Prorok a lodníci

Jonáš 1:7-16

Předpokládám, že Jonášův příběh je nám všem dobře známý. Proto jsem vybraným textem skočil přímo doprostřed dění. Nezdržuji nás okolnostmi. Ty si každý může snadno doplnit. Jonášovo proroctví je velmi krátké.

Rád bych se spolu s vámi podíval na příběh ve dvou rovinách, ze dvou stran. Dnešní zamyšlení jsem nazval prorok a lodníci. A právě tyto dva pohledy mě zaujaly.

Nejprve lodníci. Nevíme, jaké byly národnosti. Mohly bychom jen spekulovat o národech se schopnými mořeplavci. S jistotou však víme, že volali každý ke svému bohu. Není právě toto projev vlastní všem lidem ? Když nám teče do bot, tak voláme každý ke svému bohu. V takové chvíli je úplně jedno, jestli jsme zapřisáhlí ateisté, muslimové nebo křesťané. A také je jedno, jestli je naše víra mrtvá nebo živá. Pud sebezáchovy nás vybičuje k maximální aktivitě. Musíme se zachránit. To je to hlavní. A najednou padají všechny zábrany. Je nám jedno, co si o nás, kdo myslí. Myšlenka na záchranu nás zcela ovládne. A my voláme a prosíme o pomoc, bez ohledu na následky. Bez ohledu na naše dosavadní přesvědčení a pověst.

Otázka je, co nám takový zápal bude platný. Znáte příběh o slepičce a kohoutkovi ? Běhá od jednoho ke druhému, ale pomoc nenalézá. Podobně i lodníci z našeho příběhu volají a volají. Já bych řekl, že v té bouři a větru přímo řvali. Ale co jim to bylo platné ? Moře si bouřilo dál bez ohledu na prosby mořeplavců.

Když obrátíme pozornost sami k sobě. Už jsme někdy volali a volali, a nic se nestalo. Kruté bolesti nebo finanční nesnáze nás dál drtily a drtily ? Pokud ano, proč tomu tak bylo ? U lodníků je to jasné. Volali k nesprávnému bohu. Ten jejich bůh byl lidský výtvor. Modla. Nemohl jim tedy pomoci. Neměl bouři a vítr pod palcem. Lodníkům to nakonec došlo. A tak přistupují k losování. Byl to zřejmě tehdy obvyklý způsob zjišťování pravdy. A zvláštní je, že se Pán Bůh k němu přiznal. Křik lodníků nechal Hospodin bez povšimnutí. I když o něm samozřejmě věděl. Ale cíl tohoto drama ještě nebyl dosažen. Proto nechá situaci dojít až do bodu, kdy dochází k losování. Hledá se viník. Většinou se viník hledá až po všem. Až je všechno vyřešeno. A pak se teprve hledá, na koho by se všechny předchozí problémy svedly. Ale tady ne. Tady se hledá viník ještě uprostřed smrště. A víme, jak to pokračovalo. Los padá na Jonáše. On se přiznává a navrhuje řešení: „Hoďte mě do moře.“ A zde je vidět dramatický obrat lodníků. Před tím volají každý ke svému bohu. A teď volají k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš."

Lodníci by měli plné právo se na Jonáše zlobit. A tak by ho mohli hodit do moře plní nenávisti a vzteku. Navíc je zjevné, že vlastně jenom vykonávají Boží vůli. Vždyť právě Hospodin připravil veliký vítr. A stejný Hospodin vložil do úst Jonášovi slova: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji.“ Ale lodníci jednají právě naopak. Přistupují k exekuci s pokorou a bázní: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev.“ Přitom právě lodníci nenesou žádnou vinu za čin Jonáše. A tak nenesou žádnou vinu ani za následek tohoto činu. A to je další čin, volání, modlitba, ke kterému se Pán Bůh přiznává. K našemu překvapení tu máme slova lodníků, která Hospodin vyslyšel.

Není to divné ? Lodníci. Každý si věří v jiného boha. A Pán Bůh si je vybere jako své nástroje. To by člověk ještě chápal. Ale Hospodin dokonce vyslýchá jejich modlitby ? Jak je to možné ? Copak Pán Bůh vyslýchá modlitby a je mu jedno, v jakém stavu dotyčný je ? Nezáleží mu na tom, jestli je křesťan, muslim nebo ateista ? Proč to dělá ?

Uvědomil jsem si, že je to kvůli naději. Kdo z lidí by si mohl činit nárok na Boží pozornost ? Protože všichni jsme zhřešili. A tak jsme daleko od Boží tváře. Pokud by Pán Bůh vyslýchal modlitby jen těch hodných ? Kdo z lidí by se k Němu dovolal ? A tak díky Bohu, který se nedívá na člověka skrze prsty. Nerozlišuje barvy, prostředí, pestrost života. Jedinou podmínkou je, aby k němu člověk volal z hloubi svého srdce. Protože o lidské nitro právě Pánu Bohu jde. Do něho se dívá. To hodnotí. Podle něho se rozhoduje, zda naléhavou prosbu vyslyší nebo ne.

A naši lodníci měli nitro čisté. Jejich pohnutky k Jonášovu vyhození do moře byly čisté. Jejich očekávání na pomoc od Hospodina bylo upřímné. Bez postranních úmyslů. A takovým lidem Pán Bůh odpovídá. Vždyť víme, co následovalo. „I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.“ Jonáš 1:15

Lodníkům teď spadnul ze srdce pořádný balvan. Mysleli si, že zahynou. A teď v klidu a v pohodě doplují do Taršíše. Co v takovém případě obvykle člověk udělá ? Otřepe se a okamžitě zapomene na všechny sliby. Ale naši lodníci ne. Tito lodníci obětují Hospodinu a zavazují se Mu sliby. Vidíte ten obrat o 180 stupňů ? Na začátku bouře každý z lodníků věří v jiného boha. A na konci uctívají Hospodina. To je evangelizace ! Všichni se obrátili !

Uvědomuji si, jak je Pán Bůh úžasný. Prorok Jonáš je neposlušný. Vzdaluje se svými myšlenkami a činy od Pána Boha. A přesto si Pán Bůh jeho neposlušnost použije. Je pravda, že hlavním cílem bylo obrácení Jonáše. Ale proč tuto lekci nepoužít k dobrému i pro jiné ? A tak spolu  s Jonášem nalézají Pána Boha i pověrčiví lodníci.

Musím říci, že mne tento pohled na Jonášův příběh hodně povzbuzuje. A chtěl bych, aby povzbudil každého z vás. Uvědomuji si, kolik chyb jsem v životě udělal ? Některé se mi občas vynoří v mysli. A já si říkám, kdybych je tak mohl napravit. Ale právě z tohoto příběhu vidím, že to není nutné. Naše vlastní chyby. Naše bloudění, utíkání a návraty nás nemusí trápit. Protože Pán Bůh je tak mocný, že zakomponuje naše chyby do svého plánu. On je schopen si použít i ten největší průšvih. Vidíme to na Jonášovi. On svojí mocí obrací úplné selhání v tu nejlepší evangelizaci, o jaké se v bibli píše.

A teď velice krátce pohled z Jonášovi strany. I z tohoto pohledu bych rád vyzobal co největší povzbuzení. Co dělal Jonáš ? Nejprve utíká. Pak se k útěku přiznává. Potom se obrací a vydává správným směrem. Pak vyhlašuje Boží soud. A nakonec se posadí a čeká na splnění tohoto soudu. Když se nic nestane, tak se vzteká a chce raději umřít.

Když se na Jonáše podíváme takto ve zkratce, jak vám připadá ? Nechová se jako puberťák ? Jako nezralé dítě ? Přesto Pán Bůh nezatracuje svého služebníka. Neobrací proti němu jeho slova. Ale má pro něj další příběh. Příběh rychle rostoucí a stejně rychle umírající rostliny. Chce, aby mu docvakl Boží záměr. Chce, aby odhalil princip Božího jednání. Chce, aby přišel na to, co je skutečným Božím cílem. Pán Bůh nesleduje člověka s cílem, aby ho, jak se říká: „nachytal na švestkách.“ Cílem každého Božího činu je, aby se k němu – k Hospodinu – vrátil.

A to je to, co bych si chtěl uchovat ve svém srdci. Protože přijdou mnohé bouře. Mnoho nepříjemných situací. Mnoho bolestí a trápení. V té chvíli se pak vynoří známá otázka: Proč právě já ? A já chci mít pro tu chvíli připravenou odpověď. Odpověď ve svém nitru: Pavle, to všechno přišlo proto, abys Mne začal hledat. Aby ses ke mně vrátil. Abys Mne znovu nalezl. Abychom byli zase spolu.

Dnešní úvahu tedy končím prosbou. Otče můj, navracej mne k sobě. Otče náš, navracej nás k sobě. Amen.