Střízlivý pohled na Václava Havla

Čtyřleté výročí úmrtí Václava Havla vybudilo jeho obdivovatele i jeho odpůrce k jeho oslavování či zatracování. Neshodnu se ani s jednou z těchto skupin a chci se o to trochu podělit.

Václav Havel podle mě nebyl ani světec, ani ďábel. V české společnosti ale převládají dva jednorozměrné pohledy na Václava Havla, jeden jej zbožštil, druhý jej zcela zatratil. Jakoby střízlivé hlasy vůbec nezaznívaly.

Bez nároku na nějakou hlubší analýzu se chci podělit o svůj pohled, který obsahuje pozitiva i negativa Václava Havla.

Pozitiva vidím zejména v jeho předlistopadovém a listopadovém působení.

Byl ochoten přijmout postihy, které nakládal předlistopadový režim na lidi, kteří si troufli jej kritizovat. Někteří říkají, že měl "fešácký kriminál." No možná i měl, díky tomu, že byl v mezinárodním hledáčku a nepatřil nikdy k lidem sociálně slabým, nezažíval materiální chudobu.

Přesto i fešácký kriminál je pořád kriminál, a připravenost kritizovat vládnoucí režim pod hrozbou kriminálu vyžadovalo osobní odvahu, kterou měl v té době málokdo.

Za to patří Václavu Havlovi obdiv.

Další pozitivum vidím v jeho roli v událostech 17. listopadu a následné tzv. Sametové revoluce. S odstupem let je zřejmé, že to byl právě on, kdo sehrál ústřední roli v tom, že přechod z jednoho režimu do druhého proběhl nenásilně a pokojně.

Někdo si může myslet, že v tom byl vlastně problém onoho přechodu. Jedni mají představu, že kdyby tekla krev, vypořádali bychom se lépe s dědictvím minulého režimu. Naopak někteří příznivci tohoto režimu si myslí, že kdyby tekla krev, nedošlo by ke změně režimu.

Jsem přesvědčen, že obě tyto extrémní skupiny šeredně mýlí. Je to přesně naopak. Václav Havel významně přispěl k tomu, že minulý režim nepoužil extrémní násilí vůči svým oponentům, že nebyly oběti na životech. Stejně tak ale přispěl k tomu, že nedošlo k pověstnému věšení komunistů na kandelábry, které by se dříve či později zvrhlo ve vyřizování osobních účtů, jak to v takových situacích plných masového násilí bývá.

Za to si Václav Havel zaslouží obdiv.

Mnohem hůře pak vychází jeho následné polistopadové politické působení.

Zde bych zmínil jen několik z mého hlediska důležitých příkladů. V první řadě za jeho prezidentování se proti vůli většiny Čechů i Slováků rozpadlo Československo. A nelze říci, že by jako prezident udělat vše pro to, aby se tak nestalo.

V prvních letech svého prezidentování byl velmi uznávanou morální autoritou. Jenže tím dodával legitimitu klausovské svazácko-vekslácké transformaci České republiky. S kritikou Klause a jeho "boys" přišel až s křížkem po funuse, tedy v době, kdy už bylo zprivatizováno po pověstném "zhasnutí světel."

Třetí oblast, kde sehrál negativní roli, vidím v zahraniční politice. Zde se zařadil mezi nekritické příznivce jestřábí frakce americké administrativy. Podpořil bombardování Jugoslávie a všechny následné vojenské intervence, včetně invaze do Iráku, kterou dnes za správnou považují snad už jen George W. Bush a Dick Cheney. V některých případech byl dokonce aktivnější než američtí neokonzervativci, když například podepsal dopis vyzývající k vojenskému zásahu v Libyi.

Chápu, že v dnešní době, kdy se rozmáhají rozličné nenávistné kampaně, vidí mnozí ve Václavu Havlovi určitý pozitivní vzor politika, který se zastával marginalizovaných skupin naší společnosti.

Jenže toto zastávání bohužel mělo vždy čistě moralizující a až povýšenecky paternalistický charakter, nikdy nemělo rozměr sociální, tedy ten hlavní. Na to neměl Václav Havel sociální cítění. 

Obdobně jeho kritika stranictví se natolik zažrala do českého podvědomí, že výsledkem není vibrující občanská společnost, ale malá ochota běžného slušného člověka se zapojit do politické práce a politické strany jsou tak do významné míry ovládány bezohlednými klany "podnikatelů" se státními penězovody.

Prostě dědictví Václava Havla je smíšené, nikoliv jen kladné nebo jen záporné. Jeho politický život mělo různé etapy, které by měly být hodnoceny různě, pokud by měly být hodnoceny spravedlivě. Starý Havel v lecčems popíral mladého předsametového Havla.

Nemělo by se zapomínat ani na jednoho z obou Havlů.

PS: Než se spustí vlna kritiky, chci upozornit, že zde prostě vyjadřuji své zkušenosti a pocity a nesnažím se o podrobnou a objektivní analýzu, takže je zbytečné mě za to kritizovat. Můj názor se navíc vyvíjí.