Pamatuji si jedno slunečné odpoledne v Kalifornii, jednu muslimskou barbecue, kam jsem byla pozvaná a pozvání přijala. Přijeli jsme na místo, k rozlehlému a poměrně vylidněnému městskému parku, a vystoupili z auta. Než jsem stihla mrknout, muži byli usazení za jedním dřevěným stolkem, ženy s dětmi (a s většinou věcí na barbecue) za druhým.
Ženy až k zarážejícím detailům neskutečně dlouho rozebíraly, jak si nejlépe zapnout šátek (tak, aby je během dne náhodou nepíchnul špendlík – to vůbec není sranda). O čem se bavili muži, to jsem se samozřejmě nedozvěděla. Rozdělení podle pohlaví mě nemátlo, přinejmenším jsem se s ním už setkala jak v mešitě, tak při jejich soukromých večerech doma. Přese všechno, co mě na této kultuře udivovalo, byla mi hodně dlouho hodně sympatická. Pravda, do nitra se nedá jen tak lehce proklouznout, a ani dnes bych neměla hodnotit, co mi je cizí.
Vypadá to jako mírný začátek jinak přesvědčené kritiky. Snad není.
Téměř jsem dočetla Imam’s Daughter, příběh údajně autobiografický, od ženy píšící pod pseudonymem Hannah Shah. Chybí mi třicet stran. Proč říkám „údajně“ autobiografický? Něco mi na něm nesedí. A kupodivu spíš formálně než obsahově. Obsahu, jakkoliv brutálnímu a protiřečícímu mým skromným vědomostem, bych i věřila. Jen jak je to napsané… Jako kdyby jen někdo o muslimských zvycích dost dobřeinformován slepil dohromady stereotypní obrázky. A vtisknul je do příběhu odkoukaného z večerních zpráv. Reportáž, napadlo mě. Navíc i podivná.
Pak mi jaksi svitlo – ženě, která příběh vypráví, která byla od šesti let zneužívána vlastním otcem, imámem své muslimské komunity (Pakistánci žijící v Anglii), po celý ten čas téměř nikdo nevěří. Ke konci knihy ji vidina brzkého nuceného sňatku s bratrancem donutí k útěku a ona se opravdu zachrání. Ale to, co se jí opravdu dělo (a o čem ona ostatně přede všemi, co jí pomoc mohou poskytnout, z hanby po dvě stě stránek mlčí), zůstává přehlíženo. Udělalo se mi špatně z toho, že jí vlastně dělám to samé – přehlížím ji, pochybuji, že mluví pravdu. I kdyby to byla fikce, na něčem zřejmě stojí, ne? A i bez cejchu „skutečnosti“ obsahuje kniha silnou výpověď v širším smyslu – o kulturách, řekněme velmi obecně.
Pak mi jaksi svitlo podruhé. Vzpomněla jsem si na Vani. Moje někdejší dopisová kamarádka. Arménka žijící v Moskvě. Bylo jí něco málo přes dvacet, když jsme si začaly psát. Byla z ortodoxní křesťanské rodiny, roztomile naivní. Jak vzrušeně vykládala, když šla poprvé do baru – bylo to asi v poledne, seděla v tom vylidněném podniku s dvěma (rodinou schválenými) kamarádkami a pila limonádu. Její narozeninová oslava. Hodně četla a byla náležitě romanticky založená. Vykládala, jak bude cestovat po Evropě (liberální manžel ji jistě pustí bez doprovodu). Jaké to asi vůbec bude, potkat toho pravého. Její rodiče, jakkoliv přísní v těchto věcech, určitě nejsou tak staromódní a nenutili by ji k sňatku s někým podle jejich výběru, říkala. Konec konců, už je málem ve věku, kdy by se jí jiní mohli vysmívat, že je stará a neprovdaná, a rodiče jí přesto dopřávají čas.
Bylo by to na delší vyprávění, ale ve zkratce – situace se změnila pozoruhodně rychle. Mně jenom došel zoufalý list – v neděli u nás byla návštěva, představili mi kluka, kterého si mám vzít. Svatba za měsíc. Šla jsem do kostela a ptala se Pána. Ale to po mně přece nemůže chtít!
Ale může. Napsala ještě jednou, po svatbě, zatímco byl její muž kvůli práci krátce mimo město. Zdálo se, že krajní zoufalství ustoupilo rezignaci, a i když se v tom ještě zachvívala naděje (na co, to netuším), z romantické holky, něco přes dvacet, se už zjevně stala žena, která se nad románem z červené knihovny snad akorát tak trpce pousměje. Věkem a snad i rozumem mě nechala za sebou, bez toho, aby o tom věděla, a už také měla nejspíš jiné starosti. Víc se neozvala. Zmínila jsem se o tom později v jiném listu jedné stařence, Angličance provdané za napůl Arména (opravdu liberálního). Celkem věcně mi dala na srozuměnou, že od Vani už se odpovědí nedočkám. Na ženu v její nynějším postavení se nesluší, aby udržovala takové „dívčí“ zvyky jako dopisové přátelství.
Měla jsem tehdy ten samý problém – nějak se mi tomu nechtělo věřit. Rok rozpustilých řečí o Moskvě, o Evropě, o knížkách, krajích, jež bychom chtěly navštívit, nebo tradiční recepty arménské a české kuchyně, a pak – já se vdávám. A – vdávám se proto, že musím. Nikdo nemusí. V tomto století. To snad ne.
Hannah Shah, Imámova dcera, se se svým původem jako i se svou minulostí sice jen pomalu vyrovnává, přesto poměrně promyšleně konvertuje ke křesťanství. Dělá, co může, aby si v Anglii vytvořila samostatný (chtělo by se říci opravdu lidský) život. Tento Bůh, Bůh jejích zachránců, je v jejích očích o tolik lepší než Alláh…
Možná má pravdu, možná jsou to oba moc hodní vousatí staříci. Možná pouze člověk, uvnitř zvíře, přepíše a překroutí každé svaté slovo k nepoznání. Jak pak slovům důvěřovat, jak nepochybovat? Nevím, ale napadlo mě – Giorgio Vasta jednou napsal, že „na konci slov přichází pláč“. A tomu pláči bychom věřit mohli.
