„Jedenáct z deseti,“ ohodnotil tuto knihu jeden čtenář na Amazonu. Jedenáct je zřejmě první do češtiny přeložený román Marka Watsona, přinejmenším jsem jiné v databázi knihovny nenašla.
Na Goodreads má taky moc hezké reference. A celkově ji provází zajímavý paradox – jedni ji chválí proto, jak je to lehké, příjemně plytké oddechové čtení, druzí pro závažné, přesto však nenásilně sdělené morální poselství. Což by mohlo znamenat, že ať už se vám dnes večer zachce smát nebo hloubat, tohle by měla být dobrá volba.
Jako mnozí londýnští řidiči, taxikář dělá, že se diví, jaký je všude provoz, jako by auto pořád ještě bylo nějaká vzácná, hypermoderní forma dopravy.
„Neuvěřitelné,“ bručí, ukazuje na nehybně stojící vozidla na všech stranách a vrtí hlavou nad zvráceností ostatních. „Neuvěřitelné.“
Ve voze sedí psychoterapeutka Maggie, vrací se do své ordinace, kde na ni netrpělivě čeká pacient, realitní makléř Roger. Roger měl velmi špatný den. Svou terapeutku by za zpoždění rád seřval, ale z nedostatku sebevědomí z toho vzejde spíš mírná výtka. Pro Maggie nicméně už pomyslný pohár přetekl – rozčílí se, zruší všechny další sezení a aby svou kariéru v této oblasti nějak pádně uzavřela, zkontaktuje svou kamarádku od tisku a práskne pár dost velkých věcí na pár dost velkých místních zvířat.
Maggie a Roger jsou jenom dva články v řetězu. Na počátku byl jeden muž, který se spontánně rozhodl něco neudělat – nezasáhnout. Toto zdánlivě nevýznamné rozhodnutí přeskočí jako jiskra přes život několika dalších lidí a v každém způsobí nečekaný zvrat.
Něco jako když třeba na procházce parkem zahnete doleva místo doprava a někoho potkáte. Kdybyste zvolili opačný směr, nepotkali byste ho. Tohle však jde dál. Potkali jste se. Možná se zapovídáte. Je vám příjemně. Ten člověk teda telefonicky zruší jiné, dříve dohodnuté setkání, na kterém mu konec konců zas až tak nezáleží. Té druhé osobě však ano, a tato změna ji trochu trápí. Zůstane doma a třeba pláče a třeba pak z návalu osamocenosti zavolá do nočního programu nějaké rádiové stanice...
A tak dál...
Pokud se vám náhodou vybavila Giordanova Osamělost prvočísel, není tam až tolik podobností, jak by se mohlo zdát. Mark Watson, dvaatřicetiletý autor této knihy, je původním povoláním komik, a to dost úspěšný. Ve stylu psaní se nezapře – chvílemi to prostě bublá radostí. Taky ten trochu temnější fatalismus Giordanův tady chybí. Muž, jenž stojí na počátku řetězu následků, si sice vyčítá, že nezasáhl, jinak však nemá tušení, co všechno mimoděk způsobil, tudíž se nijak neužírá.
Jsem v pokušení vyprávět víc – přinejmenším Xavier, ten, kterým to začne a kterého pak vlastně sledujeme nejčastěji... Moderátor nočního pořadu v jednom londýnském rádiu. Vášnivý hráč Scrabble. Na takzvaném speed dating, kam ho dotáhne kolega, se seznámí s uklízečkou a za slušnou cenu si na sobotu dohodne úklid. Jmenuje se Pippa a je to snad jedna z nejroztomilejších postav britské literatury, co jsem za poslední dobu četla.
Nedá se to všechno...
Přesto si nemůžu pomoct a pořád přemýšlím, jakkoliv se to může zdát směšné, jaký velký rozdíl vytvářím tím, že něco napíšu a smažu, a něco naopak ponechám – rozhoduji o tom, co z mých slov budete číst.
O tom, nakolik vás ovlivní, nerozhoduji.
O tom, nakolik jiný by byl váš život, kdybyste tento článek nečetli, také ne.
O tom, nakolik jiný bude můj, když jsem přečetla Jedenáct, také ne.
Watson žádnou odpověď nedává, já říkám, že přece nemůžeme nést odpovědnost za každý výdech.
