Nitro je jako studna – potřebuje naplnit láskou

To, co mě dnes zaujalo, je Davidova výzva. (Rozuměj: Hospodine) „Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.“ Jakoby Davidovi nestačilo, že Hospodin skutečně je záchranou pro Izraelský lid. Vždyť kolikrát se svého vyvoleného lidu už zastal.

Žalmy 35:1-6

Kolikrát také ubezpečil svůj lid ústy proroků: „Nikdy se tě nevzdám! Vyryl jsem si tě do svých dlaní.“ Proč potřebuje král David ještě další ujištění ? A potřebuje takové ujištění i každý z nás ? Nestačí nám, že jsme to slyšeli z kazatelny už tolikrát ?

Myslím, že právě v této krátké větě je ukryto tajemství úspěchu křesťana v životě. Chcete také uspět ? Chcete získat ten vavřín vítěze, o kterém mluví apoštol Pavel ? Tak se nespokojte s obecně přijatelnými křesťanskými pravdami. Nevezměte takové pravdy jen na vědomí. Nepřikyvujte jen souhlasně hlavami. Král David totiž ve svém životě bohatém na pronásledování a nebezpečí objevil, že takové obecné přitakání mu opravdu nestačí. Prosté vědomí, že něco existuje nebo platí, pro něj bylo málo. On potřeboval víc.

Co tedy David potřeboval. Po čem toužil ? O co žádal ? Už jsme si to připomněli. „Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.“ A Pán Bůh mu mohl odpovědět: „Copak jsem ti to už stokrát neřekl ? Copak jsem ti to už tisíckrát neprokázal svými činy ?“ Proč David, proč jeho duše potřebovala slyšet znovu: „Jsem tvá záchrana ?“

Malinko odbočím. Podobnou otázku klade i řada mužů. Proč moje manželka chce stále slyšet: „Miluji tě ?“ Copak jsem jí to neřekl tehdy, když jsme se brali ? Copak ji svoji lásku neprokazuji každý den, kdy získávám pro nás živobytí. Kdy jí pomáhám tam, kde ji síly nestačí. Kdy se jí snažím udělat radost různými dárky a krásnou dovolenou. Proč jí to nestačí ? Proč nitro manželky potřebuje znovu a znovu ujistit, že ji manžel miluje ? Není to proto, že nitro je jako studna ? Pokud nepřitéká čerstvý pramen, tak brzo vyschne.

Podobně je to i s nitrem každého člověka. Začínám vnímat celé nitro člověka jako studnu. Jaký pramen potřebuje, aby vytrvalo ve své naději ? Čím je naplnit, aby vydrželo všechny trable a zkoušky ? Král David se podíval do svého nitra a  uviděl, že je tam tak tak na dně. Jeho nitro potřebovalo doplnit. Jak jinak by mohl bojovat ten dobrý boj a zvítězit ? Proto žádá toho, kdo má k dispozici ty správné zdroje. „Řekni mé duši.“ A v té souvislosti připomenu slova dvou mužů. Nejprve připomenu slovo, které použil Pán Ježíš jako obranu na poušti: „člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Deuteronomium 8:3 A jako druhé připomenu to, co řekl apoštol Petr: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života ...“ Jan 6:68

Uvědomuji si, že mohu číst bibli třeba stokrát dokola, a nic mi to nedá. Nic nezískám. Zůstanu stejný, jako jsem byl před tím. Jak je to možné ? Copak všichni křesťané nečtou stejnou bibli ? Proč k některým promluví a jiným zůstane zcela lhostejná  ? Může za to překladatel ? Může za to pisatel ? Nebo za to může ten, kdo text bible inspiroval ? Obávám se, že za to může jen a pouze čtenář nebo posluchač.

Jak se tedy stát tím správným čtenářem nebo posluchačem ? Jak číst nebo poslouchat bibli s užitkem ? Vím, že na toto téma bylo naspáno spousta knih a návodů. Já zmíním jen jeden z nich. Jako dobrý začátek by měl stačit. V jakém rozpoložení byl král David v žalmu 35 ? Byl v pohodě ? Měl se dobře ? Asi ne, když píše v prvním verši: „Hospodine, veď při s mými odpůrci, bojuj proti těm, kdo se mnou bojují.“ Kdyby v pohodě byl, proč by potom volal: „Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana ?“

Nechci tuto věc nijak zlehčovat. Ale my lidé, jsme takto stvořeni. Takhle prostě fungujeme. Když nám teče do bot, tak si vzpomeneme. Tak se navracíme. Tak úpěnlivě voláme. A je to dobře, že voláme. Bez toho volání by nás Hospodin nevyslyšel. Neměl by co vyslýchat.

Není tedy jiné cesty ? Musíme kvůli tomu, abychom slyšeli správně Boží slovo – Boží hlas, upadnout do nesnází ? To opravdu není člověk schopen slyšet, pokud trápení a nesnáze neodstraní klapky na jeho uších ? Někdy tomu tak je. I král David měl takové období, že potřeboval probrat z letargie. Záleží tedy na tom, jak na tom duchovně jsme. Věřím tomu, že třeba apoštol Pavel v období misijních cest probouzet nepotřeboval. Ale jak jsme na tom my sami ?

Může se nám stát, že upadneme do stereotypu. I samotná bohoslužba se může stát pro nás imunní. Pouhým zvykem. Bez vlivu. Bez náboje. Jen takovým dobře promazaným mechanismem. Hlavně, aby šlapal bez zadrhnutí. Ale co z takového provozu má naše duše ? Asi nic moc.

V takovém případě nás skutečně může zachránit jen záchranná brzda. A ta může přijít třeba formou nemoci, ztráty zaměstnání, krizí vztahů v manželství. Tato forma může být rozličná. Ale má jeden cíl. Probrat nás z duchovního spánku. Otevřít nám oči a uši. A povzbudit nás k volání. K podobnému, jako v případě krále Davida: „Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.“ A v takovém kritickém období, kdy padají naše hradby a chvějí se naše základy. V takové chvíli zní naše volání opravdu upřímně. A jak víme, tak „k upřímému upřímě se máš“ (rozuměj Hospodin) 2 Samuelova 22:26

Na druhou stranu věřím, že to všechno není nutné. Není to totiž původním Božím záměrem. On chce, abychom se měli dobře. Abychom duchovně prospívali a rostli. Chce, abychom se mu podobali. A tedy i náš život, aby se podobal tomu jeho životu. Je však něco takového vůbec možné ? Může se náš život podobat tomu Božímu životu ? Není to příliš troufalé ?

Věřím, že ne. K takové víře mi dávají odvahu Boží zaslíbení. Copak Pán Ježíš sám se ve své velekněžské modlitbě neprosí svého Otce: „aby všichni (rozuměj ti, kteří uvěří) byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás byli s námi jedno ?“ Jan 17:21 A dále apoštol Pavel ve svém dopisu … ujišťuje, že „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ 2 Korintským 3:18 A když se podíváme na začátek bible, nestvořil Hospodin člověka právě ke svému obrazu ?

Všechna tato místa v bibli svědčí o tom, že v Božím plánu bylo a je, aby se člověk Hospodinu podobal. A tedy aby i život člověka se podobal tomu Božímu. A jak tedy tento záměr uvést do života ? Rozumím tomu tak, že na začátku je upřímné volání člověka pramenící z upřímné touhy. Ale jak být upřímný, když je člověku dobře ? Když je v pohodě. Když jakoby neměl žádný důvod upřímně volat k Hospodinu.

Často a rád připomínám dva příklady. První z nich je o rozhodnutí. Mám na mysli prohlášení Jozua na sklonku jeho života: „vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili, ... jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ Jozue 24:15 A druhý je o přilnutí. Alespoň tak rozumím tomu, co udělala Maria – sestra Lazarova. Posadila se u nohou Ježíše a poslouchala tak, aby jí nic neuniklo. Lukáš 10:39

Obě metody jsou možné. Rozhodnutí i přilnutí. První se týká rozumu a druhé emocí. Tak jsou připraveny cesty pro každého člověka. Pro toho, v jehož nitru dominuje rozum. I pro toho, v jehož nitru dominují emoce. Vždyť Pán Bůh stvořil naše nitro. Žalmy 33:15 Jak by nám tedy nepřipravil více cest k tomu, abychom začali upřímně a se zaujetím naslouchat jeho slovu. S tou nadějí, že se dotkne našeho nitra. Promluví k nám a začne nás proměňovat k jeho obrazu. A to je to, co bych sobě i každému z vás upřímně přál. Amen.