„… neboť vše se seběhlo nečekaně.“ Mohli bychom říci spontánně. A to zvláště v „počtu zápalných obětí, které shromáždění přineslo …“ Bylo jich totiž tolik, že nestačila kapacita kněží. Takže jim se stahováním kůže ze zápalných ...
2 Paralipomenon 29:20-36
... obětí pomáhali lévijci.
A jak to všechno začalo? „V prvním měsíci prvního roku svého kralování otevřel (rozuměj král Chizkijáš) dveře Hospodinova domu a opravil je.“ 2 Paralipomenon 29:3 Stačilo tedy jenom otevřít dveře do Hospodinova domu. A věci se daly do pohybu. Taková nepatrná a obyčejná věc, jako je otevření dveří. A úplně to stačí.
Myslím, že existuje i nějaké úsloví: „Otevřít ty správné dveře.“ Otázka je, kam se jimi chceme vlastně dostat? Do jaké společnosti. Do jakých aktivit. Na jakou cestu, se chceme vydat. Podle toho pak hledáme dveře, kterými bychom se k vytouženému cíli dostali.
Kam se chtěl dostat náš král Chizkijáš? Proč se rozhodl, že otevře právě ty dveře do chrámu? Jeho předek Uzijáš v tomto chrámu náhle onemocněl. Usmyslil si totiž ve své pýše, že bude v chrámu pálit kadidlo na kadidlovém oltáři. To ovšem mohli jen posvěcení kněží. A když na to byl upozorněn, tak se rozběsnil. Ovšem jakmile se rozběsnil, tak mu na čele vyrazilo malomocenství. Tato příhoda pak zřejmě bránila synovi tohoto krále Uzijáše – Jótamovi, aby vůbec někdy vstoupil do Hospodinova chrámu.
A právě v této situaci se ujímá vlády nad Judou král Chizkijáš. A co udělá hned v prvním měsíci prvního roku svého kralování? Jde a otevře dveře Hospodinova domu. Ono to otevření nebylo jen tak. On totiž jeho otec král Achaz dal tyto dveře uzavřít. A to zřejmě pořádně. Takže dnes bychom zřejmě použili výraz, že dal tyto dveře uzavřít na trvalo nebo dokonce zabednit. Prostě udělal všechno proto, aby jimi už nikdo nemohl vstoupit do Hospodinova domu.
Tak si to tak představuji v dnešní situaci. Přijdu v neděli ráno do shromáždění a ejhle. Dveře jsou zamčené. A nejen to. Přes dveře je přibyto několik prken a na nich visí cedule: „Trvale uzavřeno.“
Shodou okolností tak právě tuto neděli se mi klidně může stát něco podobného. Pokud bych totiž na to zapomněl, tak celý sbor se rozhodl mít bohoslužbu v botanické zahradě v nedalekém městečku.
Zavřené dveře. Co vlastně znamenají? Není to totiž jen zábrana vstupu. Je to také zábrana konání bohoslužby. Je to zábrana setkání s Hospodinem. Je to zábrana pro významnou část duchovního života s Bohem.
Jak bychom chtěli dobře duchovně žít, pokud bychom se nemohli dále setkávat? S Hospodinem a s jeho lidem. Určitá omezení tohoto druhu jsme prožívali během komunistické totality. A ještě mnohem hůře jsou na tom křesťané v některých muslimských státech.
Ale proč k něčemu takovému došlo právě v Izraeli? Proč nemohl Boží lid přistupovat k Hospodinu a doptávat se ho? Protože kdo jiný by měl mít právo na audienci u Pána Boha, než právě lid, který si pro sebe Hospodin oddělil a posvětil?
Domnívám se, že právě tuto věc položil Hospodin králi Chizkijášovi na mysl. A předpokládám, že to nebylo přání vzniklé v den, kdy se ujal kralování. Je pravděpodobné, že na tuto věc myslel už delší dobu. Chodil kolem zavřených dveří. A těšil se na to, až bude mít právo tyto dveře otevřít.
Vzpomínám si, že jsem jako dítě tajně jezdil za svojí mamkou, když odjela na večerní bohoslužbu. Postával jsem na chodbě před modlitebnou. Ale neodvažoval jsem se vstoupit. Snažil jsem se alespoň sluchem zachytit útržky kázání, modliteb a zpěvu. A přitom jsem se těšil na to, až budu moci jezdit se svojí mamkou bez omezení.
Tak i Chizkijáš se dočkal a ve svých pětadvaceti letech otevřel dveře, které stály mezi ním a bohoslužbou. Po tolika letech už byly tyto dveře zřejmě v havarijním stavu. Tak je král nejen otevřel, ale také opravil. To proto, aby každý mohl vejít a to bez ohrožení zdraví nebo dokonce života.
A pak, jak už to v životě bývá, tak otevření dveří bylo pouhým začátkem. Po něm následovalo vyčištění a posvěcení chrámu. Nepřipomíná vám to něco? Nemáme i my otevírat dveře svého srdce a nemáme dovolit Pánu Bohu, aby je také vyčistil od všeho nashromážděného harampádí? A proč? No aby také Hospodinu nic nebránilo v tom, aby do našeho srdce – do toho živého chrámu – vešel a zůstal s námi. Měl s námi obecenství. Povídal si s námi o tom, co nás trápí a co nám dělá radost. Prostě tak, jak to přátelé normálně dělají. Protože právě to jsme. Přátelé.
Když se vrátíme k jeruzalémskému chrámu. Moc se mi líbí další popsaná událost. Po zápalných obětech provázených zpěvem a chválami následuje výzva ke kněžím: „… přistupte a přineste do Hospodinova domu dary k obětním hodům a oběti děkovné.“ K těmto obětem pak přineslo dary shromáždění. A přineslo jich tolik, že jak už jsem zmínil: „Ale kněží bylo málo, takže nestačili ze všech zápalných obětí stahovat kůže. Proto jim pomáhali jejich bratří lévijci, …“
A co se mi na tom tak líbilo? Toto: „Shromáždění přineslo dary … a každý, kdo měl k tomu ochotné srdce, i oběti zápalné.“ Ochotné srdce. Kde se najednou vzala? Celou dobu se bohoslužba nekonala. Jak v takovém případě z tvrdošíjných srdcí vykřesat srdce ochotná? To je ta správná otázka i pro dnešní dobu. Kde vzít ochotná srdce?
Odpověď na tuto otázku najdeme v posledním verši dvacáté deváté kapitoly knihy Paralipomenon. Zmínil jsem tento verš hned na začátku. „Chizkijáš se vším lidem se radoval z toho, co Bůh lidu připravil, neboť vše se sběhlo nečekaně.“ To Pán Bůh zasáhl. To právě On dokáže změnit srdce kamenná v masitá. A tedy i srdce tvrdošíjná v ochotná.
A takovým bonbónkem. Třešničkou na dortu je poslední věta zmíněného verše: „neboť vše se sběhlo nečekaně.“ Nikdo. Ani sám král Chizkijáš nečekal, že se to stane. Mám na mysli tu ochotu a účast lidu izraelského na obnovené bohoslužbě. Byl to pokus o nový začátek. A byl přijat s nadšením.
Neodolám a připomenu jedno Boží slovo, které souzní se závěrem tohoto příběhu: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ 1 Korintským 2:9 A právě to očekávám od Hospodina - svého Boha. Očekávám, že mě překvapí. Když otevřu dveře do Hospodinova chrámu. Nebo na Hospodinovu cestu.
Například za deset dní proběhne u nás misijní akce modlitební karavan. Kdo se zastaví na kus řeči? To nevím. Ale očekávám. Těším se. Toužím po tom, aby mě Hospodin překvapil.
Chcete spolu se mnou, aby nás Pán Bůh mile překvapil? Tak pojďme otevřít dveře do Jeho chrámu. A my už víme, že tím chrámem je i naše srdce. Amen.
