Poradí si naše schopnosti s našimi problémy ?

„Blahoslavený muž … vše, co dělá, se daří.“ Kdo by si to nepřál ? Do čeho by se takový člověk pustil, to by se mu podařilo. Říká se: „Zlaté české ručičky.“ Ale kde se vzaly ? Nejsou právě ony ovocem bohabojných činů předchozích...

Žalmy 1:1-3

Žalmy 3:6

Žalmy 4:7-9

Žalmy 5:12-13

... generací ? Vždyť i husitské ženy znaly výborně bibli. A i ony „rozjímaly nad jeho zákonem dnem i nocí.“ Nebyly husitská vítězství nakonec spíše výsledkem – vyslyšením modliteb husitských žen ? Než úžasnými schopnostmi mužů a vojevůdců ?

Také král David by mohl vyprávět o zdařilém vedení mnoha vojenských tažení. A na čem byla založena ? Na vybraném seskupení těch nejlepších bohatýrů a hrdinů ? Ano v jeho vojsku byli takoví lidé. Ale kde se vzali ty jejich mimořádné schopnosti a úspěchy ? Nebo byla Davidova vítězství založena na studiu techniky války a vytvoření mimořádné strategie ?

Předpokládám, že víme o tom, že David byl už jako mladík postaven do situací, které nemohl zvládnout jen svými schopnostmi. Jako pastýř ovcí musel bojovat proti vlkům, lvům a medvědům, kteří stádo napadali. Jak by je mohl sám přemoci ? Nebyla s ním náhodou ruka Hospodinova, která dokonala Davidovi údery, takže šelma nakonec zahynula ? O tom svědčí i Davidova slova, když vyrazil proti Goliášovi. „já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů“ 1 Samuelova 17:45 Kdepak se v něm vzalo takové přesvědčení ? Copak mohlo vzniknout ze dne na den ?

Myslím, že nejlépe to vyjadřuje verš ze třetího žalmu: „Ulehl jsem a usnul. A probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.“ David psal tento žalm, když utíkal před svým synem Abšalómem. Přitom s Davidem bylo méně vojska než s jeho synem. Na co nebo na koho se mohl obrátit o pomoc ? Kdo ho v té chvíli mohl podepřít a nakonec zachránit ? A David se zcela přirozeně obrací na Hospodina. Vždyť tak to dělal po celý svůj dosavadní život. Proč by to neudělal i v této chvíli ?

A to je myslím ústřední myšlenka dnešní úvahy. Jaký způsob řešení je nám přirozený ? Jak jsme své problémy řešili až do tohoto dne ? Protože to bude i způsob, jakým budeme řešit dnes a zítra problémy, které nás teprve potkají.

Možná, že si to sami neuvědomujeme. Ale v Božích očích jsou naše cesty zřetelné a průhledné. Hospodinu neunikne jediná souvislost. Jediná příčina a následek. Přitom by nám tak rád pomohl se všemi našimi problémy. Ale jak často zaznívá z našich úst nebo alespoň v naší mysli: „Já sám, Hospodine. To musím zvládnout sám.“

Zkusme si představit, jak jinak by probíhal náš život, kdybychom v našem životě dali Pánu Bohu prostor. Prostor, který mu po právu patří. Prostor, který si však nevezme násilím. Prostor, který mu jako lidé musíme dát dobrovolně. Jako dar. Jako oběť. Tak to píše apoštol Pavel do Říma: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ Římanům 12:1

Jak ale dospět k takovému závažnému rozhodnutí ? Zase k němu nedojde ze dne na den. Vede k němu delší cesta. A jak se tedy na ní dostat ? Už jsem tu metodu zmínil. Není nijak složitá. Spočívá v rozhodnutí, že budeme: „nad jeho zákonem rozjímat dnem i nocí.“ Jinými slovy, že oprášíme bibli. Nebo si ji stáhneme jako aplikaci do mobilu. A začneme ji číst, přemýšlet a ptát se. Co to vlastně znamená ? Co to znamená pro mne osobně ? A spolu s bohatým mládencem se zeptáme: Co mám tedy dělat ?

Takovou otázku pak Pán Bůh určitě nenechá ležet ladem. Posvítí svým slovem na tu oblast našeho života, kterou je třeba změnit jako první. Jeho světlo je jako kužel reflektoru. Míří jen na omezený prostor. Soustředí tak naši pozornost na jedinou věc. Pozve nás k prvnímu kroku. A pak cesta pokračuje jako po schodišti. Podobně jako v jednom seriálu: „Step by step – Krok za krokem.“

Pragmatik by se teď zeptal: „A co z toho všeho budu mít ? Jak mi to prospěje ?“ Odpověď se několikrát opakuje v citovaných biblických verších. Co tam čteme ? Kdo přemýšlí o Božím slově a dá tak prostor Pánu Bohu ve svém životě, tak tomu: „vše, co dělá, se daří.“ V pokoji bude uléhat i spát. A pokaždé, když se probudí, tak zjistí, že ho Hospodin podpírá. Navíc jeho srdce bude naplněno radostí. Navěky bude jásat a Pán Bůh ho bude chránit – jako pavézou ho obklopí přízní.

A teď se musím upřímně zeptat sám sebe. Je toto mojí každodenní zkušeností ? A pokud ne, proč tomu tak je ? Je to tím, že jsem si ráno nepřečetl nic z bible ? Je to tím, že mě tak zaujala moje práce, že jsem ani nepomyslel na svého Stvořitele ? Přitom zdar mého díla závisí jen a pouze na jeho požehnání. Vždyť víme, že „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Žalmy 127:1

Proto si znovu uvědomuji, jak jsou důležitá zastavení. Zastavení, během nichž si nastavím Boží zrcadlo. Podívám se na svůj život Božíma očima. A podobně jako žalmista pak prosím svého Stvořitele: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ Žalmy 139:23-24 A Pán Bůh mi naštěstí rozumí. Ví, že jsem jen prach, do kterého vdechnul život. Jeho slovo mě nebude drtit a neustále obviňovat z mých vin a hříchů. Ale jako v první pomoci se během svého zkoumání mého nitra věnuje pouze tomu nejakutnějšímu. Místu, kde krvácím a ráně, na kterou bych mohl duchovně umřít.

V té souvislosti jsem si vzpomněl, kolikrát už jsem v životě nasazoval spadlý řetěz z ozubeného talíře na kole. Bez toho bych nemohl pokračovat v cestě. Ale zase to nebyl žádný velký problém. Trochu jsem se při tom sice ušpinil. Ale špína se dá umýt. A hlavně. Mohl jsem pak vesele šlapat dál. A o to právě v životě jde. Nasadit znovu řetěz, abychom mohli šlapat dál. Díky své chybě. Díky svému selhání, si trochu ušpiníme své nitro. Ale máme věrného Spasitele, který nám tuto špínu rád očistí. Ránu zahojí. A obleče nám to nové a čisté roucho.

A proč to všechno Pán Bůh dělá ? Copak neztratil už dávno své iluze o člověku ? Proč se mu ještě věnuje ? Tuto otázku si už položil těžce zkoušený Jób: „Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?“ Jób 7:17 Jediné, co mě napadá je jiná biblická myšlenka: „Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.“ Izajáš 64:7

V té souvislosti jsem si vzpomněl na jedno své malé dílko. Takový excelovský výpočet pro lineární prostup tepla izolační stěnou. Slouží k ověření kvality návrhu izolační stěny pece. Jednou jsem ho vytvořil. A poměrně často jsem se pak k němu vracel a vylepšoval ho. Pečlivě pak i dnes dbám na to, abych ho nesmazal a nepřišel o něj.

Podobně to vidím i ohledně člověka z té Boží perspektivy. Jak by Pán Bůh mohl opustit člověka? Vždyť mu věnoval tolik péče. Stvořil pro něj zemi i celý vesmír. Stálo ho to tolik přemýšlení a námahy. A věnuje se mu již tolik tisíciletí. Proto se odvážím tvrdit, že lidé jsou Boží vášní. Proto Pán Bůh člověka nejen neopustí. On se člověku nepřestane věnovat až do konce lidské historie. Až do konce světa takového, jak ho dnes známe.

Proto pokud svěříme svůj život právě takovému Hospodinu, nemusíme se bát. Nemusíme se obávat, že by Pán Bůh nenaplnil všechna svá zaslíbení. A jaká zaslíbení jsme si to dnes připomněli ? Třeba: „Blahoslavený muž … si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“ Pojďme to tedy také zkusit ! A uvidíme, že Hospodin je věrný a svá zaslíbení splní i v tom našem životě. Amen.