Já blikám, ty blikáš, on nebliká

Již několik let pozoruji, jak se na našich silnicích zvětšuje nešvar nepoužívání směrových světel. Počet neblikajících aut je dnes takový, že se již nemůže jednat jen o sporadické zapomnění. Spíše mám dojem, že mnohdy jde o cílené jednání borců, kteří se nesnižují k něčemu tak pokořujícímu, jako je správné používání směrovek.

O směrových světlech tvrdím, že jsou nejdůležitějším a nejpoužívanějším komunikačním prostředkem na silnici, který je zároveň plně závislý na našem rozhodnutí, zda-li jej použijeme. Aniž snižuji význam ostatních světel v autech, většinou se zapnou buď jen jednou (tlumená při rozjezdu a u moderních auto často automaticky), nebo sporadicky (mlhovky), nebo se zapnou automaticky při konkrétní činnosti (bzdovky a couvačky, pokud je auto technicky v pořádku). U směrovek je ale jejich použití závislé jen na naší vůli a rozhodnutí. A tak je spousta lidí zapíná buď pozdě, nebo vůbec a to i v naprosto zásadních situacích. Málem jsem se nedávno srazil s dodávkou, kterou jsem chtěl na přehledném úsek předjet, když náhle zatočila přes protisměrný pruh na trávu mimo silnici, aniž tento nečekaný manévr dopředu signalizovala směrovkou. Jindy mě dostala odpověď známého, který na křižovatce nedal blinkr doprava a já se neubránil nezeptat se proč. Prý to nebylo nutné, když v tom pruhu, ve kterém jel, byla na vozovce bílá vodorovná šipka vpravo. Jistě je to zajímavý výklad dopravních předpisů, pokud to není jen obyčejná školácká výmluva. Skoro to vypadá, že mnozí řidiči nezvládají či se nesoustředí na celkový proces řízení. Nejhorší ale bude skupina těch, kteří jezdí arogantně a cíleně ignorují vše, co souvisí jak s předpisy, tak se slušným chováním.

Směrovkami totiž opravdu na silnici komunikujeme, sdělujeme a informujeme ostatní, co budeme v nejbližší chvíli s tou zbraní zvané auto dělat. Proto by se blinkry měly dávat s přiměřeným předstihem před vlastním manévrem. Ten předstih může být různý s ohledem na situaci, na tvar křižovatek, k naší rychlosti. Ale vždy by tam nějaký měl být. Vedlejším efektem tohoto předstihu je pak skutečnost, že když máme plné ruce práce s volantem a s řešením dopravní situace, blinkr nás již neobtěžuje, protože už tam je. Bohužel tento pohled na věc je cizí spoustě řidičů. Směrovky často dávají jen proto, aby nedostali pokutu a tak v místech, kde tato okolnost nehrozí (což je většina případů), se s tím ani neobtěžují. Že se stávají nečitelnými a nebezpečnými jiným i sobě, vůbec neřeší. Vím, že jsou horší přestupky a mnohem těžší případy ignorace a agresivity na silnicích, ale možná že mnohé tyto případy začínají právě ignorováním směrovek. Zároveň je tento nešvar málo kritizován a je přijímám spíše s jistým smířením. To vede k narůstající četnosti neblikání a k dalšímu vážnějšímu porušování dopravních předpisů a tím zvyšování počtu nehod a vyhaslých životů na silnicích.

Sám se snažím být důsledný a směrovky používat správně. A byl bych rád, kdyby to při řízení dělal každý. Správným dáváním blinkru se stává naše jízda mnohem čitelnější a bezpečnější. Já bych totiž rád svou rodinu, přátelé, známé a sám sebe chtěl vždy dovést bezpečně až do cíle a neohrozit ani nebýt ohrožen nikým z těch pro mě neznámých lidí, které potkávám na své cestě.

Další vlastní články o lidech v autech:

1)      Já zipuji, ty zipuješ, on nezipuje – o tom, jak neumíme používat zipování

 2)      Requiem za 701 duší – vzpomenutí na 701 lidí, kteří se v roce 2011 nevrátili ze silnic domů a mezi nimi byl i jeden můj známý a kolega.