Přilnout a odpočinout

Tak jsem si znovu připomněl strastiplnou pouť Noemi a Rút. Na Noemi padala rána za ranou. Celých deset let strávila mimo svou původní rodinu. A během deseti let přišla o svého muže a své syny. Zůstala sama. Navíc se dozvěděla ...

Rút

Tak jsem si znovu připomněl strastiplnou pouť Noemi a Rút. Během ní padala na Noemi rána za ranou. Celých deset let strávila mimo svou rodnou zem a vlastní rodinu. A během těchto let přišla o svého muže a také o své dva syny. Zůstala sama. Nakonec se dozvěděla, že hlad v Izraeli už pominul. Tak už ji v moábské zemi nic nedrželo. Rozhodla se, že se vrátí do svého domova.

Před tím však musí ještě něco důležitého udělat. Musí se rozloučit se svými snachami a propustit je do jejich domovů. A když se s nimi loučí, používá velmi zvláštní formulaci. Jak jsme to četli ? Vzpomenete si někdo ? V devátém verši první kapitoly je psáno: „Hospodin vám dá, abyste nalezly odpočinutí každá v domě svého muže.“ Zaujalo mě právě to přání: „abyste nalezly odpočinutí.“

Vždyť také Rút a Orpa prožily těžkou ztrátu. Vždyť také jim se zhroutil svět. Očekávaly, že když se vdají, tak budou mít před sebou dlouhý rodinný život se spoustou dětí. A teď nemají nic. Odcházejí tak, jak přišly. Takové zklamání, takový životní otřes zanechá v nitru člověka hluboké stopy. I když jsou mladé, přesto jsou jejich srdce zraněná a unavená. Noemi přesně vystihla, co opravdu obě ženy potřebují z hloubky duše. Potřebují spočinout v bezpečné náruči jejich rodin. V náruči své matky. Potřebují si v klidu a pohodě odpočinout.

Jak jsme četli, tak Orpu tato představa nakonec zlákala. A tak se s Noemi v slzách loučí a odchází od milované tchýně. Volí podobně jako Lot. Vidí před sebou jistotu a pohodlí rodného domu. Je to sice spojeno s pohanstvím, ale ať. Pro Orpu bylo důležitější snadné živobytí před společenstvím. Před společenstvím s milovanou osobou a také s Hospodinem.

Naproti tomu Rút volí jinak. Co jsme o ní četli ? Pomůžete mi někdo ? Ve čtrnáctém verši první kapitoly je psáno: „Orpa svou tchýni políbila, ale Rút k ní přilnula.“ „Rút k ní přilnula !“ Orpa políbí Rút na rozloučenou. Polibek je zde symbolem lásky, ale také symbolem rozloučení. A zde je toto rozloučení rozloučením navždy. Kdežto Rút slavnostně slibuje: „kam půjdeš, půjdu i já, a kde zůstaneš, zůstanu také; tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Pokud někdo dosud nevěděl, co to znamená přilnout k někomu, tak tady to má černé na bílém. A je tomu podobně, jako když se Izrael učil následovat Hospodina během putování na poušti. Když se oblak zvednul, zvedli se Izraelci také. A když zůstal na místě, utábořili se Izraelci také. A tady jsme četli: „kam půjdeš, půjdu i já, a kde zůstaneš, zůstanu také.“ Dalo by se to vyjádřit slovy: „Nehnu se od tebe ani na krok.“ Nebo: „Budu ti věrná.“

Ale tím slib naší Rút nekončí. Jak pokračuje ? Ví to někdo ? „tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Jinými slovy: „Noemi, já nepůjdu jen s tebou. Já nepřilnu jen k tobě. Ale přijmu za svůj také tvůj lid. A také opustím bohy svých rodičů a přilnu k tomu tvému Bohu.“ A tento slib vrcholí důraznou tečkou. A tuto tečku musela Noemi zřejmě slyšet ještě za života svého tchána a jeho synů. Nakonec jsme tedy četli: „Ať mi tak učiní Hospodin a ještě přidá, že jedině smrt mě od tebe oddělí.“ Uvědomil jsem si, že podobný slib zaznívá také během uzavírání manželství. Zde ho vyslovuje pouze Rút samotná. Je to slib věrnosti. Je to slib péče. Je to slib, který by splnil známou podmínku pro ovce, které dojdou odpočinutí u svého Pána. Protože právě Rút byla ochotná podat číši vody Noemi, která o všechno přišla. Plným právem patří Noemi mezi ty nejmenší. Mezi ty, kteří jsou plně závislí na pomoci druhých. A tak Rút zaslibuje svou číši vody právě Noemi. A zaslibuje jí nejen to. Dává jí samu sebe, a to do konce svého života. Kdo z nás je ochoten se zavázat k takovému slibu ? Kdo z nás je ochoten opustit své přátelé, svoji domovinu, své jisté a věnovat svůj následující život péči o blízkou osobu, která nás potřebuje. Péči o společenství, které nikoho nemá. Službě Hospodinu, která je provázena pocity nejistoty a hledání ?

Dobře. Dejme tomu, že jsme učinili takové rozhodnutí. A vydali jsme se na nejistou cestu plnou nesnází a usilovné péče o milovanou osobu nebo osoby. Možná, že nás pak napadne otázka: A nebude moje práce zapomenuta ?

Trochu teď. odbočím. Před pár lety jsem vyslechl tuto poznámku na svoji osobu: V základní škole sice vypadal jako ňouma, ale prý vychoval dva syny. Tak jsem se nejprve politoval. Jaký jsem to byl chudáček v očích druhých. Ale pak mě naplnila hrdost. S Boží pomocí jsem vychoval dva syny. Tak si mě budou moji vrstevníci pamatovat: Jako toho, který vychoval dva syny.

A jak si vrstevníci budou pamatovat Rút ? Co o ní řekl Boáz ? „Je mi dobře známo všechno, co jsi udělala pro svou tchýni po smrti svého muže; že jsi opustila svého otce, svou matku i svou rodnou zemi a odešla k lidu, který jsi nikdy dříve neznala.“

Jinými slovy: Rút, já dobře vím, jak jsi pečovala o Noemi. A nevím to jenom já. Ví to celé město. A bude si tě dobře pamatovat jako tu, která nenechala na holičkách Noemi. Noemi, která jí to nemohla nijak oplatit. Byla to taková ztracená investice. Nic z ní nekynulo. A přesto Rút investovala všechno, co měla. Investoval sebe samu. Podobně jako žena před Jeruzalémským chrámem, když vhodila do pokladnice svou celodenní mzdu.

Musím ale otevřeně říci, že Bóaz je realista. Vidí zcela jasně, že Noemi sama nemůže nijak oplatit to, co co přijala od Rút. A on sám také dělá, co může, aby alespoň trochu ocenil skutek této ženy. Ale vidí, jak to nestačí. Vidí, jak jsou jeho možnosti omezené. A proto svěřuje tuto odměnu někomu většímu. Někomu bohatšímu. Někomu všemohoucímu, kdo může změnit úděl chudé ženy, která emigrovala do Izraele. Proto vyslovuje toto přání. Proto žehná Rút těmito slovy: „Ať Hospodin odplatí tvůj skutek a ať je dovršená tvá odměna od Hospodina, Boha Izraele, pod jehož křídla jsi přišla najít útočiště.“

A také Noemi je realistka. Ale nechce nechat věci takové, jaké jsou. A proto přistupuje k akci, když říká: „Má dcero, neměla bych snad pro tebe vyhledat místo odpočinku, kde by se ti dobře vedlo?“ Slyšíte: Místo odpočinku ! Už zase je zmíněno odpočinutí. Nejprve Noemi posílá svoji snachu na odpočinek do jejího rodného domu. A když to Rút odmítá, tak to zkouší Noemi znovu. Jak je to pro ni důležité. Jak je pro ni důležité, aby Rút nalezla odpočinutí. A vy víte, že je nakonec nalezla. A nejen Rút, ale také Noemi. Protože Bóaz si Rút vzal za ženu. A narodil se jim syn. Syn, o kterém bylo pak řečeno: „I stane se obnovením tvé duše, aby pečoval o tvé šediny, protože ho porodila tvá snacha, která tě miluje.“

„Aby pečoval o tvé šediny.“ Noemi tak očekává stáří, ve kterém bude obklopena péčí. Už se nebude muset strachovat, co bude jíst, kde bude spát a co si zítra obleče. Na to všechno pamatoval Hospodin, když ji věnoval Rút, Bóaze a vnuka Obéda.

Rád bych své uvažování o Rút a Noemi uzavřel aplikací. V poslední době totiž hodně přemýšlím o výzvě k lásce. Mám na mysli tento pokyn: „budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly.“ Marek 12:30 A vytanulo mi na mysli, že tento požadavek na celost lásky by se dal vyjádřit jedním slovem. Slovem, které tuto lásku předchází a zároveň podminuje. To slovo jsem dnes již četli v příběhů Rút a Noemi. A to slovo je  p ř i l n o u t . Víme, že toto slovo je také použito o muži: „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě.“ Genesis 2:24 Přilne k ní, aby ji mohl cele milovat. Už není jeho láska rozdělena mezi jeho rodiče a manželku. Jeho láska patří, je soustředěna cele na jeho manželku.

Podobně je tomu i v požadavku na naši lásku k Bohu. Kvůli tomu, abychom mohli plně milovat Boha, musíme k němu přilnout. A abychom k němu mohli přilnout, musíme to ostatní opustit.

Takže platí tato trojice, bez které se neobejde náš zdravý duchovní život: Opustit, přilnout a milovat. A znovu připomenu otázky, které jsem již dnes vyslovil. Stojí vůbec za to vrhnout se do podobného dobrodružství, jako se vrhla Rút ? Nebude pak taková oběť zapomenuta ? V žádném případě. Tady na zemi platí, že co opustíme, dostaneme z Boží ruky ve stokrát větší míře. A ani na věčnosti nepřijdeme o svoji odměnu – odpočinek uprostřed milovaných osob. Mějme tedy odvahu opustit to, co je třeba. Abychom mohli přilnout a milovat toho, kdo nás miloval ještě před našim narozením. A miluje nás i dnes. A bude nás milovat do konce našeho života. A i o kousek déle. Amen.