V poslední době mě zaujala nová vazba: Já jsem za to tak rád - ráda. Neříkalo se dříve: Já jsem za to tak vděčný - vděčná ? Kam se ta naše vděčnost poděla ? O tom, a nejen o tom, je naše dnešní zamyšlení.
Lukáš 17:11-19 A stalo se, když byl na cestě do Jeruzaléma, že procházel Samařskem a Galileou.
12 Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodál
13 a hlasitě zvolali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
14 Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A stalo se, když odcházeli, že byli očištěni.
15 Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha;
16 padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
17 Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
18 Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?“
19 A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Přečetli jsme si velmi známý příběh. Je to příběh o vděčnosti. A vyčuhují z něho dva ostny. První z nich je povzdech Pána Ježíše: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ A druhý z nich je vyjádřen další větou plnou lítosti: „Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?“ Jinými slovy: Lidé tak málo projevují vděčnost. A když už ji někdo projeví, tak je to někdo zvenčí.
Proč tomu tak je ? Proč není naše nitro naplněno vděčností, která by jásavě vycházela napovrch naší tváře a vycházela z našich úst ?
Jedním z důvodů bude zahleděnost do sebe sama. Vidíme jen své vlastní problémy. A když Pán Bůh nějaký z nich vyřeší, tak hned vyběhne dalších deset, které je třeba akutně řešit.
V našem příběhu bylo uzdraveno deset malomocných. Dostali jasný úkol: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Měli před sebou jasný cíl – cestu do Jeruzaléma, kde se měli ukázat kněžím. Poslušně šli. Soustředili se, aby dosáhli další mety a nenechali se ničím rozptýlit. Určitě je překvapilo, že všechny bílé skvrny zmizeli. Ale nenechali se vykolejit z nastaveného kurzu. Co kdyby se nemoc zase vrátila, když bychom se zastavili a začali přemýšlet. Přitom se nabízela úžasná možnost. Malomocní šli do Jeruzaléma. Pán Ježíš šel do Jeruzaléma. Co bránilo tomu, aby se k němu připojili a strávili s Pánem Ježíšem nejkrásnější chvíle svého života. Mohli dál poslouchat jeho slova. Uzdravení malomocní mohli prožít podobnou cestu jako učedníci kráčející do Emauz. Když je opustil, tak si uvědomili naprostou mimořádnost této cesty: A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Lukáš 24:32
Nebylo by pak uzdraveno jen jejich tělo, ale také jejich srdce. A mohli tak začít nový život, který by měl své pokračování v nebi. Tak si v té souvislosti vzpomínám na nemocného, kterého kvůli zástupu spouštěli střechou domu. Jak to dál probíhalo ? Nejprve mu Pán Ježíš odpustil hříchy. A aby potvrdil svoji moc a právo hříchy odpustit, uzdravil i jeho nemocné tělo.
Vždy si v takové souvislosti vzpomenu na svoji školáckou chybu během mládežnické brigády. Mojí neteři se udělalo tak špatně, že ji tamnější bratr kazatel musel odvézt do nemocnice. Večer měl být duchovní program a já jsem chtěl pokračovat bez ohledu na tuto událost. Naštěstí mě ostatní přemluvili, abychom začali modlitbami za moji neteř a za lékaře, který o ni pečoval. Tak jsem si později připadal jako kůň, který má klapky na očích. Díky nim vidí jen dopředu. Proto postupuje k cíli své cesty bez ohledu na to, co se děje kolem. Nic ho z nastaveného kurzu neodvede stranou. Nezaváhá, nezastaví se a nezačne přemýšlet. Jdu vůbec správně ? Nepotřebuje někdo pomoc ?
A už je tu skok na podobenství o Samaritánovi. Kněz i Levíta mají tak důležité poslání, že život člověka proti tomu neznamená vůbec nic. Samaritánovi jde v uvozovkách jen o prostou obživu. Je patrně na obchodní cestě. Takže proč by se nezastavil ? Proč by nezvýšil své cestovní náklady ? Vždyť jednou se mu tato mimořádná investice musí vrátit. Anebo ne ?
Co stojí skutečně zato, abychom se k tomu vrátili ?
Chodím na fotografické procházky. Občas něco zahlédnu, co mě zaujme. Ale říkám si: „To nestojí za fotku.“ Ale jak o tom přemýšlí, tak si uvědomím mimořádnost snímku. Tak se vrátím a fotku udělám. Častokrát pak prožívám velkou radost, že jsem se odhodlal k návratu a neprošvihnul jsem příležitost. Nemusí se totiž opakovat.
Příležitost. Kdopak nám příležitosti připravuje ? V bibli čteme: Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Efezským 2:10
A jak souvisí vděčnost s dobrými skutky ? Vděčnost ve mně vzbuzuje touhu vrátit nějak dobrou věc, kterou jsem sám přijal. Vyhlížím pak ony příležitosti k dobrým činům, které, jak jsme četli, pro nás Pán Bůh předem připravil.
Je to tak, že zralá vděčnost se neprojeví jen slovy. To je jí málo. Jsme-li plní vděčnosti, vede nás k vyjádření slovy, ale také konkrétním činem.
Nabízí se otázka: Potřeboval Pán Ježíš, aby se k němu uzdravení vrátili a projevili mu svoji vděčnost ? A potřebuje Pán Bůh, abychom dnes k němu přicházeli a vyjadřovali mu svoji vděčnost za to, co pro nás udělal včera ?
Tak si v té souvislosti vzpomínám na vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma na oslátku během květné neděle. Všichni kolem volali: Říkali: „Požehnaný král, jenž přichází ve jménu Pána. V nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Lukáš 19:38 A na kritiku farizeů odpověděl: "Říkám vám, že kdyby zmlkli, křičelo by kamení!" Lukáš 19:40 K tomu, aby byl Pán Bůh oslaven, tak nezbytně nepotřebuje lidská ústa. Je tak mocný, že ho na jeho pokyn chválí celé stvoření.
Co by se pak stalo s námi ? Byli bychom němými svědky. Neměli bychom účast na té slávě. Podobně jako bláznivé družičky bychom zůstali stát před zavřenými dveřmi a slyšeli bychom: „Neznám vás.“ Matouš 25:12
K tomu dojde až na konci našich životů. Teď jsme však v situaci deseti uzdravených a můžeme se stále rozhodnout. Vrátíme se ? Využijeme šanci strávit čas s Pánem Ježíšem ? Otevřeme svá ústa a řekneme, za co jsme mu vděční ?
Napadl mě ještě jeden důvod, proč z našich úst netryská vděčnost a chvála. Je jím samozřejmost, s jakou přijímám všechno dobré z Boží ruky. Víme, že to všechno dostáváme. Ale už jsme si tak zvykly na to, že každý den dostáváme chléb vezdejší, že už nám to ani nepřijde jako vzácný dar.
Obávám se, že tato naše samozřejmost může být někdy příčinou, že v našich životech přichází nedostatek. Byli jsme zvyklí se každou neděli sejít ve shromáždění a teď nemůžeme. Byli jsme zvyklí chodit do muzeí a dnes nemůžeme. Byli jsme zvyklí si kdykoli zaplavat v bazénech a teď nemůžeme. Neroste v našich očích cena těch věcí, které už nemůžeme dělat nebo vlastnit ?
Procházíme teď nelehkým obdobím, které se nám vůbec nelíbí. Uvědomil jsem si, jak byli Izraelci vysvobozeni ze zajetí v Babylóně nebo z otroctví v Egyptě. Změna k lepšímu nepřišla jen tak mimochodem. Na začátku byla jasná aktivita lidu izraelského. Začali volat k Hospodinu. A to měli společné s desti malomocnými. Také oni: 'hlasitě zvolali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“'
Věřím tomu, že žádná změna k lepšímu nepřijde sama od sebe. A věřím také tomu, že na počátku této změny musí být naše hlasité volání. Hlasité volání, které vychází z pocitu, že takhle už to dál nejde. Už to nemůžeme a nechceme dále snášet. Jako marnotratný syn si uvědomíme, že i ten poslední v domě našeho Otce se má lépe, než jak se máme my. Hlasité volání, které také vychází z pocitu bezmocnosti. Sami si nepomůžeme, sami to nezvládneme.
Tak věřím, že se modlíme za všechny vědce, kteří pracují na očkovacím séru proti kovidu. Ale obávám se, že jsou stále v pozici Alexandra Fleminga, který díky náhodné plísni objevil penicilín. Ani vědci se neobejdou bez Boží pomoci. A co teprve lékaři. Vždyť křesťanští zdravotníci vyznávají, že: lékař léčí, ale Pán Bůh uzdravuje.
Věřím tomu, že řada z nás již nějakou dobu volá. A také věřím, že toto volání dolehne až ke trůnu našeho Stvořitel. A pak přijde okamžik, kdy náš nebeský Otec řekne: „Dost!“
Jak v té chvíli přijmeme vysvobození ? Jak v tom okamžiku přijmeme své uzdravení ? Který malomocný se stane naším vzorem ? Bude naše nitro naplněné vděčností a chválou ? Kéž by tomu tak bylo. Amen.
