Jak jsem spravoval záchod

Život někdy vážně píše neuvěřitelné příhody. A nemusí hned jít o něco světoborného. Jedna pikanterní drobnost se stala tento týden i mě. Ač zručností právě neoplývám, pustil jsem se do malé opravy záchodu.

Nevím jak u vás, ale když se v našem domě vypne voda ve stoupačkách, tak po opětovném puštění se všechen ten bordel z trubek dostane do sítek různých baterií, splachovačů a myček a já pak musím tyto věci demontovat (což by ještě šlo), vyčistit a opět namontovat (což je o poznání horší). A tak jsem v tomto týdnu čistil přítok do záchodového rezervoáru.

Máme takový ten typ záchodu, kde je nádržka na vodu namontovaná zezadu na míse a tak jsem si obráceně na tuto mísu sedl, což je jediná rozumná a nejméně vynucená poloha při této práci. Demontáž krytu a napouštěcího zařízení se povedla a já se dostal k sítku, které jsem vyčistil od různých šupinek a kamínků a dalších nečistot. Pak jsem to začal dávat dohromady, a když jsem pustil vodu, potřeboval jsem vyzkoušet splachování. Stále jsem seděl v trenýrkách na míse a neuvědomil si, že po spláchnutí točící vír vody v míse dostoupí do takové výše, že mi umokří spodek trenýrek. Pomyslel jsem si něco o pitomcích myslíce přitom na sebe samého a šel se převléknout. Jenže cestou jsem v bytě potkal manželku, které mokrý flek na patřičné části mého oblečení neunikl a tak se jen se značným údivem a špetkou znechucení na mě tázavě podívala. Začal jsem jí vysvětlovat, jak se to přihodilo, a že to rozhodně není tak, jak to vypadá být. Její výraz dostával větší a větší porce pobavenosti a s jakousi škodolibou nedůvěrou prohodila něco jako: „Opravdu? Jsi si tím jistý?“

Některé věci prostě nevysvětlíte, ač jsou pravdivé, ale skoro k neuvěření. Je to jako v té Cimrmanově hře Hospoda na mýtince – neříkejte, že vám na hlavu ten cyklistický zvonek spadl z nebe.