Poznal jsem skutečně Pána Boha?

Lakmusový papírek. Kdo z nás si na něj ještě pamatuje ze základní školy? Podle něj se dalo poznat, jestli roztok obsahuje určitou látku. A v našem textu je také zmíněn takový lakmusový papírek. Je to na tom místě, kde se píše: ...

1 Janův 1:5-10; 2:1-6

... „Podle toho víme, …“ Jinými slovy: Podle toho si můžeme být jisti.

A co je vlastně předmětem našeho testu? Co tam čteme? „Podle toho víme, že jsme ho poznali, …“ A koho že jsme to měli poznat? Přece toho, který „je smírnou obětí za naše hříchy.“ A nejen to. On je také naším přímluvcem. Přimlouvá se za nás v nebi, kdykoli se neovládneme. Kdykoli podlehneme pokušení a zhřešíme.

Nejprve ale musíme dokončit naše testování. Už víme, co testujeme. Teď nám zbývá jen prozradit, čím testujeme? Co je tím lakmusovým papírkem? Apoštol Jan nám všem napsal: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ Takže když zachováváme jeho přikázání, tak si můžeme být jisti, že jsme skutečně poznali Pána Ježíše Krista.

Mohli bychom teď uvažovat o tom, jaká přikázání máme dodržovat? Anebo proč máme ještě něco dodržovat, když jsme přece získali svobodu? A má tedy tato naše svoboda nějaké hranice?

Mám za to, že tak jako každá stavba potřebuje pořádné základy. Tak také ta naše duchovní stavba musí v něčem pevném vězet. A nejlépe v nějaké skále.

Proto jsem vděčný apoštolu Janovi, že v této myšlence pokračuje dál. Píše o tom, že: „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle.“ Díky tomu, že píše o jeho slovu a o Boží lásce, dostávají původní zmínka o přikázání úplně jinou příchuť.

Boží slovo, které nám poslal Hospodin z lásky, pak není nějakým novým desaterem. Nějakým suchým výčtem příkazů a zákazů. Je to slovo, které bylo vysloveno a díky Božím služebníkům také zapsáno. A to kvůli nějakému cíli. A jaký je to cíl? Jaký cíl má Boží slovo? Proč vlastně bylo posláno?

O tomto cíli hovoří druhá věta citovaného verše. „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.“ Cílem Božího slova je to, abychom byli v Bohu.

Co to znamená? Jak můžeme zůstat zde na zemi a zároveň se ocitnout v Bohu? Je to tak, že na zemi zůstává naše tělo. Ale zde se jedná o naše duchovní zakotvení.

Nejlépe je to vidět na konci života biblické postavy – diakona Štěpána. On zůstal věrný, i když se slovní argumenty Židů změnily v kameny. A když umíral, tak se zabýval duchovním obrazem. Viděl otevřené nebe a v něm sedícího na trůnu. V té chvíli se ukázalo, co je pro Štěpána opravdu důležité. Zbývala mu jen krátká chvíle života. A on ji věnuje tomu, co vidí jeho duchovní oči. Protože právě v duchovní oblasti je těžiště a základ jeho života. Pak s ním nemohlo pohnout a vyvést ho z míry ani kamenování. Vždyť mířil do něčeho lepšího. Do něčeho, o co ho nikdo a nic nemohlo připravit.

V té souvislosti si kladu otázku: Jak v podobných situacích reaguju já? Copak to o mně v takové chvíli vyjde najevo? Hroutí se mi celý můj svět? Nebo podobně jako Štěpán vidím, že je přede mnou něco lepšího. Něco, pro co je lepší raději utrpět nějakou tu škodu. S tím vědomím. S tou nadějí, že odměna bude stát skutečně za to.

A teď musím otevřeně říci, že bych se to rád naučil. Rád bych se povznesl nad běžné i ty horší životní trable. Ale nedaří se mi to. Apoštol Jan je pro mě takovým dokonalým vzorem. Ale já právě dnes ráno, kdy píšu tento text, s nadějí a pokorou vztahuji své ruce ke známému postoji apoštola Pavla: „ Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ Římanům 7:22-25

A jsme zase zpátky u dnešní výzvy. Jedinou naději pro nás, chybující lidi, je dostat se a zůstat ponořeni a pevně zakotveni v Bohu.

Jak se to dělá? Jak se ponořit a zakotvit v Bohu? Hned si vzpomínám na podobnou otázku Nikodéma. A jakou dostal odpověď? „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ A tak mnoho z nás se může podivovat úplně stejně. Tolik nedělí a let strávených pod kazatelnou. Tolik přečtených veršů a kapitol v bibli. A jakoby nám stále unikala podstata biblické zvěsti. Protože kdo z nás může opravdu a upřímně prohlásit: Jsem si jist, že jsem ponořen a zakotven v Bohu.

Pokud v tom někdo z vás má jasno, tak díky za vás. Nechci vaši jistotu nijak zpochybňovat. Ale já o tuto jistotu teprve bojuji. Chci totiž opustit všechny přejaté pravdy z Božího slova. Protože ty jsou pro mne prázdné. Nic pro mne neznamenají. Nemají na mne žádný vliv.

Ale to, po čem toužím je, aby se pro mne stali živým slovem. Tím mečem na obě strany ostrým, který proniká na rozhraní morku a kosti. Židům 4:12 Protože takové slovo mě nejen nenechá chladným. Takové slovo, když dosáhne svého cíle, zbuduje to, co nezbytně potřebuji. A potřebuje to každý upřímný křesťan. Zbuduje můj vztah k Bohu.

A mám na mysli ten živý vztah. Vztah, který bude mít zásadní dopad na můj další život. Vztah, který je znázorněn pevnými provazy milování. Ozeáš 11:4 Provazy, které jen tak nějaká životní situace neotřese. Natož aby je přetrhla.

A nejen to. Takový vztah pak ovlivní celé mé myšlení. A díky němu i moje slova. Ovšem také moje rozhodnutí a následné činy. Pak pro mne nebude problém „zachovávat jeho přikázání.“ Protože budu vědět, že jeho slova, jsou slova přítele. Slova někoho, kdo mě má rád a myslí to se mnou dobře.

A jak se právě tohle dozvím? Jak si tím budu moci být jist? Já to prostě poznám! A jak to poznám? Jak poznáváme druhou bytost? S manželkou žijeme spolu už více než 30 let. Myslím, že za tu dobu se už docela dobře známe. A stejným způsobem lze poznávat Hospodina. Den za dnem. Vteřinu za vteřinou. A jak Ho poznávám? Poznávám Ho skrze bibli. Skrze vyslyšené modlitby. Skrze svoji manželku. Protože i v ní vidím obraz Hospodina. Skrze své bratry a sestry ve sboru. Ale také  skrze přírodu, protože i ta je jeho dílem. Stejně jako my sami. A já přitom musím přiznat, že Jeho dílo je krásné.

Tak o čem jsme dnes přemýšleli? O vztahu k Bohu. O jeho slovu – o jeho přikázání. Která, jak víme, nejsou těžká. Matouš 11:30; 1 Janův 5:3 A vedou k životu s Bohem. Tady na zemi a později i v nebi. Proto chci. Proto se rozhoduji jít touto cestou. A chci se nechat vést právě tím, kdo tuto cestu pro mne i pro každého z vás připravil. Pojďme vložit svoji ruku do ruky Hospodinovy. Pak budeme v bezpečí a půjdeme tou správnou cestou. Amen.