V poslední době jsem si něco uvědomil. Uvědomil jsem si, jak mi vadí, když lidé v mém okolí kritizují můj způsob života. Střídám totiž zaměstnání jako ponožky. Přitom v té první práci z jsem vydržel 15 let. Zrovna včera se mě ...
Žalmy 62:2-9
... někdo zeptal: „Tak co, Pavle, jak se ti vede v zaměstnání?“ A já jsem musel po pravdě říci: „Od prvního října nastupuji do nového zaměstnání.“ A už se má bujná fantazie domýšlela, co asi říkají té změně lidé ve svých domovech. Za mými zády. Když si myslí, že je nikdo neslyší.
Podobně to prožíval i král David. Co jsme četli ? „Až dokdy budete napadat člověka? … Pořád se radí, jak ho připravit o čest. Oblíbili si lež, svými ústy žehnají, avšak v nitru proklínají.“ Takže také David uvažoval o lidech. Uvažoval o tom, co si o něm ve skutečnosti myslí. A nedělal si o jejich myšlenkách žádné iluze. Jeho úvahy dobře vystihují slova: „Z vás všech jde smrt jak z bortící se stěny, jak z padající zdi.“ Ale byla to pravda ? A pokud to byla pravda, měl se David těmito myšlenkami dále zabývat ? Víte, jak to dopadne, když se člověk neustále zabývá pochmurnými myšlenkami. K čemu takové myšlenky nakonec člověka dovedou ?
Domnívám se, že takovým extrémním příkladem je Kain. Jeho takové myšlenky dovedly až k tomu, že vztáhnul svou ruku na svého bratra Ábela a zabil ho.
A k čemu nás tedy mohou dovést myšlenky tohoto typu ? Možná, že budeme jenom protivní. Možná, že použijeme slovo jako zbraň a pořádně zaboříme takový slovní meč do nitra toho druhého. Jen ať ho to bolí stejně, jako to bolí mne. Ale pomůže to našemu nitru ? Bude nám potom lépe ? Uleví se nám ?
Jak se rozhodl tuto situaci řešit David ? Jeho řešení začíná v šestém verši: „Jen se ztiš před Bohem, má duše, vždyť od něj je má naděje.“ Zraněná duše touží po tom, aby to co nejdříve přestalo bolet. Jaká je tedy cesta k úlevě ? David nabízí první krok: Ztišení. Ublížená duše, kterou lomcuje vztek nebo žal, se má ztišit ? To se má vzdát všech myšlenek na pomstu i s úroky ? Myslím, že jsme častokrát slyšeli, že myšlenky na pomstu zatemňují mozek. Člověk se pak stane podobným tokajícímu Tetřevu hlušci, který přitom téměř nic neslyší. Jde pak přes mrtvoly bez ohledu na následky.
A právě takovému stavu a dalšímu podobnému průběhu života se metoda ztišení snaží zabránit. A není to obyčejné ztišení. Nejde o to, jen tak někde v koutku pobýt sám se sebou. Je to ztišení před Bohem. A proč právě před Bohem ? Copak to právě Pán Bůh nedovolil, aby nás lidé ve svém nitru rozebrali na atomy ? A copak také nedovolil, aby na nás útočily všechny ty zlé myšlenky a hlásili se o naši pozornost, o náš čas a prostor v našem nitru ?
Ano, Pán Bůh to všechno dovolil, aby nás to potkalo. A proč to vlastně udělal ? Udělal to a bude to dělat s nadějí. S nadějí, že alespoň někdo se nechá inspirovat králem Davidem. Že alespoň jednou a třeba až na sklonku svého života se člověk rozhodně ztišit před svým Bohem. Před svým Stvořitelem.
A proč je tak důležité toto ztišení ? Je to takové zastavení. Ne vždy totiž vede k cíli ta nejrychlejší cesta. O tom by mohlo vyprávět řada řidičů (včetně mne), kteří už alespoň jednou narazili autem na překážku. Občas je důležitá přestávka. Zastavení. Ztišení. A to ztišení před Bohem.
Znovu se zeptám: A proč se má člověk ztišit právě před Bohem ? Král David k tomu napsal: „vždyť od něj je má naděje.“ To je to první, To je ten první důvod. První benefit ztišení před Bohem. Člověk získá naději. Naději na utišení bolesti. Naději na zahojení ran. A nakonec i naději na pomstu. Vždyť právě pomsta patří Bohu a ne člověku.
David ale v benefitech od Boha pokračuje: „Jen on je má skála a spása -- nepohnu se -- v Bohu mám útočiště.“ Takže Boží pomoc člověku nekončí jen v naději na lepší budoucnost. Naději, kterou dává Pán Bůh se v budoucnosti jistě neukáže jako planá. Protože zklamání by člověka uvrhlo ještě hlouběji do zoufalství. Právě proto po daru naděje přichází i dar pevné a nepohnutelné skály. Na takovou skálu se člověk může postavit a zůstat pevný ve svém postoji. Nezakolísat, i když všechno kolem bouří. I když pomluvy nepřestávají a snaží se člověka srazit na kolena.
Dalšími dary je pak spása (záchrana) a sláva. Možná se podivíte, kde by se tady mohla vzít nějaká sláva ? Jak by mohl mít člověk podíl na slávě od Boha, když je obklopen negativním hodnocením lidí ? A to je právě ten zlom. Ten předěl, který může člověka zachránit. Přitom je to tak známá věc. Rád bych také tuto věc nejraději vytesal do kamene. Je tomu opravdu tak. Vůbec nezáleží na tom, co si o nás myslí lidé. Jejich názory a pohledy nebudou rozhodovat o naší budoucnosti. Tu, jak víme, má pevně ve svých rukou Pán Bůh sám.
A teď už je asi všem nám jasné, proč se máme ztišit před Bohem. A to právě ve chvílích, kdy na nás lidé útočí. Protože jejich slova sice bolí, ale pro naši budoucnost nemají význam. Přesto to pro nás není vůbec lehké. Někdy se při tom neubráníme pláči. Naše nitro v takové chvíli potřebuje slyšet jiný pohled. Jiný názor. Potřebuje naplnit nadějí. A potom spásou. A nakonec slávou. Vidíte tu změnu. Na začátku je pláč a na konci ztišení je radost. Radost z toho, že o mne někdo stojí. Že se mi někdo věnuje. Že pro mne má připravený nový úkol. Nové postavení. Nový začátek. Novou cestu. Cestu, která bude stát za to. Cestu, kterou bude provázet sláva z Božích rukou.
Co říci závěrem ? Vzpomněl jsem si na verš ze Žalmu 23: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty (rozuměj Hospodin) se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje." Žalmy 23:4 Je to silná myšlenka. Přitom nemusíme zrovna procházet údolím stínu smrti a přesto můžeme být na dně. Na konci svých sil. A právě v takové chvíli je připravena cesta ven. Cesta ztišení před Bohem. A já jsem si jist. A sám se na to právě dnes spoléhám. Že Pán Bůh ztišeného člověka nepřehlédne. Ale právě naopak. Vždyť na toto naše, moje i tvoje ztišení čeká už celou věčnost. Roucho a prsten synovství už ho tíží na rukou. Tak rád by nám to všechno dal. Proto není třeba ve ztišení čekat dlouho. Vše je připraveno. Tak pojďme a vezměme si z Božích rukou to, co nám Hospodin připravil. Amen.
