Prezident Miloš Zeman udělil milost řediteli Lesní správy Lány Milošovi Balákovi. I když je to hned z několika důvodů jasný exces a toto počínání hlavy státu není správné, nemělo by vést k unáhleným změnám Ústavy.
Pravomoc prezidenta, slovy Ústavy „odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem“, by měla zůstat zachována, protože při některých flagrantních nespravedlnostech či mimořádných situacích můžeme její existence i do budoucna potřebovat. A to přesně v té podobě, v jaké nyní funguje.
Prezident udělal něco, na co měl při striktním čtení zákonů formálně právo, morálně už ale ne. Nejenže využil svého oprávnění ve prospěch svého blízkého spolupracovníka, což je už z hlediska možného střetu zájmů eticky nepřípustné, ale navíc to učinil se zdůvodněním, které i nahlodává důvěru veřejnosti v policii, státní zastupitelství i soud. „Po seznámení se s rozsudkem prvoinstančního soudu, který byl potvrzen odvolacím soudem, dospěl k závěru, že pro přísné odsouzení nebyla zřejmě rozhodná povaha činu, ale i to, kde odsouzený pracuje, což je hledisko, které trestní právo nezná,“ napsal doslova o postupu prezidenta jeho tiskový mluvčí Jiří Ovčáček. Znamená to, že prezident se staví nad nezávislé orgány činné v trestním řízení a dokonce až nad soud, který má jako jediný v České republice právo finálně rozhodovat o vině a nevině obžalovaných.
Na Zemanův exces reagovali mnozí politici, jedni slušně a věcně, druzí až přehnaně vulgárně. I přes tento prezidentův zjevný přešlap ale není třeba zpochybňovat systém jako celek. Lidé nesmějí přestat věřit systému jako takovému, trestní řízení u nás až na některé výjimky funguje. A případné problémy se snažíme – a během tohoto funkčního období Poslanecké sněmovny ještě výrazněji budeme – překonávat vhodnými úpravami trestního zákoníku i trestního řádu. Na sílu politických reakcí je třeba dávat si právě proto pozor. Jak jsem uvedl, prezidentovo počínání je excesem a chybou jednotlivce, i když jednotlivce s důležitým postavením a výrazným vlivem. Kvůli jednotlivostem by se ale právní předpisy měnit neměly, a platí to i pro ty nejdůležitější, tedy Ústavu a další ústavní zákony.
Volání po změně přichází vždy, když se něco podobně problematického stane. Po amnestii prezidenta Klause v roce 2013 se zase začaly ozývat hlasy proti vypuštění tohoto prezidentova kontrasignovaného oprávnění, spočívajícího v hromadném odpouštění trestů a zastavování trestního řízení. Je dobře, že možnost amnestie stále existuje. Ani u tohoto institutu totiž nikdy nevíme, kdy ho můžeme potřebovat.
V neposlední řadě si musíme uvědomit, kam nás cesta hašení problémů cestou ad hoc změn zákonů dovedla: do naprostého legislativního marasmu, který se vyznačuje smrští změn zákonů v posledních letech, a který z naší legislativy dělá nepřehlednou právní džungli. První cesta, jak s tímto stavem bojovat, je dále ho neprohlubovat.
