélku všechno natře narůžovo a zakopne do autu.
I kdyby se nezakoplo. Vernon si dopředu objednal článek, co by jeho noviny okamžitě otiskly v případě, že by ministr spáchal sebevraždu. O všechno je postaráno.
