Co se Bohu líbí?

Dnes mne oslovilo toto: „… činíte, co se mu (rozuměj Pánu Bohu) líbí.“ A vzápětí se mi okamžitě vynořila otázka: A co se tedy Pánu Bohu líbí? Jaké myšlenky, jaká slova a jaké činy si zaslouží ocenění v Božích očích? K čemu ...

Filipským 2:12-13  „A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení.

13  Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“

... Hospodin přitaká a o čem prohlásí: „To se mi líbí?“

O jedné věci víme z evangelií. Mám na mysli podobenství o hřivnách. Co tam na konci zaznívá? „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ Matouš 25:21

Takže to první, co se Pánu Bohu určitě líbí, je věrnost v práci, v úkolu, který tady na zemi člověk má. Flinkáním a zahálkou si rozhodně Boží oblibu nezískáme. A to nemluvím o krádežích a lstivém stoupání v kariéře po zádech druhých.

Druhá věc je zmíněna také v evangeliích. Tehdy Pán Ježíš hovořil o dvou skupinách – o ovcích a kozlech. První skupina podala číši vody nebo obvázala zraněného, který to potřeboval. A druhá skupina se naopak potřebným zdaleka vyhnula. Přitom všichni se svým jednáním dotkli samotného Pána Ježíše Krista. Na konci totiž zaznívá: „… cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ Matouš 25:40

Když to shrnu, tak toto podobenství prakticky vysvětlilo jiné biblické prohlášení: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ Matouš 9:13 Pokud je naše srdce tak tvrdé, že se nás nic nedotkne, opět nezískáme oblibu v Božích očích. A naopak: Jsme-li vždy hotoví pomoci tam, kde je to potřeba, tak naše služba nebude zapomenuta. Bude zapsána v nebeských záznamech, které se neztratí. Bude takovým naším pokladem, který nám nikdo nezcizí.

Pokud již tedy víme, co se Pánu Bohu líbí, tak se můžeme do takových činů směle pustit. Zkusili jste to už někdy? Pokud ano, jak vám to šlo?

Nedávno jsem byl v Praze a přitom jsem prožil těžký vnitřní zápas. Velice nerad dávám peníze lidem, kteří by podle mého názoru mohli klidně pracovat a tak si vydělat dostatek peněz vlastním přičiněním. A také to pěkně od plic těmto lidem řeknu. Ale tehdy v metru to bylo něco jiného. Vagónem procházel muž, který držel v rukou čepici a prosil o příspěvek. Přitom se mu ruce i hlas třásl. Vzápětí mi vytanulo známé slovo: „A prosícímu tebe dej, …“ Matouš 5:42 Nechtělo se mi. Poslední kapkou však byl příklad mladého, dobře oblečeného muže. Vyslechl si příběh, vytáhl peněženku a vložil do čepice pár mincí. A já jsem pak udělal totéž. Musím se přiznat, že se mi v té chvíli ulevilo. Připadalo mi, že jsem dovolil Hospodinu, aby roztál mé srdce a naklonil ho k projevu milosrdenství. A to bez ohledu na to, co s těmi penězi potom ten muž udělal.

O čem můj příběh svědčí? O napětí. O napětí mezi zakořeněnými názory a postoji na jedné straně. A o výzvách, která v životě přicházejí zcela z nenadání. Jako souvislost se mi hned připomene Petrův příběh s prostěradlem. Taky měl hluboce zakořeněný postoj. Nečistá zvířata přece jíst nebude! A přišla chvíle, kdy bylo třeba tento postoj změnit. O tom, jak je těžké změnit dlouho zastávaný názor, by mohla jistě svědčit řada z vás z vlastní zkušenosti. A bylo by to určitě pestré a nesmírně poutavé vyprávění. Ale my teď spolu uvažujeme o principech a postojích.

Moc se mi v té souvislosti líbí postoj apoštola Pavla, o kterém hovoří v celém listě k Filipským. Připomíná, že byl farizeus, horlivý pronásledovatel církve. A přišla chvíle, kdy opustil všechno to, na čem si před tím zakládal. To proto, aby něco jiného, něco v jeho očích velmi vzácného, získal.

Takže teď je na pořadu otázka: A kdo rozhodne o tom, co si má křesťan ponechat a naopak o tom, co má opustit? Je to sugestivní otázka. Protože přece na začátku jsem se ptal na něco jiného, ale úzce souvisejícího: Co se Pánu Bohu líbí. A tak odpovědí na rozhodovací otázku je právě otázka první: Rozhodovat bude Pán Bůh. Přitom rozhodovacím kritériem je to, co se Pánu Bohu líbí. To není nic převratného. Jistě jsme to mnohokrát slyšeli a také i sami vyslovili. V čem je tedy problém? Víme, co máme dělat. Máme dělat to, co se Pánu Bohu líbí!

Odpověď je to prostá, jednoduchá, ale přitom tak těžká k naplnění. Úkol dělat, mluvit a myslet jen na to, co se Pánu Bohu líbí, je úkol k neunesení. Copak nám občas neutečou myšlenky tam, kam bychom nechtěli? Copak nám z pusy občas nevyletí slova, která bychom rádi vzali zpátky a už to nejde? Copak se nám nestalo, že jsme promeškali okamžik k dobrému činu a ta promarněná příležitost se už nikdy nevrátí?

Jednou větou: Člověk chce myslet, mluvit a činit dobré věci, ale sám na to nestačí. K tomu samému došel apoštol Pavel už před léty. A pokud jsme upřímní, tak mu dáme za pravdu.

Je tedy všechno marné a my nemáme žádnou naději? Žádnou možnost dát do souladu své myšlenky, slova a činy s tím, co se Pánu Bohu líbí?

Jedna cesta by tu byla. Je zmíněna na začátku verše, kterým jsem celou tuto úvahu uvedl: „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“ Určitě řada z vás tento verš dobře zná. Ale jak už jsem už možná několikrát připomněl: Něco jiného je znát a něco zcela jiného je také to dělat.

Jak tedy uvést tento verš do našeho života? Při odpovědi navážu na minulou úvahu. V ní jsme spolu uvažovali o novém člověku, který má růst a postupně pohlcovat toho člověka starého. Když jsem o tom další týden uvažoval, tak jsem si uvědomil jednu věc. Existence a růst nového člověka nestačí. Je to málo. Protože i ten nový člověk, jakkoli je krásný a čistý, opět není schopen nic dobrého učinit. Vycházím přitom z prohlášení Pána Ježíše: „… beze mne nic nemůžete učiniti.“ Jan 15:5

Takže i to nové stvoření v nás se neobejde bez Boží pomoci. Proto si teď připadám jako nemluvně. Jako malé dítě, které i k těm svým prvním krůčkům potřebuje alespoň prst svých rodičů nebo prarodičů. Jinak by se okamžitě svalilo na zem. A tak i já potřebuji alespoň ten Boží prst, abych mohl vykročit na tu dobrou cestu. Podobně jako vykročil Petr z rybářské lodě na hladinu moře. A bez pravice Pána Ježíše by se utopil.

Prostě každý den potřebujeme, aby nás hned ráno uchopila Boží pravice. A aby nás podpírala na každém kroku. Vždyť i žalmista volá: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, …“ Žalmy 141:3 A já k tomu přidávám: „Buď strážcem mé mysli, ať mé myšlenky nebloudí po pustých místech. Ale ať se točí kolem dobrých věcí. Dobrých věcí pro mne, ale také pro mé bližní. Buď strážcem mých úst, ať má slova jsou jako hojivý balzám pro zraněná srdce mých blízkých. Buď strážcem mých rukou, ať jsou vždy připravena pomoci tam, kde je to potřeba.“ Amen.