Jak porazit toho starého člověka v nás?

Dnes mě oslovil poslední verš z textu, který jsme si přečetli: „Ne ten, kdo doporučuje sám sebe, je osvědčený, nýbrž ten, koho doporučuje Pán.“ A hned se mi vynořila myšlenka: Jak mě může doporučit Pán Ježíš Kristus, když přece...

2 Korintským 10:7-18

... sedí na trůnu v nebi po pravici svého Otce? A hned jsem si také odpověděl: Vždyť můj Pán má přístup ke každému lidskému srdci. Jeho doporučení tak nemusí procházet přes recepce nebo sekretářky.

V té souvislosti připomenu známé slovo: „Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ Přísloví 21:1 A když srdce králů, premiérů a prezidentů, tak tím spíše srdce všech ostatních lidí. Lidí, kteří mají tu vzácnou příležitost rozhodnout a tak zasáhnout do mého nebo vašeho života.

Není to úžasné? Pro získání nového místa v práci, nové zakázky nebo služby ve sboru či církvi nemusím mazat nikomu med kolem úst. Nemusím lámat svůj hřbet ani nemusím nikomu nosit plody ze své zahrádky. K tomu stačí jediné: Získat doporučení od svého Pána.

A kdo je můj Pán? A jak mohu takové doporučení získat? To jsou ty správné otázky, na které je třeba získat odpovědi.

Tak nejprve: Kdo je můj Pán? V té souvislosti si vzpomínám na diskusi na toto téma, kterou vedl Pán Ježíš s farizei a zákoníky. Jestli si vzpomínáte, tak tyto dvě skupiny v ní nedopadly nijak dobře. Snažily se postupně tvrdit, že jsou děti Abrahamovi a že jejich otcem je Bůh. Ale Pán Ježíš postupně jejich argumenty vyvrátil. Nakonec prohlásil, že jejich otcem je ďábel – otec lži. Jan 8:44

A teď ta otázka na tělo: Kdo je tedy můj Pán? Jak se to dá poznat? Odpověď není nijak překvapující. Většina z nás ji dobře zná. Co říká Pán Ježiš na toto téma? „Poznáte je po ovoci.“ Matouš 7:16 A co je myšleno tím ovocem? No to jsou naše myšlenky, slova a činy. Takže teď se už můžeme zeptat velice konkrétně: Na co právě teď myslím? Jaké myšlenky probíhají v mé hlavě? A kterým z nich se otevřu? Kterým z nich dám rád ve své mysli prostor. Aby se tam uhnízdily, zakořenily a vyrostly? Jsou to myšlenky o přátelství a radosti? Myslím při tom více na prospěch druhých než na ten svůj? Pokud je pravdou pravý opak, tak slovy Shakespeara „je něco shnilého ve státě Dánském.“

Pokročme k dalšímu ovoci. Naše slova. Když už naše myšlenky dozrají, copak to vypadne z našich úst? Jsou to slova povzbuzení, potěšení nebo moudrých rad? Přitom jejich cílem je prospěch a růst společenství křesťanů, kam v této době patříme? Nebo naše slova mají pletichařit a manipulovat? Abychom tak prosadili ty své myšlenky nebo ty své favority do staršovstva. Pokud ano, jak bychom mohli zároveň věřit tomu, že naším Otcem je Pán Bůh?

A poslední ovoce – naše činy. Nemohu nevzpomenout na podobenství o milosrdném samaritánovi. Mám na mysli dva zbožně vypadající služebníky, kteří pro svoje úsilí splnit především svoji společenskou povinnost, zapomněli na milosrdenství. A milosrdenství má v Božích očích dokonce vyšší hodnotu než oběť. Přitom když člověk něco obětuje. Nebo dokonce obětuje sám sebe, může počítat s vysokým společenským oceněním. I sám sebe si začne více vážit, když vykonal nějakou oběť. Naproti tomu projev milosrdenství? Jakou to má společenskou hodnotu? Není považováno spíše za slabost? Pokud ale člověk vydláždil svou životní cestu oběťmi. A kdyby dokonce „vydal své tělo k upálení,“ jak píše apoštol Pavel (1 Korintským 13:3), k čemu mu to nakonec bude? Zvláště když by byl k ostatním tvrdý a nesmlouvavý. Jakou hodnotu v Božích očích by potom měly všechny ty jeho oběti?

Teď už máme tedy jasno v obou otázkách: Kdo je můj Pán a jak se to dá poznat? Už víme, na čem jsme. Ale co s tím dál? Zvláště pokud zjistíme, že naším pánem není Pán Bůh, ale někdo jiný! A dá se s tím vůbec něco dělat? Myslím, že v takovém případě jsou tyto otázky ještě mnohem důležitější než ty první.

Co se tedy dá dělat s tím, pokud naším pánem není Hospodin? To první, co si musíme ujasnit je to, jestli tento stav vůbec chceme změnit? Třeba nám to tak vyhovuje. Pak ovšem další uvažování není třeba. V opačném případě mám pro sebe i pro každého z vás dobrou zprávu: Změna je možná.

Co bychom tedy měli udělat, pokud chceme změnit své pány? Když chceme opustit pána tohoto světa, jak říkají křesťané, a naopak se připojit ke Stvořiteli tohoto světa. Mám za to, že máme vstoupit do jednání s tou novou druhou stranou. Tak se to přece dělá i v podnikání. Tak se uzavírají smlouvy. Začne se jednat s druhou stranou. Také fotbalista nebo hokejista, který chce přestoupit do jiného klubu, začne jednat s druhou stranou. A pokud se dohodnou na podmínkách, uzavřou novou smlouvu.

Uzavření nové smlouvy. To je ten cíl. Je to cíl, který mají obě strany. Hospodin to jasně prohlásil ústy proroka: „… s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, … Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce.“ Židům 8:8-10 Tato Nová smlouva zruší platnost smlouvy staré. Ten starý klub - ten starý pán už na nás nebude mít žádné právo. Nebude nás moci nutit do žádné aktivity v jeho prospěch. Protože už podle Nové a platné smlouvy budeme podléhat novému Pánu.

Je to logické? Je tomu rozumět? Pro řadu z nás to není nic nového. A tím lépe. Neměl by být tedy problém podle Nové smlouvy také žít! Ouha! Ono to nejde? Jak to? V čem je zakopaný pes? Máme uzavřenou Novou smlouvu a nežijeme podle ní? Jak je to možné? Jak to, že my lidé nejsme schopni dostát svým závazkům, které na nás klade ta Nová smlouva? Vždyť jsme se k ní zavázali! A to zcela dobrovolně. A s nadějí, že náš život bude konečně vypadat k světu, jak se říká.

Když už konečně začnu něco nového, tak bych si přál, aby to bylo hned. V jednu chvíli žiju svůj starý život a vzápětí ten nový. Tak by to mělo přece být! Nebo ne? Jak tato změna ze starého života do nového, ze starého člověka na nového vlastně probíhá?

Apoštol Pavel napsal: „Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.“ 2 Korintským 5:4 A já tento princip aplikuji na našeho starého a nového člověka. Nový člověk je jako nebeské tělo, které bude oblečeno na to smrtelné tělo. Pak to smrtelné tělo bude pohlceno tím nebeským. A podobně i nový člověk má navrch nad tím starým. V novém člověku je skryta moc k vítězství nad tím starým.

Připadá vám to složité nebo nepravděpodobné. Podíváte se na svůj život a nevěřícně zakroutíte hlavou: Jak by tohle mohla být pravda? Je to stejná realita, jako když se Samuel podíval na Jišajova prvorozeného syna. A přitom si v srdci řekl: To je budoucí král. A nebyl. To proto, že Hospodin hledí dovnitř srdce člověka. Hospodin totiž vidí pod povrch věcí. On ví, jakou moc vložil do nepatrného zrníčka víry. Do nového člověka, který se sotva probouzí k životu. Ale je to mocný život! Vždyť je to dar od samotného Pána Boha. Stvořitele nebe i země.

Tak teď už záleží jen na každém z nás. K jakému názoru se přikloníme. Pokud dáme za pravdu Pánu Bohu, začne v našem nitru dobrý proces. Ten nový člověk začne růst. Až dojde k tomu, že převáží vliv toho starého člověka. A já mám tu naději, že přijde také okamžik, že jednou ten nový člověk toho starého úplně pohltí. Ale to už budu asi v nebi. Ovšem tím více se na to těším. Pojďte se na to těšit spolu se mnou. Amen.