Cirkus přijede bez varování.

A je jiný než cokoliv, co jsem kdy viděla. Nevzpomínám si, že bych jako dítě nějak zvlášť toužila jít do cirkusu. Několikrát jsem tam byla, ale nepředstavovalo pro mne takové to magické místo, o němž bych snila. Teď jsem našla Noční cirkus a chvíli se zdálo, že by se tam dalo jít. Ale asi nedá.

Otevřete knížku a i když ten svět, který vám předloží, budete brát jako fikci, může se stát, že se to přelije v něco víc. Přesně tohle dělá Erin Morgensternová v té své. Noční cirkus. Cirque des Rêves. Začíná to jako vymyšlený příběh, ale postupně z toho vylézá reálná možnost. Určitě je to zčásti tím, jak to má autorka do detailů propracované – jako kdyby opravdu šlo vlastně o kroniku jednoho skutečného cirkusu. Když se ještě ke konci objeví ta emailová adresa, člověk se sám sebe ptá, jestli se tam opravdu dá napsat. Musí přece, ne?

Pak úplně závěrem přijde autorčino poděkování. Nikdy mě žádné poděkování tak nerozčílilo. Když už tak dokonale vybuduje iluzi – a to bolestně krásnou – proč mi ji bere? Proč tam vypisuje, odkud co vzala? Sadismus lhostejnosti. Nebo snad další trik?

Děj má několik linií a mnoho postav – všechno je však propojené tím jedním záhadným místem – všechno se dřív nebo později ukáže v Nočním cirkusu. Na počátku byla dohoda dvou kouzelníků. Jež ještě zřejmě někde žijí, takže pokud na ulici potkáte muže bez stínu, to je jeden z nich. Měli a mají rozdílné názory na to, jak se nejlépe naučit kouzelnickému umění. Důkladnou teoretickou průpravou nebo čistě praktickými cvičeními? Kvůli tomu si už několikrát vyhlédli žáky, vychovali je každý podle své teorie a nechali je utkat se v jakémsi blíže nedefinovaném zápase, kde se má ukázat pravda.

Teď jde o víc. Hector Bowen má ve hře vlastní dceru. Druhý, Alexander, ten beze stínu, si najde žáka v sirotčinci. Bojiště má mít protentokrát také nebývale majestátní rozměry – cirkus, který vede starý nadšený ředitel Lefèvre. Sám si jej navrhne a sežene ty nejlepší z nejlepších mistrů. Přestože by člověk čekal spíš ohňostroj barev, on se rozhodne udělat jej černo-bílý. A také nepůjde jen o jeden stan. Je jich bezpočet. Můžete tam bloumat po mnoho dní, snad i let každou noc – protože otevřeno je pouze od soumraku do svítání – a stejně asi neuvidíte všechno. Myriády uliček vás vždycky zavedou jinam.

Cirkus se postupně začne stěhovat po celém světě a nikdy dopředu neohlásí, kam přijede příště. Vyvolá absolutní senzaci. Pan Thiessen, mnichovský hodinář, pro něj sestrojí důmyslné hodiny, kde drobný žongléř měnícím se počtem kuliček odečítá čas do východu slunce. A pak se tento pán také stane největším příznivcem cirkusu – píše články do různých novin a postupně se kolem něho utvoří celé hnutí lidí – rêveurs. Podávají si zprávy o pohybu cirkusu, někteří za ním v skupinách dojíždějí do vzdálených míst a hlavně – začnou se od nezasvěcených odlišovat oblečením. Černá a bílá jako všechno s cirkusem spojené, a k tomu červený šátek – protože do něj přece jen tak úplně nepatří.

Pokud zítra takového člověka potkám, budu na pochybách, i když může jít o náhodu.

To, co se v jednu dobu, na začátku minulého století, odehrálo uvnitř cirkusu, zapsal jeden z těch, kteří v něm účinkovali. Byla to součást dohody. K tomu také sesbíral úryvky z článků pana Thiessena a jiných rêveurs. Většinou popisují jednotlivé stany. Zimní zahrada. Strom přání. Oblační bludiště. Jezírko plné slz. Co se tam dělo. Bowenova dcera Celie, iluzionistka, měla svůj vlastní stan. Marco, chráněnec muže bez stínu, doplňoval místnosti anonymně. Zanechával stopu v podobě přetrvávajících kouzel. Zpočátku jeden o druhém nevěděli. Později – a stalo se tak v Praze – zjistili, kdo je jejich protivníkem, a pokusili se plánu vzepřít. Cirkus to téměř položilo na kolena.

Nějak se mi strašně nechce hodnotit tuto knihu z literárního hlediska. Mám dojem, že by to otřásalo tím krásným světem podobně jako Morgensternové poděkování. Spíš žít a čekat, že jednou ty stany někde zahlédnu a budu moci přijít blíž. Přijít a počkat s ostatními, až se otevřou brány.

Slunce zcela zmizí za obzor a začne se opravdu stmívat. Lidé kolem vás jsou čím dál neklidnější z dlouhého čekání, ve vaší blízkosti přešlapuje moře chodidel, ozývá se mumlání o tom, zda od tohoto podniku neupustit a nenajít si jiné místo, kde by se dal strávit večer a kde by bylo tepleji. Sám zvažujete odchod, když se to stane.
Nejdříve se ozve jakési lupnutí. Kvůli větru a hovoru je sotva slyšet. Měkký zvuk, jako by se v konvici užuž měla začít vařit voda. Pak se rozsvítí světlo.

Vstupujete do Cirkusu snů.