Trochu jiný pohled

aneb koho volit? Má vůbec smysl volit? Čím dál všeobecnější názor občanů, kterým se mimochodem nelze příliš divit, je nevolit. Vždyť jaký to má smysl? Levice, pravice, levý střed, pravý střed - kdo se v tom má vyznat? Ať vhodíte do volební urny cokoli, výsledek bude viceméně tentýž. Snad jen s tím rozdílem, že jednou z toho má větší prospěch jedna nátlaková skupina a podruhé zas jiná. Občan, jako takový, zůstane vždy tak nějak stranou.

Čím dál všeobecnější názor občanů, kterým se mimochodem nelze příliš divit, je nevolit. Vždyť jaký to má smysl? Levice, pravice, levý střed, pravý střed - kdo se v tom má vyznat? Ať vhodíte do volební urny cokoli, výsledek bude víceméně tentýž. Snad jen s tím rozdílem, že jednou z toho má větší prospěch jedna nátlaková skupina a podruhé zas jiná. Občan, jako takový, zůstane vždy tak nějak stranou.

Je tomu skutečně tak? Znamená to tedy, že máme rezignovat na právo volby a na demokratickým princip jeho uskutečnění? Něco je špatně. Ale co?

Obávám se, že ačkoli to máme přímo na očích, nějak se zdráháme to přimout jako fakt. Je tím skutečnost, že se bojíme opustit obvyklé klišé levo-pravého paradigmatu politického spektra a přijmout realitu takovou, jaká je. Prozatím se většina z nás “zuby nechty” drží zaběhnuté představy o nesmiřitelném boji mezi levicí a pravicí, potažmo socialistickým “blahobytem” a “nelidským” kapitalismem. Skutečnost je ale taková, že žádný socialistický blahobyt či kapitalistické peklo zde nikdy nebyly. Lidstvo doposud žilo a žije pouze ve společnostech  řízených více nebo méně totalitními státy.

Historik a teoretik společenské evoluce William Carroll Quigley napsal několik zajímavých knih z nichž asi nejznámější je “Tragedy and Hope” vydaná v roce 1965. Byl profesorem na George Washington University a je považován za menotora pozdějšího prezidenta Billa Clintona. Zemřel v roce 1977. Mimo jiné se stal obecně známým svým “Quigley’s formula” (Quigleyho vzorcem), který se měl údajně stát určitou doktrínou ovládnutí politické scény v USA. Podstata je jednoduchá. Vytvořme dvě politické strany, které se budou odlišovat svým programem v přístupech a zdánlivě ideologických cílech. Nechme lidi, ať volí, aby měli pocit autentické demokracie. Politickou filosofií budiž líbivý kolektivismus, který lidé snadno a rádi přijímají. Skutečný cíl budiž jeden - skrytá hegemonie moci nejstarších a největších bankovních rodů. Koneckonců, v obou světových válkách byly stejnými bankovními domy financovány prakticky všechny strany konfliktů, bez ohledu na jejich mnohdy “nesmiřitelné” ideologické postoje. Jedná se o samozřejmě o podvod, ale zřejmě ještě ne zcela rozpoznaný.

Quigleyho vzorec se stal velmi populárním pro prakticky všechny významné mocenské elity zejména západního světa. Ukazuje demokracii jako “soutěž politických idejí”, kterou však ve skutečnosti není.  Tato doktrína pouze vytváří iluzi demokracie a zastírá skutečný rozpor mezi etikami kolektivismu a individualismu. Vůbec teď nechci narážet na nějaké konspirační teorie. Kolektivismus spolu s Quigleyho vzorcem je jednoduše velmi funkčním nástrojem k ovládnutí mas vytvářením iluze “vlády lidu”.

Funguje tato doktrína i u nás?

Nechť si každý odpoví sám.

Před časem jsem psal o rozporu mezi individualismem a kolektivismem na tomto blogu. A stále trvám na tom, že tento spor je skutečnou hybnou silou dějin politiky v celém světě. V článku jsem rovněž citoval “Krédo svobody” amerického publicisty a vydavatele G.Edwarda Griffina, které je možno shlédnout na stránkách freedomforceinternational.org v autentické podobě.

Dnes ho chci citovat opět, i když v trochu jiné podobě. Jde o zásadní filosofický a tudíž etický spor dvou základních, ale různých představ o člověku a společnosti, ve které žijeme, o původu lidských práv, o pravidlech jak žít, abychom uspěli.

Následující tabulka obsahuje výroky vyjadřující rozdíly individualistické a kolektivistické etiky:

INDIVIDUALISMUS	KOLEKTIVISMUS

Zeptáte se: “A jak mi tohle má pomoci vyřešit otázku koho volit a zda vůbec volit?”

Jednoduše. Zkuste porovnat oba sloupce tabulky a poctivě se sám (sama) sebe zeptat: “Co je mi bližší?”

Je-li to levá strana tabulky (pořadí sloupců je čistě náhodně zvoleno), zkuste se, ale, prosím, zodpovědně, porozhlédnout po nějaké neparlamantní politické straně nebo takovou založte. Je-li Vám bližší obsah pravého sloupce tabulky, nelamte si hlavu s tím, co vložíte do volební urny. Vyjde to na stejno. Stejně tak, jako nejít k volbám vůbec. Plus-mínus nějaký ten detail.

Jedno je jisté. Budeme-li definitivně rezignovat na demokratickou soutěž skutečných idejí, pak je s námi konec. Nastoupí jen chaos a zmar. Nebo ještě tvrdší totalita.