Mohou nás hory přikrýt ?

Lukáš 23:28-31

Tento týden jsem četl proroka Ozeáše a tam jsem narazil na text: „Tehdy řeknou horám: Přikryjte nás! A kopcům: Padněte na nás.“ Ozeáš 10:8 CSP Hned jsem si řekl. To odněkud znám. To už jsem slyšel, to už jsem někde četl. Usilovně jsem přemýšlel. A první nápad byl: To bude asi z knihy Zjevení. Jak tam zaznívají trubky soudu a vylévají se poháry trestů. To volají asi lidé na zemi. Ale jak jsem se musel usmát nad svojí zapomnětlivostí.

Teď už všichni víme, že toto prorocké slovo připomněl Pán Ježíš na svojí poslední cestě. Kolem sebe slyší a vidí plačící zástupy žen. Z lidského hlediska byl tento pláč zcela na místě. Ale jako už mnohokrát, pohled člověka zůstává na povrchu věcí a situací. Která plačící žena viděla dál, než na cíl cesty toho dne ? Kdo z lidí porozuměl, co se za nedlouho stane ? Ženy se dívají na Pána Ježíše a na kříž, který nese Šimon z Kyrény. Přitom se dopouštějí podobného omylu jako Samuel, který se díval na syny Jišaje. Tehdy totiž vybíral prvního krále pro Izrael. Co tehdy Samuel slyšel ? "Hospodin však Samuelovi řekl: "Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce." 1 Samuelova 16:6

„Hospodin však hledí na srdce.“ Kdo z nás někdy viděl své srdce ? Aby člověk uviděl něco uvnitř svého těla, potřebuje pomůcku. Třeba roentgen nebo ultrazvuk. Ale jak by mohl zahlédnout své duchovní nitro ? Srdce v duchovním slova významu je pro člověka neviditelné. Proto je do jisté míry zcela pochopitelné, že zástupy žen reagují pouze na to, co vidí svýma očima. Vidí člověka – Ježíše – který kráčí vstříc popravě.

Kdyby Pán Ježíš byl pouhým člověkem, viděl by to samé jako ženy okolo. Ale protože byl Božím Synem, viděl mnohem více. A ve svém pohledu neskončil jen sám na sobě. I když vzhledem k situaci by na to měl plné právo. Ježíš Kristus zvedl svůj pohled od své těžké situace a podíval se kolem sebe. A co uviděl ?

Řekl bych, že měl podobný pohled jako prorok Ezechiel. Ezechiel 37:1n Mám na mysli, když se tento prorok díval na údolí, které bylo plné suchých kostí. Jak je to možné ? Vždyť to Ježíš byl odsouzen, to On byl spoután, to On šel na vlastní popravu. A dobře si uvědomoval, že jeho pozemský život bude brzo přeťat. A naopak zástup lidí, který ho obklopoval, vypadal na první pohled jako skupina zcela svobodných lidí. Teď sice jdou stejnou cestou jako Ježíš. Ale až to celé skončí, otočí se a zcela svobodně se vrátí do svých domovů. A budou dál spokojeně žít.

A jak tuto spokojenou budoucnost komentuje Boží Syn ? „Hle, přicházejí dny …“ Je to tak, že my lidé co se týče budoucnosti, si nevidíme – jak se říká - ani na špičku nosu. Je pravda, že se snažíme vytvářet prognózy. Ale kolik současných prognóz se opravdu splnilo. Velmi případné mi připadá slovo: „slepý vede slepého.“ Matouš 15:14 Kdo si vlastně může dovolit prohlásit: „Hle, přicházejí dny …“ Můžete mi namítnout, že si to může dovolit v podstatě kdokoliv. Ale kdo si to může dovolit říci s jistotou, že ví, o čem mluví ? Kdo si může být jist, že jeho proroctví se skutečně stane ? Protože právě toto bylo starozákonní kritérium pravosti a pravdivosti proroka a jeho proroctví. No může si to dovolit Ten, kdo má přístup k Tvůrci této budoucnosti. A to Pán Ježíš bezpochyby měl. Vždyť byl Božím Synem.

Vrátím se k pohledu Božího Syna. Na co se díval ? Co viděl ? Viděl prosperující město ? Viděl velmi duchovní národ, který pečlivě dbá na chrámové předpisy ? Ne ! Viděl usychající ratolesti. Viděl také jejich budoucnost. A ta nebyla nijak radostná.

Tento pohled je v ostrém kontrastu s pohledem okolního zástupu. Zástup se dívá na člověka – Ježíše, který jde vstříc konci svého pozemského života. Pán Ježíš se dívá na stejnou situaci, jako lidé. Ale znovu se ptám, co viděl ?

Líbí se mi v té souvislosti Ježíšovo podobenství. Jan 16:21 Přirovnává utrpení tomu, co prožívá těhotná žena. Blíží se porod. Žena ví, jaké utrpení ji čeká. Přesto jde vstříc naději, že z bolesti vznikne nový život. Mám za to, že takto se díval Pán Ježíš na svoji cestu na Golgotu. Viděl, že díky jeho utrpení a smrti, začne nový život. Přes blížící se popravu se stále viděl jako zelený strom. Strom, na kterém vyraší mnoho nových ratolestí.

A teď přichází druhý ostrý kontrast. Kontrast v tom, jak vypadá Ježíš a jak vypadá zástup lidí. Na jedné straně zelený strom a na straně druhé stromy suché. K čemu se dají takové suché stromy použít ? Dá se s nimi tak akorát zatopit v kamnech. Tento zástup před sebou nemá žádnou budoucnost.

Otázkou je, jak jsme na tom my sami ? Jsme živými zelenými ratolestmi, které nesou ovoce ? Nebo už pomalu usycháme ? Máme se tedy proč radovat ? Nebo máme nad sebou začít plakat ? Jak se dovíme pravdu o svém duchovním stavu ?

Zmínil jsem kritérium ovoce. Jaké tedy neseme ovoce ? Sladké nebo trpké ? A pokud trpké, co s tím máme dělat ?

Jednu možnost zmínil Pán Ježíš. Tehdy `řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přiryjte nás!´ Přirozenou vlastností člověka je, že se snaží schovat. Začalo to už v ráji. Genesis 3:10 Co udělali Adam a Eva, když poznali svůj hřích ? Běželi se schovat do houští. Ale jak víme, moc jim to nepomohlo. A co třeba jeskyně, nebo hluboká štola v hoře ? To by pomohlo ?

Žalmista David věděl, že i kdyby se schoval na sám konec země, stejně mu to nebude nic platné. Žalmy 139:9n  Pokud Pán Bůh rozhodne o trestu, člověk před ním neuteče. Nemá kam.

A jak tedy tento problém vyřešit správně ? Mám za to, že jedinou správnou cestou. Jediným správným řešením je – přestat utíkat. Zastavit se a obrátit se k Pánu Bohu čelem. Vždyť to je to, co zní v proroctví Izajáše: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ Izajáš 1:18 Tento text jsem nedávno připomínal. Ale domnívám se, že je tolik aktuální, že to nevadí.

V poslední době jsem četl knihu Návrat ztraceného syna od Henriho Nouwena. Znovu v mém nitru zarezonoval příběh plný pýchy, marnotratnosti, trápení, vyznání, odpuštění a otcovské lásky. Kdo by při četbě tohoto příběhu zůstal lhostejný ? Kolik hloubky je v něm skryto ? Kolik naděje v něm každý můžeme nabrat ? I kdybychom klesli na úplné dno. I kdybychom vyschli na troud, takže by v nás nebyla ani jiskřička života. I kdyby z nás zbyly jen suché kosti bez masa. Stále je pro nás ještě naděje. Stále se ještě můžeme rozhodnout. Můžeme se rozhodnout, že už máme dost toho dosavadního života. My přece máme na něco lepšího ! To přece nemůže být konec našich nadějí. Konec našeho života.

Pokud prožíváme něco podobného, jsme připraveni na zásadní rozhodnutí. Rozhodnutí, které změní náš život zásadním způsobem. Protože ten, který nás stvořil, nám připravil také život plný nadějí. Život, který má smysl. Život, který má dobrý konec.

Máme odvahu svěřit svůj život tomu, kterého očima nevidíme ? Uvěříme tomu, že Hospodin to s námi myslí dobře ? Uvědomuji si, že taková víra je dar. Sami se o tom nepřesvědčíme. Ani naše smysly nám v tom nepomohou. Ale Pán Bůh nám dar víry nabízí zcela zdarma. Stačí jej přijmout. Stačí udělat první krok. A tím prvním krokem je vyznání. V té souvislosti se mi vybavují slova jedné staré písně:

 „Tak jakýž jsem, ač nemám nic.
Však že mi krev Tvá kyne vstříc.
A že mě voláš víc a víc.
Beránku Boží k Tobě jdu.“

Můžeme tedy říci: Bože, nemám nic, co bych ti nabídnul. Ale přicházím k tobě s nadějí a očekáváním. Otoč můj život tím správným směrem. Naplň ho smyslem. A odstraň z něho vše, co mne svazuje a tíží. Buď se mnou a neopouštěj mne. Amen.