Originál nebo kopie ?

Zjevení Janovo 21:9-18

Četli jsme, že nový Jeruzalém bude podobný jaspisu a křišťálu. A jeho vnitřek bude z čistého zlata, podobnému čistému sklu. Když Jan popisoval nebeské věci, snažil se je vztáhnout k něčemu, co důvěrně znal. Proto použil slovo podobný. To znamená, že to ve skutečnosti vůbec nemusel být jaspis nebo zlato. Mohlo to být něco úplně jiného. Ale podobalo se to něčemu známému. Myslím, že to je obvyklý způsob, jakým člověk přistupuje k něčemu zcela neznámému. Snaží se novou a dosud nepoznanou věc k něčemu vztáhnout. Porovnat ji s něčím, s čím se už setkal. Co dobře zná. Tak nějak doufá, že nová a neznámá věc se bude chovat podobně. Bude mít podobné vlastnosti, jako věc známá a léty vyzkoušená. Otázka je, zda takový přístup stačí na všechno. Nemůžeme se nakonec setkat s tak novou a neznámou věcí, která se bude naprosto vymykat naší dosavadní zkušeností ? Budeme se ji snažit uchopit rukama zkušeností a znalostí. Ale nakonec zjistíme, že to nejde.

Podívejme se jen na náš zrak. Kolik procent z celého světelného spektra jsme schopni uvidět? Infračervené a ultrafialové světlo jsou za hranicí schopností našeho zraku. Nebo zvuk. Jakou frekvenci slyšíme ? A jakou už neslyšíme ? Tak bychom mohli pokračovat se všemi fyzikálními veličinami. Pokaždé narazíme na hranice. Na hranice, meze, kterými jsou naše smysli definovány a ohraničeny. Tyto hranice nejsme schopni překročit. Trochu si můžeme pomoci snímači a grafickým zobrazením průběhu dané fyzikální veličiny. Ale to už není ono. Tak se stává pravdivým slovo, že se „díváme a nevidíme. Posloucháme a neslyšíme.“ A já dodávám: Snažíme se dotknout a necítíme.

V této souvislosti si vzpomínám na jedno cvičení v předmětu filosofie. Předpokládám, že předmětem byla debata o starém tématu: Poznatelnost a nepoznatelnost světa. Vedoucí cvičení mi zcela záměrně položil otázku: „Můžeme poznat nebo dokázat existenci Boha ?“ Ve skupině nás bylo více věřících křesťanů, ale otázku jsem dostal zrovna já. A tak se v mém životě znovu se potvrdila známá biblická slova: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,“ 1 Petrův 3:15 a „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.“ Matouš 10:19 Nevím tedy, jak to bylo možné, ale já jsem erudovanému učiteli marxistické filosofie odpověděl na jeho úrovni. Možná dokonce, že odpověď byla ještě o úroveň výše. „Hypoteticky uvažujme, že existuje bytost, která je pro náš zrak neviditelná. A také pro náš hmat nedotknutelná. Jak bychom tedy těmito prostředky mohli dokázat, že neexistuje ?“ A učitel zamumlal něco o tom, že se ukáže na konci kurzu, zda nezměním názor. V podstatě se stalo něco podobného, jako když se zákoníci a farizeové snažili Ježíše chytnout za slovo. Mám na mysli tu příhodu s mincí a daněmi. Debatu končí Ježíš slovy: „či je to obraz na minci ? … Dávejte tedy co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu.“ A zástup okolo se už neodvážil na nic zeptat. Pár jednoduchých a prostých slov a debata končí. Už není co říci. Už není nic, na co by se někdo zeptal. Během vysokoškolské debaty jsem prožil to samé. Učitel se už nezmohl na žádnou další otázku. Na duchovní oblast neměl žádné fyzikální měřidlo, kterým by moji hypotézu ověřil. Neměl nic, čím by dokázal neplatnost tvrzení. A takto bezradní jsou lidé stále.

Pokud se pohybujeme tady na zemi, pomáhají nám naše smysly poznávat vše, s čím se setkáme. Přesto víme, že naše smysly mají své meze. Jsou jevy, na které naše smysly nestačí. Ale v podstatě se příliš nevymykají z našich dosavadních zkušeností. Žula je žula. Radioaktivní uhlík je skutečně radioaktivní uhlík. A můžeme si být hodně jisti, že neutron je neutron. Ale co v případě nového Jeruzalému. Tady Janova zkušenost dostává povážlivé trhliny. Zde mu jeho znalost materiálů zjevně nestačí. Už musí sáhnout ke slovu podobný. Jeruzalém je tak jasný, že se podobá jaspisu, který je čistý jako křišťál. Město je z čistého zlata, podobnému čistému sklu.

Co to tedy byly za materiály ? Jenom se podobaly něčemu, co Jan důvěrně znal. Ale bylo to něco jiného. Dnes bychom zřejmě sáhli po chemickém rozboru, elektronickém mikroskopu nebo trojrozměrném CT-čku. Ale pomohlo by nám to ? Co když bychom jen přišli na to, že materiál se tak vymyká tomu, co známe, že ho stejně nedokážeme přesně zařadit ? Obávám se, že právě taková zkušenost nás čeká, až potkáme nový Jeruzalém. A jak je to možné ? Domnívám se, že je to díky záměrnému omezení našich smyslů. Díky omezení našeho těla. Jak relativně snadno dojde k jeho saturaci - přesycení. Jak snadno dojde k tomu, že zážitek je tak intenzivní, že už ho tělo nedokáže unést. A jak těžko se člověk soustředí uprostřed všech podnětů, které ho obklopují. Co kdyby nám naše smysly umožňovaly vnímat mnohem širší paletu podnětů než dosud ? Obávám se, že v takovém případě bychom byli ztraceni. Kdo z lidí by to vydržel ? Lidské tělo na to není stavěno. Není na to připraveno.

Druhá myšlenka se týká názvu našeho dnešního zamyšlení. Originál nebo kopie. Už staré filosofie uvažovaly o tom, zda se jako lidé nepohybujeme jen ve světě stínů. Ve světě obrazů. Nebo ve světě zrcadel. Přitom svět originálů je nám nepřístupný. Myslím, že tomu tak skutečně je. To, co vidíme a čeho se dotýkáme je mistrovský obraz. A není to proto, že by nás chtěl někdo ošidit. Je to z ohledu na nás. Obraz nám umožňuje vidět věci, které bychom jinak neviděli. Napadá mě podobnost s fotografickým filmem nebo fotografií samotnou. Na obou materiálech je obrazová informace. Ale pokud tyto materiály nevyvoláme, není tato informace lidskému oku viditelná. Informaci je třeba přizpůsobit rozsahu vnímání lidského oka. A podobně je tomu i s naším světem. Všechny věci jsou uzpůsobeny k tomu, abychom je viděli a mohli se jich dotknout. Jsou přitom pouhým obrazem originálu.

Také člověk samotný je obrazem. Tento svět je tak krásně sladěn. Člověk i svět jsou uzpůsobeny k sobě navzájem. Sedí si jako ruka v rukavici. Ale jako každý obraz se originálu nevyrovnají. A právě originál má pro nás Pán Bůh připraven. K tomu, aby ho člověk uviděl a mohl se ho dotýkat, musí i on sám projít proměnou. Z obrazu se musí stát originál ? A jak by se to mohlo stát ? To je ta správná otázka, kterou musíme položit tomu, kdo vytvořil obraz. Jak víme, tak člověka ke svému obrazu stvořil Hospodin. Proto se zeptejme Hospodina: Pane, jak z nás – obrazů – vytvoříš originály ? A já se domnívám, že odpověď bude jednoduchá a zároveň tajemná. Jak je ostatně Pánu Bohu a jeho Slovu vlastní. Ta jednoduchost je opět skryta v definici. „No, člověče, udělám to podobně, jako jsem utvořil obraz. Použiji své ruce. Uchopím tě do svých rukou a udělám z tebe nové stvoření. Udělám tak z tebe originál. Originál, který se Bohu nebude jen podobat. Jako marnotratný syn se stane součástí Boží rodiny. Znamení prstene a nového šatu mu dá právo nazývat se Božím synem. Boží dcerou.“ Tajemstvím však zůstane samotný proces. Otázka „Jak“ zůstane nezodpovězená. To by nám ale nemělo vadit. Lustr také rozsvítíme vypínačem a nevadí nám, že třeba nevíme, jak vyrobit elektřinu.

Pokusil jsem se před nás otevřít svět originálů, který pro nás připravil Pán Bůh sám. Neznáme všechny detaily. Ale to málo, co nám vykreslil apoštol Jan, nás může ujistit, že to bude nádherné. Že to bude stát za to. Nicméně tento originální svět zůstává předmětem naší naděje. Díky omezením našeho těla ho nemůžeme spatřit, ani se ho nemůžeme dotknout. Můžeme pouze věřit, že Boží slib je pravdivý. Je v tom kus odvahy. Uvěřit Božímu slovu bez ohledu na to, co slyšíme, vidíme a čeho se dotýkáme. Apoštol Jan takovou odvahu dostal. Stojíme o ní také ? Kéž bychom se nebáli uvěřit tomu, kdo nás má rád. Tomu, kdo pro nás připravil to nejlepší, co má. Buďme tedy stejně odvážní jako Jan. Amen.