Vždyť Bůh má sílu pomoci i přivést k pádu

Do příběhu krále Jóaše jsme vstoupili až v okamžiku, kdy umírá jeho rádce – kněz Jójada. Když jsem si znovu připomněl to, co potom následovalo. Tak jsem si řekl, kéž by Jójada neumřel. Ale tak to prostě v tomto světě neprobíhá.

2 Paralipomenon 24:15-22

2 Paralipomenon 25:5-10

Naši dobří rádcové nás všechny jednou opustí a mi se ocitneme sami. A pak bude před námi stejná volba, jako již před mnoha jinými před námi.

Díky Adamovi a Evě máme totiž jako lidé zvláštní schopnost. Můžeme se rozhodovat zcela nezávisle. A to nejen nezávisle na svých blízkých. Ale také nezávisle na svém Stvořiteli. Bylo to zvláštní ovoce z rajské zahrady, které vytvořilo v našem nitro místo, které plně patří pod naši kontrolu. Jen my rozhodujeme o tom, kdo nebo co tam vstoupí. A že je před dveřmi do této místnosti pořádná tlačenice.

Tak jsme to viděli i v případě krále Jóaše. Jakmile kněz Jójada umřel, už se jeho místo vlivného rádce snažili zaujmout judská knížata. A král jejich pochlebování podléhá a vydává se na opačnou cestu, než po které dosud kráčel.

Uvědomil jsem si, že tato situace se opakuje po celou historii lidstva. A samozřejmě také v mém vlastním životě. Mám období, kdy jsem Pánu Bohu velice blízko. Doslova spočívám u Ježíšových nohou podobně, jako Marie – sestra Lazara z Betánie. Ale tato úžasná chvíle jednou skončí. Já musí vstát a vydat se na další cestu životem. V tom okamžiku na mne znovu začnou útočit všechna pokušení, jako před tím. Tak si tak říkám: Proč tomu tak je ? Nebylo by mi lépe v nebi ?

To samé napadlo už jednoho muže mnoho let přede mnou. Apoštol Pavel jednou řekl: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás.“ Filipským 1:23-24 Tak to tak vypadá, že i já tady zůstanu ještě nějakou dobu. A proč ? Abych si znovu dokázal, jak jsem slabý a bezmocný proti útokům toho zlého a jeho pokušením ?

Ano určitě tu jde o poznání vlastní slabosti. Ale to je jen část pravdy. Tu druhou polovinu pravdy prozradil Hospodin skrze muže Božího. Vyřizoval ji králi Amasjášovi. Ale jako by to vyřizoval i každému z nás: „Vždyť Bůh má sílu pomoci i přivést k pádu.“ Ten král si totiž chtěl pomoci ve svém boji nedovoleným způsobem. A Pán Bůh mu skrze proroka znovu připomněl odvěkou pravdu. Naše vítězství nezáleží na nás nebo na množství našich přátel nebo pomocníků. Záleží plně na Hospodinu. Protože On dává vítězství, ale také porážku.

Proto bylo úplně jedno, jestli měl Gedeon k dispozici tři sta mužů. Nebo král Amasjáš tři sta tisíc. Oba byli plně závislí na Božím rozhodnutí a Boží moci. A právě toto máme všichni společné. Výsledek našeho boje závisí plně na tom, jestli nám Pán Bůh pomůže nebo ne.

Možná, že si řeknete: „A nejsme tedy jen takové figurky na scéně ? Cínoví vojáčci na pobavení ?“ Z tohoto pohledu na věc mě vyvádí způsob Božího jednání s předchozím králem Jóašem. Ten se na popud judských knížat odklonil od Hospodina. Četli jsme: „Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a sloužili posvátným kůlům a modlářským zpodobeninám.“ A jak na to zareagoval Pán Bůh ? Seslal na ně okamžitě oheň z nebe ? Copak je tam dále napsáno ? „Posílal jim proroky, aby je obrátili zpět k Hospodinu. Varovali je, ale oni neposlouchali.“

Tak si tak představuji, jak smutno muselo být Hospodinu. Jak krásně král Jóaš začal. Pod dobrým vlivem kněze Jójady vykonal mnoho dobrých činů. A pak, když se měl postavit na vlastní nohy. Když se mělo ukázat, co v něm skutečně je. Nechal se tak snadno zlákat. Odvrhnul vše dobré, čím ho Hospodin do té doby zahrnul. Obrátil se nepřátelsky i k rodině, která mu prokázalo takové dobro: Kněz Jójada ho ustanovil králem. A král mu to oplatil tím, že nechal ukamenovat jeho syna. Ale ani tento Jóašův skutek neodradil Hospodina. A proto dále posílal své služebníky se svým slovem. Mnoho let se snažil přemluvit krále, aby se vrátil ke svému Bohu.

Teď musím znovu připomenout, že právě toto je způsob, jakým Pán Bůh jedná s každým z nás. Při pohledu na svůj život je mi totiž velice smutno. Kolika myšlenkami, slovy nebo činy jsem svého Boha zarmoutil. A On mě přesto nechal vesele žít dál. A přitom mi posílal své slovo různými způsoby. Promlouval ke mně třeba skrze film. Dostával jsem tak napomenutí. Ale nejen to. Dostával jsem i pozvání. „Pavle, vrať se ke mně. Vrať se ke mně, dokud máš čas.“

Teď jsem si vzpomněl na část příběhu z dětské knížky Hrdinný kapitán Korkorán. Mám na mysli jednu scénu, kdy otci nezbývá nic jiného, než aby syna vyplatil na pozadí. A otec při výkonu trestu pláče. Jak rád by svého syna místo toho sevřel ve své náruči. A přitom ho musí udeřit. Aby syn pochopil, že udělal něco špatného. Něco podobného jsem také prožil sám se svým synem. Předpokládám, že podobnou zkušenost prožilo i mnoho z vás.

Proto můžeme lépe porozumět i našemu nebeskému Otci. Když musí sáhnout k trestu, tak mu to určitě nedělá radost. Před tím totiž vyzkoušel mnoho různých způsobů, aby nás zastavil. A teprve až úplně nakonec. Když nic jiného nepomohlo. Sáhl po trestu. To proto, aby nás zastavil. Aby nám dal čas k zamyšlení. Abychom se znovu mohli rozhodnout. Půjdeme dál vlastní cestou ? Nebo se obrátíme a půjdeme tou cestou, kterou nám připravil Hospodin ?

Dnes jsme se na tuto výzvu podívali Božíma očima. Zjistili jsme, že Boží pohled se nijak neliší od pohledu milujícího pozemského otce nebo matky. Proto můžeme lépe porozumět tomu, když Pán Bůh dovolí, abychom prošli ohněm. A jak velký bude ten oheň ? Bude zcela úměrný hloubce našeho poranění. Protože úplné uzdravení potřebuje odstranit vše, co nemoc způsobilo. Léčba ozařováním není nic příjemného. Ale když zničí celý nádor, pochopíme, že to bylo nezbytné.

Kéž tedy přijímáme Boží léčbu jako něco naprosto nezbytného. A spolu s apoštolem Pavlem se upněme k této naději: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena.“ Římanům 8:18