Stát a chodit v pravdě

Milovaný Gaius dostával dobrá svědectví o tom, že stojí a chodí v pravdě. Možná trochu archaické prohlášení. Co tedy znamená ? Apoštol Jan je o pár veršů dál zcela konkrétní. Oceňuje věrnost bratra Gaia. On se totiž věnuje ...

3 Janův 1:1-15

příchozím cizím bratrům. Přijímá je. Stará se o ně. Takže pověst o jeho činech se dostala až k Janovým uším. A proto mu Jan píše: „Dobře učiníš, vypravíš-li je, jak je důstojno Boha.“ Jinými slovy: Je to dobré, co jsi dosud učinil. Ale je potřeba jít s nimi tu druhou míli. Je potřeba vybavit je na další cestu.

Zvláštní je, že ohledně míry, velikosti výbavy nepoužívá příměr apoštola Pavla: „Dávejte podle svých možností.“ Ale naopak píše: „jak je důstojno Boha.“ Jinými slovy: Dejte jim tolik, aby Bůh nebyl zostuzen vaší skrblivostí. Dejte jim podle míry Božího požehnání, které se vám dostalo. A tady se blíží k důrazu apoštola Pavla na jiném místě. Pokud člověk dostává duchovní pokrm, je zcela na místě, aby vracel duchovnímu služebníku prostředky, které pak budou sloužit k slušnému živobytí tohoto služebníka.

Ale to už jsme daleko. Na konci našeho příběhu. Co bylo na začátku ? Četli jsme: „… bratři …vydávali svědectví … že stojíš v pravdě.“ Stát v pravdě. Na první pohled to vypadá jednoduše a lacině. Kdopak z Čechů kdysi prohlašoval: „…uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti… Nebyl to Jan Hus ? A jeho pouhý postoj ho nakonec stál vlastní život.

K něčemu podobnému docházelo i ve sboru, kde působil náš Gaius. K uším apoštola Jana se dostala informace: „… Diotrefés … sám bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, brání a vylučuje je ze sboru.“ Vyloučení ze sboru. Není to dostatečný tlak na to, aby jeho členové přestali dělat to či ono? Kdo by si dovolil dělat dobrou věc, když by mu za to hrozilo vyloučení ze sboru ? Proč by měl Gaius pokračovat v podpoře příchozích bratrů ? Jeden z důvodů zmiňuje apoštol Jan: „… abychom se stávali spolupracovníky pro pravdu.“ Tím, že člověk pomáhá druhému člověku, stává se jeho spolupracovníkem. A není důležité, jestli mu podá bibli, nastaví mikrofon nebo přidá své vlastní svědectví. Vždyť co říká Pán Ježíš na jiném místě: „A kdo by jednomu z těchto maličkých dal napít proto, že je učedník, i kdyby mu dal jen pohár studené vody, amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu.“ Matouš 10:42

Být spolupracovníkem. To je to, co mi v poslední době často přichází na mysli. Mít podíl na Božím díle. Být přitom, když Bůh bude jednat. To jsou vzácné chvíle. Apoštolové měli takovou příležitost každou chvíli. Skrze jejich ruce a ústa se vykonalo mnoho mocných činů. Proč bych také já ? Proč bychom také my nemohli být svědky mocných Božích činů ? Co tomu může bránit ? A naopak, jak to začíná ?

Domnívám se, že každá velká věc začíná tím svým zrnkem hořčičným. Nepatrným a téměř neviditelným slovem nebo činem. Sklenicí vody. Emailem. Úvodem k modlitbám. Kázáním. A pak mohou následovat další misijní, sociální a jiné aktivity sboru nebo celé církve. To, co je ale důležité, je skryto ve známém slově: „Kdo by pohrdal dnem malých začátků?“ Zacharjáš 4:10 Začátek je vždy malý. Ale je to jen začátek. Na začátku nasycení zástupů bylo pár rybiček a chlebů. To, co z nich učinilo nasycení zástupů byla modlitba Božího Syna a Boží požehnání.

To znamená, že k velkým duchovním činům toho moc nepotřebujeme. Nejde totiž o naše vlastní prostředky. Ale něco přece jen je potřeba udělat. Apoštol Pavel píše: „Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba.“ Římanům 12:1 Proto učedníci před nasycením zástupů dali do rukou Pána Ježíše to, co měli. A to je ten správný způsob. Dejme to, co máme. Nemusíme nejdříve vyrazit do světa a shánět dostatek materiálu, prostředků a služebníků. Stačí pozdvihnout ruce s tím co máme. Pozdvihnout k Bohu sami sebe. Nemusíme si přitom hrát na hrdiny. Když pozdvihujeme sebe, pozdvihujeme spolu s námi i naše obavy a nejistotu.

Dobře to vyjádřil jeden otec, když bojoval za uzdravení svého syna: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Marek 9:24

Když vykročíme na cestu víry, nevíme, jak nakonec dopadne. Míra nejistoty je na začátku vysoká. Skvěle to vystihuje známý bonmot: „Na začátku je to nemožné, v průběhu je to obtížné a nakonec je to hotovo.“

Znovu se ptám: Stojí to za to ? Stojí zisk za ta rizika ? Gaiovy to za to zřejmě stálo. Nebál se vyloučení ze sboru. Dál přijímal bratry s otevřeným srdcem. S otevřenými dveřmi svého domova. A věřím, že se pak také zachoval podle pokynu apoštola Pavla a vybavil je vším potřebným na další cestu, „jak je důstojno Boha.“

A tím je dobrým příkladem pro každého z nás. Nebojme se riskovat. Možná, že nás odmítnou. Možná, že nás dokonce vyloučí ze sboru. Ale pokud zůstaneme věrní pravdě. Když ti, kterým nepřestaneme sloužit, o nás pak vydají dobré svědectví. Pak naše věrnost a námaha nebude marná. Povzbuzení na závěr: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 Amen.