Víkendový poměr se Sázavou a koketování s Želivkou

Když chce být muž šťastný několik vteřin, má políbit ženu, když několik minut, má se sní pomilovat, když několik let, má si jí vzít za ženu. Když chce být šťastný celý život, má jezdit na vodu.

„Jestli si chcete půjčit loď, tak jdete později“ přivítalo nás sdělení v půjčovně lodí v Kácově. Podíval jsem se na Maxe, on zase na hodinky, které ukazovaly půl druhé. Také sluníčko na obloze nám dávalo za pravdu, že by snad neměla být tak pozdní doba.

Nakonec se vše vysvětlilo. V půjčovně Bisport si mysleli, že budeme chtít od nich zajistit převoz lodě, což by bylo složitější.

Půjčujeme si tedy jednu plastovou Vydru, kterou nakládáme na vlastní auto a jedeme podél řeky Sázavy proti jejímu proudu.

Cíl je jasný. Celý rok jsme byli ve stavu očekávání té chvíle, kdy to samo pluje a pluje a pluje. A Stvořidla na Sázavě jsou z tohoto pohledu volba více než dobrá.

Zastavujeme v místě zvaném Smrčná, kde necháváme auto, připravujeme si věci do sudů a jdeme do informačního střediska, které se jmenuje Rychlík Smrčná. Tady se nám dostává rady, že je důležité dodržovat pitný režim.

První letošní vodácké pivo má v sobě jarní poezii. Ladíme u něho poslední detaily našeho putování. Jak známo, důkladná příprava se nesmí nikdy podcenit.

U mostku objevujeme místo pro nasednutí do lodi, ale na jednu věc nesmíme zapomenout.

„Sázavo, nes nás klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň,“ pronáším naši obvyklou slavnostní řeč a nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek řece i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe, nemůžeme nikdy před prvním vyplutím vynechat.

Laškovat se Sázavou, jejíž většina toku je v Čechách, ale rodí se na Moravě, začínáme při pátečním odpoledni na km 139,0.

Sázava se zařezává do hlubokého údolí a pomalu vstupuje do svého nejkrásnějšího, ale nejnáročnějšího úseku.

Brzy spatřujeme začátek první ze dvou úžasných peřejí s názvem Stvořidla a klademe si otázku, zda budeme plout po vlnkách nebo se smýkat po kamenech?

V kilometráži se píše: „Tři dlouhé peřeje až WW III, začátek peřejí sjízdné vlevo, dále středem a závěr vlevo“. Někdo by se toho mohl leknout, ale já mám za zády zkušeného kapitána.

Pan Max je prototyp opravdového vodáka. Pořád čilý, dobře živený, neustále sdílný, plný optimismu a nadšení i pro obyčejné (občas i neobyčejné) věci. Málokdy ho na vodě něco překvapí. Málokdy mě na vodě něčím nepřekvapí.

Některé kamínky jsou trochu větší. Ani je nemusím hlásit zadákovi. Takže Stvořidla jsou vlastně pohoda pro háčka.

Na kilometru 135,4 nás vítá Pyramida Stvořidla. Slušnost je také pozdravit, proto zastavujeme a ochutnáváme zdejší posázavskou pohodu.

Jen jsme nasedli do lodi, už abychom zase vystupovali. Ze studijních důvodů musíme navštívit hospůdku Pohoda.

I tady je potřeba popovídat s místními a zjistit, co nás v příštích chvílích na Sázavě čeká a nemine.

Opouštíme Pohodu, ale pohoda s námi zůstává.

Krátké uklidnění střídá další rozbouření. Pozoruji laškující řeku, jak mlsně olizuje trup naší lodi. Vlny by si na nás chtěly pochutnat, ale my jim nedáváme šanci a kličkujeme zkušeně mezi kameny.

Občas se nám naskýtá pohled na to, jak ve zdejším kraji řádili kůrovec a dřevorubci.

Chvíli poté, u železniční zastávky Vilémovice, pokračují menší peřeje jakoby vzdálený dozvuk Stvořidel.

Necelé dva kilometry před Ledčí nad Sázavou se proud řeky zpomaluje a něco nám říká, že asi brzy potkáme náš letošní první jez.

Ledeč nad Sázavou se blíží.

Zastavujeme u stadionu (km 129,4) a chystáme se dobýt město, jako vojáci, ulici po ulici, ale nehledáme zrádného nepřítele, nýbrž přátelského a místních poměrů znalého výčepního.

Chtěli bychom totiž najít kamaráda jménem Francoa, se kterým jsme kdysi splouvali Sázavu. A dobrá věc se nakonec podařila v restauraci Stadion. Povídáme si o minulých vodách. Třeba po Sázavě jsme se plavili v letech 1988, 1999 a 2002, ale moc si toho nepamatujeme.

„Pánové, co ty mobily? Já jsem tady také.“ Co naplat, hospodská kultura se mění. Bohužel ani ty údajně chytré mobily nám moc nepomohou objasnit, co se tenkrát událo.

Čas se pomalu blíží k půlnoci stejně jako hladina piva v našich půllitrech ke dnu. Opouštíme restauraci a odcházíme k vodě, kde ohýnek uzavírá krásný den na Sázavě.

*

Sobotní ráno přichází tak potichu, že ani Maxe nevzbudilo.

Ranní procházka po městě má jasný cíl.

V cukrárně na náměstí nám paní Nováková uvařila výbornou kávičku a my si k tomu dáváme domácí buchty od mého tatínka.

Před vyplutím si ještě prohlížíme oba dva jezy, které nás ve městě čekají.

Km 129,3 a první jez v Ledči nad Sázavou. Šikmý jez vysoký jeden metr s propustí uprostřed je za vyššího stavu sjízdný, ale dnes té vody teče nějak málo a o splutí jezu bohužel být řeč nemůže. Přenášet se nám nechce, tak loďku pouštíme při levém břehu.

Následuje silniční most a druhý ledečský jez na km 129,0. Také tento šikmý jez nám nabízí málo vody, a tudíž musíme improvizovat a loď spouštíme vedle propusti.

Na průmyslovém okraji Ledče teče Sázava mírným proudem, což znamená jedinou věc.

Na km 127,4 nás vítá jez Bohumilice. A opět nesjízdný. Spouštíme loď po spádové desce při pravém břehu.

Za jezem je lávka a pod ní by měl být sjízdný stupeň. Ve skutečnosti je tam málo vody.

Za jezem se řeka stáčí doprava a brzy na to doleva. Na pravé straně se objevuje zalesněný sráz a na opačné louky. Romantická Sázava se opět ukazuje v plné své kráse.

Jak včera, tak i dnes, nás sledují cestující z Posázavského pacifiku.

Mírně proudící vodu střídá krátká peřej v pravém zákrutu.

Po chvíli se opět houpeme po vlnách.

Tábořiště a kiosek U Vlka. Podle deníčku se jedná o další místo, kde jsme byli, a dokonce tady nocovali, v roce 2002.

Od pana vedoucího se dozvídáme, že tady tenkrát také byl. Ale nepamatuje si nás. My jsme na tom podobně.

Zavolal jsem Francoovi a instrukce jsou jasné. Pět chat napravo. Poté včelí úly a pak uvidíme nám všem dobře známou chatu. Ale….

„Pane, to není možné. To není ta chata,“ říká Max.

Podle popisu to sice souhlasí, ale ani já si již nepamatuji, jak to tady vypadalo, kdy jsem chatu navštívil naposled. Naštěstí nás u břehu vítá paní domácí a také vzpomínky na krásné chvíle tady prožité.

U kávy, buchty a piva si chvíli povídáme. Stejně jako včerejšího večera i dnes zjišťujeme, že v nebezpečí z prodlení nejsou v našem případě směnky, ale naše posázavské vzpomínky.

Ani jez Chřenovice (119,7 km) není žádná vodácká lahůdka. Je zajímavý pouze tím, že je opět nesjízdný. Spouštíme loď uprostřed.

Následuje pravotočivá zatáčka, za kterou nás vítá kemp „Staré časy“.

Hezky jsme si tady popovídali s příjemnými lidmi. Paní Alena a pan Tonda nám před odjezdem ukázali svou chatu, kde jsme dostali ochutnat domácí pálenku. I taková setkání Sázava nabízí.

Chvíli Sázava teče, chvíli se loudá, ale pořád je neskutečně úžasná.

Pomalu připlouváme k jezu Budčice (115,9 km) s budovou bývalého mlýna.

Jdeme zjišťovat informace. U okénka kiosku ukazuji pánovi razítko z roku 2002 a říkám, že mi ho dal tenkrát nějaký Robert Řezník.

„Já jsem Řezník, ale vás si už nepamatuji,“ dostává se mi odpovědi. Jasný důvod si popovídat.

Při rozhovoru pozorujeme, že na druhé straně jezu obhlížejí nějací vodáci na gumových člunech propust a následně ji sjíždějí.

Tak tam jedeme také a zjišťujeme, že to buď půjde nebo ne. Jiná možnost není. Abychom se dopátrali pravdy, musíme to zkusit. Trochu jsem mokrý, ale podařilo se.

Za další zatáčkou brzdíme a jdeme se podívat do kempu Radost. Spěch není vodákovi dobrým rádcem. Proto by měl občas zastavit, zadívat se na jedno místo a soustředěně ho pozorovat alespoň deset minut. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí.

Sázava opět zajímavě teče a plavbu po ní nám zpříjemňují občasné krátké peřejky.

Ale ne na dlouho. Olej dává tušit, co nás čeká.

Pod Vlastějovicemi vytváří Sázava mohutný oblouk, který nás přivádí na km 111,9 k šikmému jezu Březina.

Chvíli si prohlížíme propust uprostřed, ale opět je té vody méně než málo. Tak spouštíme naši keňu podél betonové zdi.

Necelých tři sta metrů pod jezem se v zúženém řečišti vytváří v pravé zatáčce kratší peřej.

Divočina však nemá dlouhého trvání. Vládu na řekou přebírá volej.

U km 108,6 je v kilometráži napsáno jez Horka.

Jdeme nejprve zjišťovat informace do hospody a poté obhlížíme řeku.

Propust vypadá na první pohled zajímavě. Druhý pohled si vychutnáváme při jejím sjíždění.

Podařilo se.

Následuje zákruta vlevo i vpravo a po dvou kilometrech spatřujeme první budovy města Zruč nad Sázavou.

Vysedáme z lodi a dnešní pouť končíme na km 104,9.

Pršet dnes nebude, tudíž místo pod nedalekým stromem shledáváme jako ideální ke spaní. Vydáváme se do města vyhledat něco k jídlu a pití. Pobyt v restauraci „U Kuklů“ nám zpříjemňují naši hokejisté svým vítězstvím nad Norskem. I když ta první třetina? Ale slyšel jsem, že Norové použili zakázané prostředky. Vykouzlili nad Prahou polární záři a očarovali tím náš tým. Naštěstí to nevydrželo celý zápas.

*

Probouzíme se do krásného nedělního rána a těšíme se na další den, který nám určitě nabídne něco ze svých zásob kouzel.

Max přemýšlí, jak to bylo včera s tou polární září. Když jsme šli do restaurace, tak bylo ještě světlo. Když jsme se vraceli, tak …

Snídani připravujeme z vlastních zásob pod skoro vymetenou oblohou.

Pachatel se vrací na místo činu. Ranní kávička je podávána ve stejném podniku, kde jsme včera bumbali.

Nasedáme do lodi a vydáváme se polykat další kilometry na řece Sázavě.

Obeplouváme Zruč nad Sázavou. Jakmile ztrácíme z dohledu poslední budovy města, tok řeky se zpomaluje a nám je jasné, co nás brzy přivítá.

Vypadá to, že šikmý jez Chabeřice (101,2 km) je za dobrého vodního stavu sjízdný kdekoliv po koruně. Dneska moc vody neteče, ale přenášet se nám nechce.

Nakonec tedy volíme místo zlomu přibližně uprostřed. Nějakou vodu jsme nabrali, ale bylo to příjemné sklouznutí.

Necelé dva kilometry za jezem nás vítá krátká peřej, ale především přítok řeky Želivky. Zatahujeme za ruční brzdu a stoupáme na vyhlídkové místo, jelikož se jedná o jeden z nejhezčích a nejromantičtějších soutoků na území České republiky. Potkávají se tady Sázava a Želivka, kalná s průzračnou a teplá se studenou vodou. V případě Sázavy se není čemu divit. Její jméno je odvozeno od sázet či usazovat se. Patrně již v minulosti, když ji poprvé pojmenovali, přinášela mnoho nánosu.

Před další jízdou je potřeba se rozcvičit.

Max se asi vydává na lov. Nebo tady chce snad tábořit? Což o to, jedná se o velice krásné místo, ale ještě není ani jedenáct hodin a také jsme původně uvažovali odjet dnes domů.

Nakonec jsme se domluvili a pokračujeme v plavbě.

V těchto místech plyne Sázava převážně otevřenou krajinou, pouze na několika místech se objevují zalesněné skalnaté srázy.

Klidná voda nás na km 92,8 přivádí k šikmému jezu Posadovský mlýn.

Zkoumáme samoobslužný kiosek Omaha a dáváme se do řeči s lidmi zde odpočívajícími. Následně jim svěřuji fotoaparát, abychom také měl nějaké zajímavé záběry.

Kudy zdolat jez je jasné. Zajímavá propust uprostřed už na nás čeká.

Podařilo se.

Odplouváme v domnění, že to byl náš poslední jez.

Tok řeky se zrychluje a plavbu nám zpříjemňují peřejky.

Ale ne nadlouho. Brzy se po stojaté hladině s protivětrem blížíme k prvním domům v obci Kácov. Tady se sice také končí plavba, ale naše půjčovna je o kousek dál. Tudíž nás čeká definitivně poslední jez.

Jez Kácov (km 88,8) je sjízdný propustí uprostřed za rozumného stavu vody. Vystupujeme nejprve na břeh a poté se přesouváme na pilíř propusti.

„Abychom nechodili kolem horké kaše, pane. Nevypadá to moc sjízdné,“ povídám.

„Nechám to na Vás, pane,“ odpoví Max klidně a připravuje loď ke splutí jezu.

To, co se chystá učinit, mi sice připadá stejně nemožné jako narýsovat trojúhelník o dvou úhlech, ale naštěstí jsem brzy pochopil a také nasedám do lodi. Zůstat na pilíři uprostřed řeky neshledávám jako nejlepší variantu.

Nakonec jsme to sjeli. Sice jsme nabrali vodu a já se opět osprchoval, ale to nám nebrání si vychutnat pohledy na barokní zámek a nedaleký pivovar.

Závěrečná rovinka a poslední hrábnutí do vody.

Tábořiště Kácov (km 87,0) nás vítá.

Úklid lodi, přerovnání věcí a poslední vodácká fotografie.

Zhodnocení akce a slavnostní přípitek výbornou kofolou v půjčovně Bisport.

Zbývá dojet do Smrčné, kde máme druhé auto.

Sázava je kouzelná řeka. To už ale věděl v roce 1945 režisér Václav Krška, když natočil film „Řeka čaruje“.

Tak už jsme viděli a zažili, co jsme naplánovali i něco navíc. Po řece Sázavě jsme se plavili 47 hodin a ukousli jsme z ní 52 km. Při plavbě jsme potkali deset jezů. Pět jsme sjeli a zajímavá Stvořidla k tomu.

Sázava je výborná společnice na víkend. I přesto jsme se na malou chvilku věnovali Želivce. Ještě dlouho budeme vzpomínat na to, co jsme s nimi prožili. Děkuji kamarádu Maxovi, řece Sázavě, Želivce a všem dobrým lidem, které jsme po cestě potkali.

Závěrem je potřeba podotknout, že ta piva na fotografiích jsou výsledkem fotomontáže, jelikož vím, že alkohol do lodi nepatří.

*

V naší novodobé vodácké historii jsme se již s panem Maxem několikrát svezli po vodě:

Mže a Berounka 2023: https://blog.idnes.cz/pavelliprt/plavby-s-maxem.id132791

Nežárka 2022: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=790838

Úhlava 2021: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=774874

Ploučnice 2020: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=754431

Radbuza 2019: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725259

Berounka 2018: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677995

Bílina 2017: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618005