V českých debatách, v nichž si hlavně jdou vzájemně po krku amerikanofobové s rusofoby, zcela zapadá podstata současného vývoje kolem Sýrie. Další kolo hádek, kdo je "říše světového zla," odstartoval rozhovor s Asadem.
Vývoj situace v Sýrii je překotný a v současnosti se mění každým dnem. Do úvah o řešení syrské krize zasáhlo v poslední době několik událostí: 1) Vyhrocení uprchlické krize v některých zemích Evropy, 2) Zapojení Ruska do bojových operací v Sýrii, 3) Teroristický útok na ruské dopravní letadlo, 4) Teroristický útok v Paříži, 5) Francouzská diplomatická iniciativa směrem k širší koalici proti IS, 6) Sestřelení ruského bojového letadla tureckou armádou.
Jaká je tedy situace nyní? Postoj k Asadovi a jeho režimu zde hraje podstatnou roli, a tak se zaměřím právě na to.
Svržení Asadova režimu prosazují hlavně dvě země - Turecko a Saúdská Arábie. Zachování Asadova režimu prosazuje hlavně Írán. Ostatní významné země mají postoj, který už má nuance.
Především už delší dobu dochází ke sbližování stanovisek Ruska a USA. V USA už nějakou dobu probíhá debata, zda nepřehodnotit postoj k Asadovu režimu a mnozí argumentují, že bez zapojení Asada do řešení ukončení občanské války a poválečného uspořádání v Sýrii lze vůbec dospět k něčemu jinému než k nekonečné klanové a náboženské válce v Sýrii s potenciálem se rozšířit do dalších zemí.
To, co USA hledají v současnosti, není způsob, jak odstranit Asadův režim, ale způsob, jak neztratit tvář. Čas hraje ve prospěch Asada. Každý další den, kdy není zobrazován jako nový Hitler a kdy se o něm veřejně diskutuje právě jako součásti řešení spíše než jako o součásti problému, je pro Asada dobrý.
(Ve skutečnosti je Asad obojí, součást problému i součást řešení.)
Ukazuje to i reakce USA na sestřelení ruského letadla. Nejprve se samozřejmě postavily za svého spojence a klíčového člena NATO, aby pak následovala docela otevřená kritika Turecka.
Podobně se začíná v britském i americkém tisku objevovat ostrá kritika saúdského režimu, jeho otřesného chování v oblasti lidských práv a jeho role v růstu ultrakonzervativní a netolerantní verze islámu a podpory džihádistických skupin po světě.
To nebývalo zvykem.
Pozice Ruska je také důležitá a zajímavá. Rusko má na jedné straně skutečný zájem na potlačení džihádistů, jde tu o národní bezpečnost. V Sýrii ale neintervenuje jen kvůli tomu. Snaží se vydobýt si lepší postavení pro jednání o Ukrajině. Asadův režim podporuje, ale ne tak silně jako Írán. Od začátku své intervence se staví do role toho, kdo je schopen prospět řešení, včetně vyjednání kompromisu s Asadem.
Současné boje v Sýrie, v nichž jsou zapojeni Rusové a Američané, tak nejsou ani tak o tom, zda Asad bude nebo nebude součástí řešení, ale mnohem více o tom, jakou bude mít výchozí pozici pro jednání o jeho podílu, či podílu jeho spolupracovníků, na protidžihádistickém boji a na moci v následném novém režimu.
Tyto nuance ani amerikanofobové, ani rusofobové nemohou chápat, neboť pro ně je mezinárodní politika prostě jen soubojem absolutního dobra s absolutním zlem.
Asadovu režimutaké pomáhá každý brutální útok džihádistů.
S každým takovým útokem volá světová veřejnost po tom, aby se zatočilo s džihádisty, a je více ochotna tolerovat Asada.
Po útocích v Paříži objížděl Holland hlavní hráče. Byl ve Washingtonu i v Moskvě. Stanovisko Francie se hodně přiblížilo stanovisku Ruska. Její prioritou je boj proti IS.
Podle dostupných informací Rusko zpočátku bombardovalo především podle priorit syrské armády - na jedné straně jiné džihádisty jako např. Al Nusru a straně druhé i tzv. umírněnou opozici. Tím druhým se snažilo dosáhnou dvou věcí - donutit tzv. umírněnou opozici sednout si seriozně k jednacímu stolu s Asadem a dosáhnout sdílení zpravodajských informací o džihádistických cílech v Sýrii s USA.
Po Sinaji a Paříži ale výrazně změnilo priority a jeho ústředním cílem se staly terče IS, podlomení jeho ekonomické a logistické základny a jejího velení.
Je velká šance, že stanoviska Západu a Ruska se budou nadále sbližovat. Amerikanofobové se snaží tvrdit, že USA vyhovuje utečenecké krize v Evropě. Rusofobové to samé tvrdí o Rusku. Ani jedno není úplně pravda.
Američané měli v ukrajinské krizi především zájem na tom, aby se oslabilo sílící spojení mezi Německem a Ruskem, nikoliv na tom, aby se Evropa propadla do chaosu. Rusko jakožto slabší ze světových velmocí se usilovně snaží hledat jakékoliv spojence v každé evropské zemi. Takže podporuje tu levici, tu pravici - podle toho, co nejlépe slouží k oslabení protiruského postoje té které země.
Rusko je v tomto ohledu zcela neideologické, ale čistě až krutě pragmatické - takže ve Francii podporuje Le Penovou a v Řecku Syrizu, dva naprosté protipóly evropské politické scény.
Ani Rusko nemá zájem na vyvolání úplného chaosu v Evropě. Evropské země jsou - i přes sankce - stále nenahraditelným obchodním partnerem, zejména odběratelem obrovských ruských surovinových zásob.
Nikdo v EU - až na různá fašoidní hnutí typu Pegida či IVČRN - nechce, aby se uprchlická krize prohlubovala. Jednotlivé země mají velmi odlišná stanoviska k imigraci a v ani jednom případě není toto stanovisko motivováno primárně humanitárně, ani naopak. Jejich stanoviska vycházejí téměř výhradně z toho, zda imigraci potřebují či naopak nepotřebují. Některé země, jako například Česká republika, imigraci potřebují, ale rády by ji realizovaly odjinud než z islámského světa (např. z Ukrajiny).
I Německo, které po imigraci žízní, má logistické problémy s uprchlíky. Problém není ani tak v jejich počtu (ten je pro Německo vyhovující), ale v rychlosti s jakou přicházejí (nestíhá je ubytovávat, prověřovat, začleňovat).
Ve všech zemích Evropy ale způsobuje uprchlická krize politické problémy a především způsobuje problémy ve vztazích jednotlivých zemích, což se Německo marně snaží řešit kvótami. (Ale o tom jindy.)
Každopádně příliv uprchlíků se nezastaví, ani nezmírní na přijatelnější úroveň, dokud neskončí válka v Sýrii. Nepomohou žádné ploty, ani drastická opatření. Člověk je živočich vynalézavý a uprchlíci si cestu do Evropy najdou i přes 10 plotů. Ve skutečnosti se ploty staví úplně z jiných důvodů, než je zastavení přílivu uprchlíků. (Ale o tom jindy.)
Každopádně země EU, včetně těch, které imigraci chtějí, mají rostoucí zájem na ukončení občanské války v Sýrii. A to je opět přibližuje k Rusku. U velkých zemí EU, zejména Německa a Francie, je to navíc něco, co si stejně přejí už od roztržky kolem Ukrajiny. Jen hledají vhodnou záminku.
A Američané? Američané nemohou říct znovu jako v případě ukrajinské krize: "Fuck the EU!" To už by těch "fuck" bylo na euroatlantickou spojeneckou osu trochu moc.
Američanům navíc dává větší manévrovací prostor skutečnost, že se stávají energeticky nezávislou zemí - díky vlastní těžbě i díky přechodů na obnovitelné zdroje. Nemusí už tedy tolik skákat podle toho, jak se z luxusních saúdských paláců píská.
A navíc je tu kampaň pro prezidentské volby. A americká veřejnost nechce žádné další války a zahraniční vojenské intervence, když se pod koly jejich vozů rozpadají mosty.
Je úplně jedno, co Asad říkal ve svém interview v České televizi. Je úplně jedno, kolik jedu naplivou čeští amerikanofobové či rusofobové. Situace v Sýrii pomalu ale jistě spěje ke kompromisnímu řešení. Nám nezbývá než doufat, že k tomu dojde co nejdříve.
Asad bude tak či onak součástí řešení. Zda bude ve vládě nového režimu přímo on, či zda mu Rusko vyjedná bezpečné vyklizení pole a místo ve vládě zaujme někdo jiný z jeho režimu, to je to, o čem se bude jednat.
