Za poslední týden jsem při různých pochůzkách a procházkách a čekání na tramvaj viděla nejméně tři papíry nalepené na sloupech nebo ve výkladech obchodů, že se někomu ztratil pes nebo kočka, jak vypadá, na jaké jméno slyší, případně fotka, naše Kulička na gauči, náš Bobík před boudou.
Napadlo mě, kolik se jich pořád ztrácí a jaká je pravděpodobnost, že je majitelé ještě někdy najdou.
Jaksi mi z toho bylo smutno.
Ale z čeho mně není…
Včera večer jsem si ještě pomohla knihou od Giuseppa Culicchiu s celkem trefným názvem Bla bla bla. Nečekala jsem, že mě překvapí, četla jsem anotaci. V dnešních časech nikterak neobvyklé téma, osamělost ve velkoměstě. Konec konců jsem tady o tom před měsícem psala. O těch osamělých mužích. Další na scéně.
Do dvou hodin bylo hotovo. Malá knížka. Pod barevným papírovým přebalem černočerná.
Začíná to tím, co asi občas napadne každého – proč se na to všechno nevykašlat. Jako když stojíte hodně vysoko na balkóně a máte chuť skočit. Jako když sedíte v práci a napadne vás, proč se prostě nezvednete a neodejdete. V jakékoli situaci. Prostě se sebrat a odkráčet. Neřešit, co bude dál.
Přesně to Culicchiův hrdina – nakonec hrdina jaksi celkem nehrdinský – na začátku knihy udělá. Sedne na první tramvaj, co se objeví, a jede prostě jen tak někam. Na konečné vystoupí a najde si nejbližší levný hotel. Ví, že peníze mu vystačí tak na tři měsíce. Co bude dělat pak, netuší. Netuší ani, co bude dělat zítra. Co s časem? Co se životem vůbec?
Neříká vlastně nic nového, a přece se to asi dotýká bolavého místa.
K tomu všudypřítomná reklama, ať už má člověk v kapse tři kreditky, nebo chodí krást rajčata na okrajové tržnice.
BUĎ SÁM SEBOU, OBLÉKNI SE JAKO JÁ.
Ano, kouzlo individuality, sdílené se všemi, made in China.
DÍKY TELECOMU SE MŮŽEŠ SPOJIT S KÝM CHCEŠ, AŤ JSI KDEKOLI, ODKUDKOLI.
A co když není komu zavolat.
NAVLÉKNI SI NA ZÁPĚSTÍ JEDNY Z NAŠICH HODINEK, ZAČNI SVŮJ ŽIVOT OD ZAČÁTKU.
Co jsou to za přísliby.
Dalo by se toho odcitovat hodně, já dám zase jenom (v souladu s trendem) citaci citace. Když náš osamělý muž ještě má pár drobných na to, aby se zašel někam najíst:
„Na mém stole leží pohozené číslo nějakého týdeníku, otevřené na stránce s inzeráty. Čtu: ATRAKTIVNÍ úspěšná žena, milující zábavu, třicet šest let, blond vlasy, modré oči, štíhlá, hledá upřímného podnikatele. MILOVNÍK vážné hudby, především Bacha, vysokoškolák, pilot, mužný a vášnivý Lev, hledá ženu pro lásku, život, smích, mazlení. Zn. Na celý život. BLONDÝNA, atraktivní, dvacet šest let, která má ráda normální věci, hledá extrovertního, zábavného muže, aby s ním sdílela normální život, trpíte-li vnitřní trýzní, neodpovídejte. MUŽ HLEDÁ RACHEL WELCHOVOU, pohledný čtyřicátník, ve formě, finančně skvěle zajištěný, žhavý, zábavný, hledá sexy, atraktivní, oslnivou bílou ženu na erotiku, zábavu a mazlení.“
Jak to, že si nemohou nikoho najít, když jsou tak atraktivní, úspěšní a extrovertní?
A co je to za výmysl, „hledám upřímného podnikatele“?
Dočetla jsem a myslela pak na ty zatoulané domácí miláčky. Napadlo mě, co když se ztratit chtěli. Co když toho prostě měli dost.
Jenomže kdo na to má.
A jak by to skončilo.
To, čeho dosáhne Culicchiův hrdina, je možná vítězství principu, ve skutečnosti by s ním však nikdo za své teplé místečko neměnil.
Pokud tohle je ten nejlepší z možných světů, ten nejhorší bych nechtěla vidět.
