Požehnání

Přemýšlím o tom, jak získat Boží požehnání ? A je třeba o něj usilovat ? Nepřichází samo o sobě ? Odpověď je skryta v následujícich příběhách.

Žalmy 115:1-18

Přemýšlím o tom, jak získat Boží požehnání. A je třeba o něj usilovat ? Nepřichází samo o sobě ? Vždyť slunce svítí a děšť padá, ať lidé dělají cokoli. Není tedy jedno, co děláme, na co myslíme nebo co říkáme ?

Nebudu na tyto otázky odpovídat přímo, ale připomenu jeden známý zápas o požehnání. Shodou okolností se tento příběh skrývá za logem našeho sboru. Asi víte, že naše logo vzniklo na základě fotografie. Fotografie ručičky dítěte, které svírá prst dospělého muže. To se odehrálo během požehnání malé Rebece v karlovarském sboru. A už jsem u biblického textu, který rámuje zmíněnou událost. Jákob během útěku ke strýci Lábanovi zápasí v noci s andělem a přitom říká: „Nepustím tě, leč mi požehnáš!“

Proč Jákob zápasí ? Neměl se sklonit, neměl to předem vzdát ? Neměl v důvěře kleknout na kolena a prosit: Pane, požehnej mi ?“

Připomenu dva příběhy. Jeden ze Starého zákona druhý z Nového. První se týká diskuse Mojžíše a Pána Boha, když izraelský národ totálně selhal. Nevydržel čekat na Mojžíše 40 dní a oddal se modloslužbě. Na Hospodinův rozsudek smrti pak Mojžíš reaguje apelem: Copak mají egypťané říkat, že si svůj národ vylákal na poušť, abys je zahubil ?“ Copak všemohoucímu Bohu záleží na tom, co si o něm myslí lidé ? Vždyť jsme četli: „Činí vše, co si přeje.“ Jak by jeho jednání mohla ovlivnit nemohoucí hlína, která je nazvána člověkem ? Ale my víme, že se Pán Bůh rozhodl národ izraelský nezahubit.

Druhý příběh se týká Pána Ježíše a jeho matky – Marie. Jsou spolu na svatbě v Káni Galilejské a najednou dojde víno. A všichni asi víme, jak to pokračovalo. Matka povídá: „Nemají víno.“ Syn odpovídá: „Co to po mně chceš, ještě nepřišla má hodina.“ Matka pak povídá služebníkům: „Udělejte to, co vám můj syn řekne.“ Neměl se Pán Ježíš vzepřít žádosti své matky ? Už byl dospělý. Znal vůli svého nebeského Otce a ten mu ještě neřekl: „Jdi do toho.“ Ještě nezaznělo z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Ale víte, jak to dopadlo. Připadá mi, jako by se člověk – Marie – prolomil do Božího království. Přestože ještě nepříšel ten pravý Boží čas, získává Marie projev nevídaného Božího požehnání.

Z obou příběhů je naprosto jasné, že stojí za to zápasit, bojovat o Boží požehnání. Marie je nám příkladem k odvaze sáhnout v případě nouze přímo doprostřed Božího teritoria a získat požehnání ve zcela nevhodný čas. Tak je to vidět i v podobenství o příteli, kterému přišel pozdě večer host. Vzpomínáte si: Neměl doma ani kousek chleba. Je sice už pozdě. Ale co, rozhodne se, že půjde ke svému dobrému sousedovi. On sice už spí, ale nedá se nic dělat. A tak buší a buší, až prolomí nevrlost spící rodiny a dostává to, co nutně potřebuje.

Otázka zní: Můžeme si takto vydupat každou věc, po které náhle zatoužíme ? Vzpomínám si na poznámku své manželky. Už jsem si ji zapamatoval, protože ji čas od času říká zas a zas. „Pavle, tebe Pán Bůh tak miluje, ty od něj dostáváš všechno, co si přeješ.“ A myslí přitom samozřejmě nejprve sama na sebe. Protože moje manželka je pro mne tím nejnádhernějším darem, který jsem od Pána Boha dostal. Ale také myslí na všechny hezké věci, které jsem v průběhu let dostal – zaměstnání s pobytem v zahraničí, auta, počítače, fotoaparáty. Prostě spoustu dalších věcí, které nutně nepotřebuji, ale dělají mi radost.

Znovu se ptám: „Můžeme k nebeskému Otci přistupovat s odvahou Marie nebo s vytrvalostí Mojžíše a vydupávat si každou věc, která nám vytane na mysli ?

V obou zmíněných situacích šlo buď o velkou a překvapivou nouzi nebo o život celého národa. Prosba nebo apel na Boží požehnání pak nemířil na akutní potřebu prosebníka, ale na potřeby druhých. Druhých, kteří byli milováni. Marie milovala své příbuzné a bylo jí líto nevěsty a ženicha. Chtěla je ochránit před velkou ostudou, že by jim uprostřed největšího veselí došlo víno. A Mojžíš ? Ten miloval tak svůj národ, že byl ochoten obětovat věčný život, aby je zachránil. Prosí: „Bože, vymaž mé jméno z knihy života, ale můj národ zachraň.“

Tyto příběhy nás vedou k tomu, abychom bojovali. Přitom nás vedou k zájmu o druhé, k zájmu o celé naše společenství. Nevíme o všem, co druzí potřebují, co je trápí a s čím zápasí. Ale můžeme začít s tím, co víme. K tomu však nepřistoupíme, pokud nebudeme milovat. Milovat své přátele takové, jací jsou. Národ izraelský se zcela spustil. Ale to nezabránilo Mojžíšovi, aby o jejich životy zápasil až do krve. To je příklad k následování. Velká výzva pro každého z nás. Kolikrát nám někdo šlápnul na kuří oko, jak se říká. A právě za toho člověka mám bojovat ? Právě jemu mám vyprošovat Boží požehnání ? Pokud v tom nechceme následovat Mojžíše, následujme Pána Ježíše, který zrazujícího Jidáše v Getsemanské zahradě oslovuje příteli a z kříže volá: Bože, nepočítej jim to za hřích, protože nevědí, co činí.“

Můžeme však alespoň trošinku myslet sami na sebe? Toužíme-li po něčem ve skrytu své duše, můžeme doufat, že nám alespoň něco z toho Pán Bůh dá ?

Minule jsme mluvili o bázni, o úctě k Božímu jménu. A tento požadavek se line jako niť celým Božím slovem. Tak v žalmu, který jsme dnes četli, je zmíněna. „Hospodin … žehná bojícím se Hospodina, malým i velkým.“ Tak si vzpomínám na dětskou písničku: „Ať si velký nebo malý, Bůh tě má rád.“ Pán Bůh má rád, Hospodin žehná malým i velkým – totiž těm, kteří se ho bojí, kteří mají v úctě jeho jméno, kteří si ho váží.

Domnívám se, že bázeň, úcta, vážnost je klíčem, který pro nás a pro naše blízké otevírá dveře Božího království. Tak jako pravý pastýř vstupuje do ovčince dveřmi, tak stejným způsobem postupuje pravý Boží služebník. Nerozbíjí zadní skleněné francouzské okno. Ale vchází předním vchodem. Přitom dveře nerozráží beranem, ale používá správný klíč. Tak služebník získává bohatství beze všeho trápení a rizik. Má dostatek, jeho pohár je naplněn až přetéká. Může rozdávat. Moc se mi líbí obraz: Z jeho břicha poplynou prameny. Možná, že bych raději použil vazbu: „z jeho nitra.“ Podstata je však stejná. Člověk nemůže druhým dát nic, než to, co před tím dostal. Tak slyšíme: „A i to z ruky tvé dali jsme tobě.“ Ani Hospodinu člověk nemůže dát nic, co by si před tím od něj nevzal. Otázka tedy je, co vůbec na této zemi nepochází z Boží ruky. Jinými slovy: Co máme a přitom jsme to nedostali od Pána Boha jako projev jeho požehnání. Apoštol Pavel říká: „To co jsem, jsem jen díky Boží milosti – milostí jsem to, co jsem.“ A to byl nějaký Boží služebník. Kam se na něj já nebo my všichni hrabeme.

Nezbývá mi nic jiného, než prosit za otevření očí. Abych konečně uviděl, jak mě obklopuje Boží požehnání. Že bez něho nemůžu ulehnout ke spánku, ani vstát do nového dne. Vždyť diky Boží milosti dýchám a žiju. Není to dost, co teď již mám ? Čteme: že blaze zbožnosti, která má dost na tom, co má.“ Oč ještě usilovat ? Máme přece všechno, co k životu potřebujeme. A již jsme touto úvahou blízko výzvě Pána Ježíše: Hledejte nejprve – usilujte na prvním místě – a to ostatní vám bude přidáno.

Přesto, že všechno potřebné máme, je tu něco, oč máme usilovat a zápasit každý den. Někdo řekl, že jsme vojáci. Jiný zase, že jsme jako ovce vedené na porážku. Jinému připadá, že jsme jako postavy v divadle a divákem je celý duchovní svět. Jak obstojíme v těchto úlohách ?

V bibli čteme, že Boží království trpí násilí a jen násilníci se ho zmocňují. Až do dnes mi toto slovo připadalo nepatřičné. Ale začínám mu pomalu rozumnět. Ne mouchy snězte si mne, ne pasivní přijetí osudu nebo Boží vůle, ať je jakákoliv. Ve Zjevení čteme: „Kdybys byl studený nebo horký, ale že jsi vlažný, tak tě vyvrhnu ze svých úst.“ Jinými slovy: Už nevyslovím tvé jméno, už na tebe nezavolám, už o tebe nebudu pečovat.

Buďme tedy vyhranění. Náš postoj a názor ať je jasný. Víme, že nejasný zvuk trubky nikoho k boji neprobudí. A bojujme. Bojujme o každého člověka, kterého máme rádi. Dobývejme území milimetr po milimetru. A očekávejme, že nám Hospodin nakonec dá zvítězit.

A pokud dostanem to, oč v modlitbách usilujeme, dobrořečme našemu Pánu. Nezapomínejme na to, když nám požehnal. Amen.