Cesta do Norska II (2022 - Boyabreen, Mannheller, Fodnes, Oslo, ColorLine, Kiel)

Nezapomenutelná cesta? Samozřejmě ano! Kdyby nebyla, tak by nemělo smysl tam jezdit. Zapomínat můžeme doma. Pokusím se vám tedy vylíčit naše zážitky tak přesně a pravdivě, jak si to krásná norská krajina zasluhuje.    

Předchozí část (začátek norského povídání): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=791714

*

Při středečním ránu jdu na krátkou procházku. Okolní krajina se po nočním dešti probouzí pomalu.

Norsko musí mít určitě špičkové odborníky na stavbu tunelů a mostů. Je jich tady neskutečné množství. My jsme během naší šestidenní jízdy po norských silnicích projeli více jak sedmdesáti tunely. Také jsme si všimli jedné zajímavé věci. Nikde silnice nepřekonávala železnici pomocí přejezdu a závor. Vždy, i u těch místních komunikací, se jednalo o mimoúrovňové křížení.

Po snídani odjíždíme k nedalekému ledovci jménem Boyabreen. Počasí nám přeje, tak jsme se kocháme a kou….

Zastavujeme na parkovišti, odkud je to kousek k jezeru Breavatnet pod ledovcem, jehož veliká část zmizela kvůli globálnímu oteplování, a proto je jeho jazyk celkem vysoko na skále. Pěší výlet až úplně k němu je asi trochu náročnější.

Výhledy od jezera stojí za to!

Z ledovce vytéká ledová voda. Řeknete, že je to celkem logická úvaha, ale já bych to doplnil, že ta vodička je po čertech ledová.

K našemu překvapení je tady otevřená restaurace. To zažíváme poprvé, aby u nějakého turistického cíle fungovalo občerstvení. Dáváme si tedy dopolední kávičku. Těšil jsem se na podmanivou vůni kávy, ale espresso je jakási univerzální tekutina bez chuti a zápachu. Cappuccino shledává moje ženuška o kousek lepší.

V půl dvanácté odjíždíme směr Oslo. Čeká nás 360 kilometrů krásnou norskou přírodou. Je jasné, že to bude trvat déle. Jednak ta rychlost a také mnoho zajímavého kolem nás.

Teoreticky máme šanci na setkání s losem, alespoň dle dopravních cedulí, ale potkáváme jiná zvířátka. Třeba paličatou ovečku, která se nechce hnout z prostředka silnice. Troubení či blikání světel. To neřeší.

„Béé, já jsem tady a zůstanu, dokud mě to bude bavit.“

A opět dolů k mořské hladině. Čeká nás poslední náš norský trajekt přes fjord. Tentokrát se potřebujeme dostat z místa Mannheller do Fodnes.

Stejně jako v minulých případech se s námi plavily pohoda a spokojenost.

A zase do kopců. Serpentiny střídají tunely, ale směr je jasný – nahoru, V jednom momentě míjíme výškový ukazatel: 1.137 m.n.m.

Naštěstí se brzy silnice uklidnila a my jedeme zase dolů. A kocháme se. Mnoho míst podél cest je ve zdejším kraji vyhlídkou, z níž lze pozorovat krajinu, poetickou, půvabnou a přehlednou, prostě lidskou.

Kolem nás je krajina skoro opuštěná, obrovská a tichá. Není zde výškových budov, hotelů, restaurací, informačních či cestovních kanceláří, vysílačů, přeplněných parkovišť ani moc lidí. Většina jich žije ve městech a v příměstských oblastech na jihu země.

Rozmanitost krajiny a její barevné kontrasty jsou úchvatné.

O kus dále nás zaujala zajímavá konstrukce mostu, po kterém lidé odcházejí na druhou stranu piknikovat. Určitě tam bude něco zajímavého. Ale to je vlastně pořád kolem nás od chvíle, kdy jsme vstoupili na norskou zem.

Další přestávka se koná u původního, dnes již zavřeného silničního mostu. Zajímavé odrazy na vodní hladině i kouzelná příroda kolem.

„Nelez nahoru!“ důrazně mě upomíná ženuška, ale moc dobře ví, že to je marné, je to marné, je to marné.

Při putování Norskem vidíme často zatravněné střechy domů, autobusových zastávek, kůlen, stříšek nad poštovními schránkami či popelnicemi. Lidé mají nad hlavou trávu, mech, ale často také jim tam roste také břízka či smrk.

Před třetí hodinou máme chuť na opravdu dobrou kávu. Sice jsem četl, že káva patří nedomyslitelně k životu místních lidí, ale potom, co jsem zažil, už nechci riskovat norská kávová překvapení, a tak zastavujeme u občerstvení Burger King na okraji městečka Gol. U nás bych ho asi nenavštívil, ale tady je to jistota. Vynikající káva za nízkou cenu.

Nedalo by se říct, že po příjezdu do Osla bloudíme. Každá cesta má svůj cíl. Ale my chceme najít jistý konkrétní domeček, kde budeme dneska spát. A trochu se nám to nedaří. Radní města Oslo totiž šikovně podtunelovali město. Mám na mysli jiné tunelování než v případě našich politiků. Místním se určitě díky tunelům jezdí ve městě dobře, ale nám tam odmítá fungovat navigace. A jelikož se v tunelech nachází spousta odboček tunelů, tak po vyjetí ven nám probudivší se navigace oznámila, že se máme otočit a pokračovat opět do podzemí. Tam se samozřejmě zase navigační hlásek odmlčel. Nakonec se ale dobrá věc podařila.

Máme hlad, a tak vyrážíme do ulic. Po minulých zkušenostech raději složitě nehledáme vybranou rybí restauraci. Volíme první rozumný podnik a byli jsme spokojeni.

Po večeři se vydáváme na procházku do nedaleké Botanické zahrady. Otevřeno mají až do 21 hodiny a nic se za vstup neplatí. Místní sem chodí odpočívat a pořádat pikniky.

Stromy, keře a květiny všech barev. A také všude pořádek. Líbí se nám tady.

*

Čtvrteční ráno je opět lehce zamračené. Po snídani balíme věci a jedeme do přístavu. Odbavení proběhlo tentokrát celkem rychle a nám se dokonce podařilo domluvit, že tam auto necháme a pustí nás na procházku do nedalekého centra.

V norských městech lze spatřit velké množství soch. Antickou krásu v nich ale člověk většinou nenajde.

Rackové vytušili, že máme zbytek svačiny a důrazně si o něj říkají.

Procházíme se po městě a nasáváme poslední okamžiky na norské pevnině.

Ani na výbornou kávu nezapomínáme.

Stánek s rybami nebo nějaké občerstvení s rybími pochutinami ani tady nenalézáme. Jdeme si tedy něco nakoupit do supermarketu a objevujeme zajímavou věc. Chladící pult s velkým množstvím různých druhů salátů včetně dresinků a dalších doplňků. Člověk si může nabrat libovolnou kombinaci i množství a u pokladny mu to zváží. Je tady o to mezi lidmi velký zájem.

Ve slíbenou dobu jsme zpět u brány, kde nás orazítkovali. A čekáme u auta, až to odmávnou.

Brzy nás spolkne velryba a za dvacet hodin vyplivne v Kielu.

Poslední norské pivečko a poslední pohledy na úžasnou norskou krajinu, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.

Tentokrát zvítězila oblačnost nad západem slunce, ale stejně to jdeme zkontrolovat. Co kdyby náhodou.

*

Při pátečním ránu na nás poslalo Německo mraky a zataženou oblohu. Asi tušilo, že ho budu posléze trochu kritizovat. Domu jsme nakonec jeli dvanáct hodin. A to jsem se těšil, jaká to bude jízda po německých dálnicích.

Kiel…..Na začátku to byl první a dnes poslední přístav při našem putování. Mezitím jsme nasedli nebo vystoupili z trajektu v těchto místech: Oslo, Halsa, Kanesstraum, Molde, Vestnes, Linge, Eidsdal, Mannheller a Fodnes.

Tak už jsme viděli a zažili, co jsme naplánovali. Naše první cesta na sever končí. Člověk by musel ještě mnohokrát navštívit tuto krajinu, sčítat své zážitky a poznatky. Vždy by našel nějaký její jiný odstín a možná by pak někdy mohl říct, že Norsko konečně opravdu poznal.

Podstata kouzla Norska je ale vlastně prostá. Jo to nádherná země, jedna z nejkrásnějších na světě. Fjordy, ledovce, jezera, řeky, vodopády, divoká a nespoutaná příroda. My jsme po sedm dnů vstřebávali všechny ty barvy, tvary, chutě i vůně této země, no prostě všechno to, co se dalo. A bylo toho hodně, co jsme viděli, ale ještě více, co bychom chtěli spatřit. Je jasné, že se tam budeme muset ještě někdy podívat.

*

Tak to je asi tak všechno. Říkáte, že to moje povídání za moc nestálo. Souhlasím. Po návratu z Norska jsem pochopil, že slovy se dá psát o květině nebo o lásce, ale o této kouzelné zemi nikoliv. Norsko musí člověk prožít.