Vraťte nám starého Miloše Zemana

Z internetových diskusí mohu soudit, že nejsem zdaleka jediný volič Miloše Zemana, který je po včerejšku naprosto zděšen.

Když zapátrám v paměti, vzpomenu si na několik epizod z nedávné historie naší země, v nichž sehrál Miloš Zeman určitou roli.

Epizoda první je z listopadu 1997. Tehdy neonacisté zavraždili v Praze na Jarově mladého súdánského studenta. V reakci se konala řada protirasistických a protifašistických demonstrací. Největší z nich se konala před Vysokou školou ekonomickou na Churchillově náměstí a bylo na ní, pokud mě paměť neklame, nějakých 20 000 lidí.

Miloš Zeman na ní vystoupil s ostře antifašistickým projevem, kterému každý svobodomyslný člověk musel nadšeně zatleskat.

Epizoda druhá se stala v roce 1999. Neonacisté na 1. máje uspořádali své shromáždění na Střeleckém ostrově. Po něm následoval pochod na náměstí Míru. Policie tehdy vyčistila neonacistům cestu od odpůrců fašismu a nacismu a po celou dobu působila jako soukromá ochranka pro neonacisty.

Miloš Zeman tehdy jako předseda vlády konal a jeho ministr vnitra odvolal pražského policejního šéfa. Byla to svým způsobem přelomová věc, jelikož do té doby za předchozí vlády ODS vždy policie chránila neonacistické akce a téměř v každém jednom případě napadla odpůrce nacismu, a vždy jí to prošlo. Miloš Zeman to změnil.

Epizoda třetí je z doby nedávné. Po svém zvolení prezidentem měl Miloš Zeman inaugurační projev. Osobně se mi ten projev velmi líbil a ujistil mě v něm vlastně, že jsem v prezidentské volbě hlasoval správně, to jest pro Miloše Zemana.

V tomto projevu Miloš Zeman jmenoval tři největší hrozby pro Českou republiku. Mezi nimi zdůraznil, že velkou hrozbou pro Českou republiku jsou fašisté.

Uběhly necelé tři roky, zhruba polovina funkčního období, a vše je úplně jinak. Miloš Zeman za tu dobu čelil nevybíravým útokům svých odpůrců, zjevně příznivců jeho oponenta v druhém kole prezidentské volby Karla Schwarzenberga. Vyčítali mu leccos, včetně například jeho snahy navázat normální ekonomické vztahy s Čínou či Ruskem.

17. listopadu 2015 se ale Miloš Zeman nepostavil proti topařským aktivistům, ale proti vlastním levicovým voličům, a vlastně i proti jím tak opěvovanému švédskému modelu sociálního státu.

Na výročí 17. listopadu, který není jen vzpomínkou na "sametovku," ale také na nacistické potlačení studentských protestů proti německé okupaci, se zúčastnil akce Bloku proti islámu.

Postavil se na pódium vedle takových lidí, jako je Martin Konvička, člověk, který chce zakázat jedno celé náboženství, čímž by se naše země vrátila o více než 200 let před Toleranční patent Josefa II., a který veřejně volá po zřízení koncentračních táborů.

V davu podporovatelů nebyly prapory zastánců "skandinávského modelu sociálního státu," ale prapory fašistických a fašizujících stran, hnutí a skupin. Přítomným neonacistům tedy ochranka při vstupu do hlídaného prostoru akce odebrala nože, obušky, apod. Přesto se na závěr pochodu z Albertova pokusili zaútočit na Úřad vlády.

Nejsem zděšen z toho, co neonacisté, fašisté a Konvičkovci udělali. Co od nich jiného čekat. Jsou to odpůrci moderního demokratického státu.

Zděšen jsem z toho, že prezident, kterého jsem volil, se postavil za lidi, kteří chtějí lidi, jako jsem já, lidi levicově pokrokově smýšlející "rozemlít do masokostní moučky" a staví nám zatím symbolické šibenice.

Chci zpět Miloše Zemana, kterého jsem volil. Chci, aby jeho hnědokošilaté zlé dvojče odtáhlo někam hodně daleko!