Průjezd amerického vojenského konvoje nebyl důvod k jásotu

Průjezd konvoje armády USA Českou republikou vzbudil velké debaty po celé zemi, v médiích, na sociálních sítích i v ulicích. Debata byla nastavena tak, že postoj člověka ke konvoji vyjadřuje jeho postoj k otázkám dobra a zla.

Na jedné straně mělo být idealizované dobro na straně druhé idealizované zlo. Vítání americké armády bylo prezentováno jako jakési přihlášení se k západním hodnotám, k rodině západních demokracií.

Jenže celá akce byla akcí geopolitickou. A v geopolitice nejde o boj dobra a zla. Pokud vůbec tyto morální až moralistní kategorie v takovém případě používat, jde v geopolitice o souboj zlo versus zlo.

Jízda americké vojenské techniky s posádkami přes několik zemí Evropské Unie souvisí s konfliktem na Ukrajině. Pokud věříte, že Rusku nebo USA jde o Ukrajinu či dokonce Ukrajince, jejich svobodu či dobré živobytí, zkuste použít mozek.

Podíváme-li se na konkrétní geopolitickou situaci, což bylo v této debatě zcela překryto a zastíněno vybičovanými emocemi, celý obraz dění se úplně změní.

Oficiálně měl konvoj ukázat Rusku připravenost USA stát po boku svých spojenců ve východní a střední Evropě a odradit ho od jeho akcí na Ukrajině.

V tomto cíli ale neměl od začátku šanci uspět. Ukrajina je pro Rusko naprosto zásadní bezpečnostní otázka. Žádná demonstrace síly Rusko neodradí od toho, aby zabránilo umístění vojsk NATO na Ukrajině.

Ještě v době Studené války se ptali představitele kanadské vlády, proč je Kanada v NATO. Odpověď byla přímá: Kanada se geograficky rozprostírá mezi USA a SSSR, Kanady musí být v NATO pod americkým vedením, protože jinak by ji USA okupovaly.

A Ukrajina je v úplně stejném vztahu k Rusku jako Kanada k USA.

Rusko vnímá „ztrátu Ukrajiny“ (v tom smyslu, že zde budou umístěny jednotky NATO) jako naprostou porážku, jako vyvěšení bílé vlajky a odevzdání své země jiné zemi.

Demonstrace americké vojenské síly v Evropě nemá žádný potenciál toto změnit. Proto jediným výsledkem průjezdu amerického vojenského konvoje přes východní část Evropy je další eskalace konfliktu, v neposlední řadě vynucení zvýšené agresivity Ruska.

Pokud jsme se vítáním amerických vojsk měli přihlásit k Západu, měli bychom si také dobře promyslet, co tím máme na mysli.

Západ je velmi vágní pojem a implikuje něco, co není pravda, totiž jednotu onoho Západu v tomto konkrétním případě alespoň ve vztahu k Rusku.

Žádná taková jednota ale neexistuje. Jestli se v něčem jednotlivé země Západu neshodnou, pak je to právě vztah k Rusku. Otázka Ruska Západ nesjednocuje, ale naopak rozděluje.

I zde hraje roli stará dobrá geopolitika. Německo se s Ruskem až do ukrajinské krize sbližovalo, ani Francie nemá s Ruskem problém. Na druhé straně je tu Británie s její tradiční politikou, že kontinentální Evropa musí zůstat rozdělenou. A také tu máme Polsko, jednu z mála evropských zemí na vzestupu, znepokojené kamarádíčkováním Německa a Ruska.

Pro USA je ukrajinská krize ideální konflikt. Poškodí, a už poškozuje, všechny jejich geopolitické rivaly, v první řadě Rusko a Německo, a hlavně spolupráci mezi nimi, a na ekonomiku USA nemá prakticky žádný negativní dopad. Není divu, že se angažují.

Proč se ale máme angažovat my? Máme na tomto konfliktu zájem?

Jsem přesvědčen, že nikoliv. Nás geopolitické ambice Ruska neohrožují. Naopak naše ekonomika je úzce spojena s Německem, a to potřebuje přátelské vztahy s Ruskem. Rusko je dodavatel surovin, energie a odbytiště pro silně exportní ekonomiku, jakou je Německo a jakou je v důsledku toho i Česko.

Takže zatímco mocenské elity velmocí provádějí chladné geopolitické kalkulace, občané ČR emotivně vyjadřují svou div ne lásku jedné z velmocí, nikoliv nezbytně k jedné a té samé.

Tak je to prakticky se Západem, co se týče vlád západních zemí. Ale jak je tomu na úrovni řadových občanů? Jak by ti reagovali na americký konvoj?

O tom lze jen spekulovat, neboť takovéto demonstrace síly americké armády se v zemích Západní Evropy, ale vlastně ani v USA nekonají.

Přesto si dovolím tvrdit, že by v takovém případě došlo k velkým protestům, blokádám, apod. Nálady ve většině západoevropských zemí, pokud ne ve všech, nejsou proamerické, spíše naopak. Jejich obyvatelé si rozhodně nepřejí vojenský konflikt s Ruskem (ani s nikým jiným). Proti americkému útoku na Irák v těchto zemích demonstrovaly miliony lidí. Ve své většině vnímají USA jako světového agresora číslo jedna.

V USA jsou také nálady protiválečné. Lidé sice mají svou armádu ve velké úctě, ale velká část obyvatel má už dost zahraničních vojenských dobrodružství, z nichž prakticky každé skončilo fiaskem.

Běžní Američané by naopak uvítali, kdyby se vláda místo konfrontací a konfliktů daleko do hranic USA věnovala obnově rozpadající se infrastruktury země.

Ani z hlediska občanské společnosti jsme se tedy nepřipojili k Západu, ale máváním americkými vlaječkami jsme se přihlásili do společnosti zemí postsovětského prostoru mnohem více, než si uvědomujeme.

Nakonec nejsmutnější na celé věci je to, co jsme se během průjezdu konvoje dozvěděli sami o sobě. Velmoci prostě jen hájí své zájmy. Ty zájmy jsou čitelné, srozumitelné a jejich obhajoba svým způsobem racionální, i když si člověk může říkat, že patří do jiného století než jednadvacátého.

Za to my Češi jsme opět sehráli svoji už téměř klasickou roli nadšených blbečků v komparsu velmocenské geopolitické hry.