Předražené zakázky a novinářská logika

Podle dnešních Lidových novin si armáda pořídila „luxusní dalekohledy“ za 7,5 milionu korun. Do výběrového řízení se přihlásil jediný zájemce – a vyhrál. Autor článku to shledává podezřelým. Máme se pohoršovat s ním?

Celý článek se snaží navodit dojem, že na tomto tendru je něco divného, ba přímo nekalého. Autor si k dosažení tohoto efektu pomohl i názorem Radima Bureše z české pobočky Transparency International (TI). „Na výběrovém řízení, kam se přihlásil jeden uchazeč, je něco špatně a mělo by být zrušeno,“ říká Bureš. Jen na okraj – českou TI vyšetřovala v minulosti policie kvůli podivnostem při vyúčtování třicetimilionové státní dotace na uspořádání mezinárodní protikorupční konference v roce 2001.

Článek také připomíná, že už se chystá příslušná právní úprava, která stanoví povinnou účast více uchazečů, jinak bude třeba výběrové řízení zrušit. Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se ovšem nemůže dohodnout, jaký by ten minimální počet měl být.  Takže zatím platí, že pokud subjekt jako je třeba Ministerstvo obrany ČR, pocítí potřebu nakoupit určité konkrétní vybavení – třeba špičkové švýcarské laserové dálkoměry označované v zadání zakázky jako „monokulár Moskito“ – musí na ně mít peníze a splnit všechny zákonné podmínky.

Což se stalo. Zadání bylo řádně zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie už 19. 7. letošního roku a lhůta pro podání nabídek běžela do 12. 9. 2011. Jediným kritériem byla nejnižší nabídková cena. Jako jediná se přihlásila společnost Pramacom HT, která splnila všechny formální podmínky a jejíž nabídková cena byla při absenci konkurenčních nabídek logicky zároveň nejnižší.

Kde je tedy ta naznačovaná nekalost? Že by si nikdo další na veřejně přístupném (a vysoce sledovaném) internetovém portálu poptávky nevšiml? Spíš měly ostatní firmy, které by teoreticky mohly stejné zboží nabídnout, své důvody, proč nabídku nepodat. Ale to je jejich byznys.

Ale ještě jedna věc mi nedá. A sice poměrně častý nešvar tuzemských médií v podobě nedůsledného srovnávání konkrétních tuzemských armádních zakázek se zahraničními akvizicemi. Novináři si najdou někde na internetu cenu té které vojenské techniky pro tu či onu armádu a porovnají to s cenou, za níž totéž nakupuje české Ministerstvo obrany.

Nelze proti tomu mít námitky jako proti jednomu ze způsobů veřejné kontroly, jak se nakládá s veřejnými financemi, ale když tomu chybí důslednost, výsledek pak často připomíná příslovečná jablka s hruškami. Opakuji – nic proti veřejné kontrole, ale míru toho, co má veřejnost právo znát, přesně vymezují zákony.

Žádná armáda na světě si nepřeje, aby se kdokoliv mohl v novinách dočíst detailní podrobnosti o tom, jakou používá techniku, jak přesně funguje a jaké doplňující a nadstavbové funkce u toho či onoho vybavení mají její vojáci k dispozici.