Mohou lidé vynahradit své provinění vůči Bohu ?

Dnes mě zaujalo slovo: „tehdy vynahradí své provinění.“ Zaznělo v období Starého Zákona. Tehdy věci fungovaly jinak. Za zjevné porušení Božích pokynů následoval trest. Trest úměrný závažnosti zlého činu – zločinu. Za krádež ...

Leviticus 26:36-45

... nahrazení škody plus 20 % navíc. Za vraždu smrt. Známe to: „Oko za oko a zub za zub.“ Proto nás nepřekvapí, že za zjevné odklonění od Boha přichází trest na celý národ.

V první části 26. kapitoly knihy Leviticus bychom se dočetli: „15  jestliže zavrhnete má ustanovení a vaše duše si zoškliví má nařízení, takže nebudete plnit všechny mé příkazy a porušíte mou smlouvu, 16  tak já naložím s vámi takto: Ustanovím nad vámi děs, úbytě a horečku, která hubí oči a stravuje život. Zasejete své semeno zbytečně -- pohltí to vaši nepřátelé.“

Jestliže si vaše duše zoškliví má nařízení. Nepřipomíná vám to něco ? Četli jsme spolu: „Ale i přesto, že budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezošklivím si je zcela.“ Každá akce vyvolá reakci. Pánu Bohu není jedno, jak se k němu chováme. Pokud si Ho zošklivíme ve svém srdci, také On si nás zoškliví.

To, co ale vzbuzuje naději, je skryto v poslední slově citovaného textu: „zcela.“ Boží zošklivení věrolomného Božího lidu není úplné a definitivní. Hospodin je spravedlivý. Proto nemůže přivírat oči nad naší věrolomností. Ale jeho laskavý vztah je neskutečně hluboký. Takže ani při tom, jak se mu postupně zošklivujeme, nedosáhne toto zošklivení na dno jeho lásky. I v té nejhorší situaci ještě nějaká láska. Ještě nějaké slitování. Ještě nějaká cesta z nesnází zbývá.

Tak to prožil třeba Saul – pozdější apoštol Pavel – na cestě do Damašku. A jako extrémní příklad poslouží jeden z lotrů na kříži. Co zastaví nás ? Co bude muset Pán Bůh udělat, aby nás zastavil na naší cestě zošklivování Boha ? Izrael – Boží lid – prošel všemi stupni trestu. Nakonec skutečně upadl do zajetí a byl odvlečen daleko od své země. Od země, kterou jim Bůh zaslíbil. Od země, kde si měl Boží lid odpočinout od egyptského otroctví. Od země, kde byli obklopeni Božím požehnáním a dobrotou. A tak znovu upadají do otroctví, ze kterého byli před tím s velkou slávou vysvobození.

Tak mi to připomíná to novozákonní: „`Pes se vrátil k vlastnímu vývratku´ a umytá svině se zase válí v bahništi.“ 2 Petrův 2:22 Když se ohlédnu zpět do svého života, tak také vidím podobné návraty. Prožil jsem vysvobození z určité věci, z určité svázanosti. A pak jsem do ní znovu upadl. Opakovalo se to několikrát za sebou. Proč to se mnou Pán Bůh nevzdal ? Proč si mne úplně nezošklivil ? Proč to se mnou zkoušel stále znovu a znovu ? Proč to zkouší s každým člověkem stále znovu a znovu ? To je něco, nad čím mi můj rozum zůstává stát. Něco, co mě neustále naplňuje údivem. Protože nic jiného, než zošklivení za zošklivení bych si nezasloužil. Přesto se Pán Bůh rozhodl: „nezavrhnu je a nezošklivím si je zcela.“ Jakoby Pán Bůh říkal: „Pavle, Petře. Aleno. Přesto, že byste si to plně zasloužili, tak já jsem se rozhodl. Nezavrhnu vás a nezošklivím si vás zcela.“ Pro každého člověka. Pro každého z nás zbyde v Božím srdci kousíček lásky. Takový střípek na dně hluboké studny. A právě ten stačí k tomu, abychom byli zachráněni.

A jak k této záchraně dojde ? Čím se spustí ? Četli jsme: „Jestliže však vyznají vinu svou a vinu svých otců, svou věrolomnost, kterou se zpronevěřili vůči mně, takže se vůči mně stavěli nepřátelsky, 41  (také já jsem se stavěl vůči nim nepřátelsky a přivedl jsem je do země jejich nepřátel), tehdy se jejich neobřezané srdce pokoří a tehdy vynahradí své provinění, 42  a já budu pamatovat na svou smlouvu s Jákobem.“ „Jestliže však vyznají vinu svou … tehdy vynahradí své provinění.“ To je zajímavé. Já jsem si původně myslel, že svým utrpením v zajetí vynahradí svou vinu. Ale to utrpení byl pouze prostředek ke zlomu. Prostředek ke změně pohledu. Prostředek k tomu, aby Boží lid odstoupil od zošklivování Boha ve svém nitru. A začal se na to dívat jako na své provinění. Aby uviděl svou vinu a ve svém nitru ji odsoudil. Nechtěl s ní mít nic společného. Začal se na ni dívat Božíma očima. Byl to prostředek k tomu, aby dal svému Bohu za pravdu.

Tato změna pohledu na své jednání. A následné vyznání všeho, čím se zpronevěřili vůči Bohu. Právě to způsobilo a také způsobí, že jejich i ta naše vina bude vynahrazena. Takže ne utrpení. Ne otroctví. Ne vlastní heroický výkon. Ale „pouhé“ upřímné vyznání. P. Téměř do slova se to podobá novozákonnímu vyznání publikána: ‚Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Lukáš 18:13 Pokora je to, co od nás Hospodin očekává.

Ještě jedna poznámka ohledně slova vynahradit. A zde půjde skutečně o vynahrazení trvající určitou dobu. Četli jsme: „Země bude jimi opuštěna, vynahradí si svůj odpočinek, když bude zpustošena, bez nich, …“ Nejsem si jist, zda tomu úplně rozumím. Myslím, že nejde jen o dodržování odpočinku. O to, aby člověk neobdělával půdu v den odpočinku a během léta odpočinku. I když i to zřejmě mělo své důsledky. Ale rozumí tomu i tak, že člověk svými zlými činy naplňuje - zatěžuje – unavuje zemi, ve které přebývá. A pak je na místě, aby si i tato zem vynahradila tuto zátěž. V případě Izraelců to Pán Bůh zařídil odvlečením do zajetí. Zhruba na 70 let měla země pokoj. Nebyla obdělávána a zatěžována hříchy Božího lidu.

V skrytu duše doufám, že nás – Čechy – nic takového nečeká. Máme věřícího premiéra, který třeba vnitřně nesouhlasí s tím, aby zákon umožňoval založit homosexuálům rodinu. Ale bude to stačit ? Čím naplňujeme tuto zemi ? Neřekne jednou Pán Bůh: „Tak už dost. Už jste si mne tak zošklivili, že si i já zošklivím vás.“ Znovu říkám: Doufám, že ne.

Rád bych uzavřel dnešní úvahu s nadějí. A Boží slovo je plné naděje. Přes výstrahy, které potvrzují pravdivost bible. Nakonec každá taková výstraha končí povzbuzením. Končí ujištěním, že existuje cesta, jak může člověk vynahradit svou vinu. A tou cestou je vyznání. Ale tomu předchází poznání. Poznání, že jsem se jako člověk provinil. Otázka teda je, jak dlouho ještě půjdu svou vlastní cestou ? Kolik trápení budu muset ještě unést, než mi dojde, že Hospodin má pro mě připravené lepší věci. A to takové, které mi nepřišly na mysl. Které mě nikdy ani nenapadly.

Moc se mi líbí, že i ten dnešní text končí prohlášením: „Já jsem Hospodin.“ Je to jako podpis. Podpis, který stvrzuje pravdivost předchozího textu. Takže se na to můžeme spolehnout. Sám Hospodin stojí za tímto slovem celou vahou své osobnosti. Můžeme si být jisti, že to všechno se stane. Teď se však očekává rozhodnutí z té naší strany. A já se v duchu této výzvy rozhoduji vyznat a vyznávat svou vinu, kdykoli se proviním. Protože to je ten správný způsob, jak svou vinu vynahradím. Jak se dnes rozhodnete vy ?