Test, co vše snese virtuální realita ve střetu s tou skutečnou

Ok, přiznávám se. Můj včerejší blog o komunikační aroganci byl dalším z testů, co všechno snese internet a jeho prostředky jako součást virtuální mediální reality ve střetu s realitou samotnou. A výsledek testu?

Překvapivý a to v mnoha ohledech. Prvním zjištěním bylo ověření, že blogy na iDnes mají potenciál zasáhnout samotné jádro cílové skupiny příjemců informací nehledě na faktickou čtenost blogu samotného. A to poměrně velice rychle, již hodinu od publikování.

Přesně za hodinu po zveřejnění se mi ozvala moderátorka ČT 24 Barbora Kroužková s upřesněním, že rozhovor s komunikační manažerkou Ministerstva obrany Mirou Třebickou dělala ona, nikoliv její kolegyně Daniela Písařovicová, jejíž jméno jsem záměrně mylně uvedl (Báro, ještě jednou se Vám omlouvám, máte u mne kafe a rakvičku se šlehačkou, vizte závěr blogu). Podotýkám, že v tu dobu už zmíněný text měla přečtený necelá tisícovka lidí, ale nikoho záměna moderátorek netrkla. Dokonce ani mé kolegy a kolegyně, kteří se rovněž nevědomky stali součástí testu.

O několik hodin později mne kontaktovala druhá z protagonistek televizního vstupu na ČT 24, ředitelka Odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany Mira Třebická. A musím před ní smeknout kloboukem. Vysvětlila mi, jak se to všechno seběhlo a sebekriticky uznala, že v lecčems jsem ve svém příkrém hodnocení jejího online televizního vstupu měl pravdu.

Doufám, že mi paní Třebická nebude mít za zlé, pokud se pokusím parafrázovat obsah našeho včerejšího telefonátu:

„Po přečtení vašeho blogu jsem si to pustila ze záznamu a musím uznat, že to opravdu mohlo působit arogantně. To byla chyba. Volali mi z televize, právě když jsme s Karlem Rožánkem natáčeli příspěvek s panem ministrem do večerních zpráv a byli jsme domluveni na krátkou informaci, nikoliv na rozhovor.“

„Víte, místo rozloučení se a ukončení hovoru stačilo říct právě tuhle jednu větu: Teď Vám opravdu nemohu říct víc, večer to uvidíte ve zprávách, Váš kolega Rožánek právě točí s ministrem,“ reagoval jsem a ředitelka Odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany mi dala zapravdu.

Verzi Miry Třebické potvrdil během včerejška na Twitteru i František Lutonský, šéf editor zpravodajství ČT 24, a ono „prásknutí telefonem“ bylo včera medializováno též na serveru Lidovky.cz. A rovněž na portálu Česká pozice, o němž se od včerejška oficiálně ví, že jej 20 milióny ročně podporuje Andrej Babiš.  

A jsme u ověření dalšího zjištění, nyní již ne tak příjemného. Někteří novináři totiž opisují, nebo chcete-li parafrázují, to, co si přečtou jinde, aniž by to odzdrojovali. V tomto případě se to, jak se zdá, bohužel stalo Martinu Rychlíkovi z České pozice, který napsal:

„Na pozdrav moderátorky Barbory Kroužkové vyštěkla ředitelka jen zlověstné „Dobrý den!“ A pak to začalo; na slušný dotaz, jak ministr záležitost prošetřoval, vytryskla arogantní sprcha: „Ne. Sdělím vám jediné, sdělím prohlášení ministra Vlastimila Picka, a to zní…,“ začala Třebická s několika přebrepty číst vyjádření k dočasným suspendacím zpravodajců Milana Kovandy a Jana Pohůnka. Text je dodatečně k nahlédnutí na webu Army.cz, ale číst se nám to zkrátka nechce – raději se znovu podíváme, jak to v reálu vypadalo…“

Zde anebo zde to můžete porovnat s textem mého včerejšího blogu. Nejde mi o autorskou licenci, ani o mé ego, nýbrž o princip. Pokud je podobnost obou textů skutečně jen čistě náhodná, omlouvám se autorovi za výše napsané, ale v čase publikování mého blogu a jeho článku je mnohem větší prodleva, než jakou třeba měl Alfréd Nobel a Jára Cimrman při vynalezení dynamitu…

Zjištěním finálním budiž to, že hodinu po publikování blogu jsem na základě informace z ČT online zareagoval a uvedl správné jméno moderátorky. Když to zvládnu já jako příležitostný blogger a jako poměrně dost prací vytížený manažer a mediální poradce, proč to v jiných případech nezvládají novináři, kteří ve svém příspěvku či článku udělali podobnou chybu?

Napadá mne další otázka: Když já mám čas vyslechnout během desetiminutové telefonátu Miru Třebickou, jak se to všechno s tím jejím vyjádřením pro ČT 24 semlelo, a současně si ověřit její verzi příběhu, proč si na analogické ověřování - vzhledem k mým zkušenostem pohříchu téměř vždy - nenajdou chvíli novináři? A proč oni sami nemají potřebu uvést vše na pravou míru? Jde jim víc o zájmy jejich vydavatele, redakce, nadřízeného, spřízněné PR agentury či jde hlavně o jejich ego a pocit, že si mohou napsat (nebo opsat), co chtějí?

A poslední otázka zní, zda mi dnes v řádu hodin od publikování tohoto blogu zavolá Martin Rychlík nebo István Léko, aby mi vysvětlili, jak to bylo s tím článkem na České pozici, a zda mne pozvou na kafe a na rakvičku se šlehačkou. Tak, jako to udělala Mira Třebická. Anebo jakkoliv jinak, ale hlavně jestli se pochlapí.