Kráčíme od vítězství k vítězství nebo od prohry k prohře?

Teprve dnes jsem si uvědomil jednu věc. A ta mě doslova šokovala. Četli jsme: „Tu ho vezme ďábel do svatého města …“ a „Pak ho vezme ďábel na velmi vysokou horu …“ Nebeský Otec dovolil, aby se jeho milovaného Syna, kterého si ...

Matouš 4:1-11

... vyvolil, dotýkal ďábel. Nevím, jestli se ho dotýkal fyzicky nebo to bylo „jenom“ vidění. Ale i tak by to byla zlá manipulace.

Přitom Hospodin také něco jiného nedovolil. Nedovolil, aby se Herodes zbavil svého domnělého soka tím, že nechal povraždit všechny syny do dvou let. Ale ještě ve spánku pokynul Josefovi, aby odešel do Egypta. A tak zachránil sebe, Marii a i právě narozeného syna – Ježíše.

Pán Bůh naopak dovolil, aby se Josef při svém návratu usadil v Galilei. Josef se totiž obával Herodova syna, který v Judsku vládl po svém otci. A tak se Josef vyhnul potenciálnímu nebezpečí, které mu v Judsku hrozilo.

A opět jen připomenu, že se Pán Ježíš strategicky vyhnul akutnímu nebezpečí, které mu po uvěznění Jana Křtitele hrozilo v Judsku. Sebral se a odešel do Galilele. Nejprve do Nazarétu. Tam ho nepřijali s otevřenou náručí. A tak odešel do Kafarnaum.

Přitom jak Jan Křtitel, tak Pán Ježíš kázali o Božím království, které se tehdy přiblížilo. Nebo jako později prohlásil Pán Ježíš: „… je mezi vámi …“ Lukáš 17:21 A přesto nebo právě proto je Jan Křtitel uvězněn a popraven. Ale naproti tomu Pán Ježíš odchází do Galilee a zůstává na svobodě. Dva zvěstovatelé Božího království a každý prochází něčím jiným. I když kdyby Jan Křtitel měl možnost volit, nevím, jestli by si raději zvolil pozemskou cestu Krista, která končila ukřižováním?

Jak tomu porozumět? Stejný člověk a přesto různá jednání za podobných okolností. Různí lidé, ale ve stejné službě, v podobné situaci a přesto zcela opačná odplata. Alespoň tady na zemi. Jeden přichází o hlavu a druhý se dostává na vrchol své služby. Celý Izrael a jeho okolí k němu přichází. Poslouchá jeho slovo. A všichni nemocní jsou uzdraveni. Co víc by si služebník Boží mohl přát?

Když se teď soustředím na situace, kterými procházel Boží Syn, tak je v nich vidět známá věc. Na jedné straně Hospodin nedovolil, aby byl ukončen život jeho Syna předčasně. To Pán Bůh má přece v ruce časy. Pokud nezazní jeho ano, nic se jeho Syna nedotkne. A to je povzbuzením i pro každého z nás. Pokud Hospodin neřekne své ano, nic a nikdo se nás ani nedotkne. Protože Hospodin je Pánem časů. Pánem chvil, kdy se daná věc stane nebo se ještě nestane. Protože ještě nepřišel její čas.

Na straně druhé však je zcela jasné, že milovaný Syn není ušetřen pokušení a s tím spojených nepříjemností. Vždyť kdo by stál o to, aby se ho fyzicky nebo ve vidění dotýkal ďábel? Přesto Hospodin dovolil, aby se jeho Syn dostal ďáblu do rukou. Mohl s jeho Synem do jisté míry dělat to, co sám chtěl. Hrozná myšlenka. Co kdyby se naše dítě dostalo do rukou našeho úhlavního nepřítele? A ten by si s ním mohl dělat to, co by sám chtěl. A my víme, že něco takového se nedávno odehrálo v Izraeli.

Něco podobného se také odehrálo v životě Jóba. Možná si vzpomenete, jak se ta hranice, kam až mohl ďábel zasáhnout, postupně posouvala. Nejprve: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ Jób 1:12 A potom: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ Jób 2:6 Kde je ta hranice, kam dovolí Hospodin, aby ďábel zašel? A proč to Hospodin vůbec dovolí? Proč svého Syna a také nás Hospodin neochrání od každého pokušení a každého trápení?

V případě Božího Syna bylo toto pokušení důležité jak pro Něj samotného, tak také pro nás. Jednou bude všechno zlo a s ním spojené pokušení ze země odstraněno. Ale ne hned. A do té doby tady bude s každým z nás. S každou generací. A je třeba se mu postavit. Je třeba se naučit s ním bojovat.

Je tomu podobně jako s nákazou. S viry nebo baktériemi. Úplně je nevymýtíme. Vracejí se k nám se železnou pravidelností. Třeba chřipka s podzimem. To jediné, co proti nákazám můžeme udělat, je posílit naší imunitu – naši obranyschopnost. Mladší se udržují fit. Děti a někteří z nás starších se nechávají očkovat. Každý proti tomu může něco udělat. Je to odpovědnost každého z nás.

A podobně je tomu i s pokušením a hříchem. Co se dá dělat proti pokušení? Co může člověk udělat, aby pokušení nepodlehl a nezhřešil? No totéž, co udělal Boží Syn. A co On udělal během pokušení na poušti? Bránil se. A jak? Citováním Božího slova. A to má „pouhé“ slovo takovou moc? Takovou moc, že by člověka dokázalo ochránit před pokušením? Evidentně si to Pán Ježíš myslel. Jinak by Boží slovo necitoval. A hle! Ono to fungovalo! Nakonec od Pána Ježíše odchází ďábel poražen.

A o to právě jde. Aby ten, kdo nás pokouší, odešel poražen. Můžeme dlouze přemýšlet o tom, jak Boží slovo funguje. Je ta duchovní moc ukryta v literách Písma? Je skryta v tom, když slovo vyslovíme nahlas? Je ta moc vně tohoto slova? Má ji v rukou Duch svatý, který je stále v naší blízkosti? Kdybychom takto složitě přemýšleli pokaždé, když se doma setmí, tak každý večer máme „černou hodinku.“ Protože než na to přijedeme, tak z toho přemýšlení usneme.

Řekl bych, že v oblasti duchovního boje proti pokušení jde často o vteřiny. V takovém okamžiku se ukáže, jak jsme trénovali. Jsme připraveni? Nebo nás každé pokušení zastihne „v nedbalkách?“ Pána Ježíše žádný slovní útok jeho nepřátel nezastihl nepřipraveného. Jak je to možné?

Tajemství jeho úspěchu je skryto v události, která se stala před tím na břehu Jordánu. Matouš to popisuje takto: „Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.“ Matouš 3:16 Vím, že to většina z vás dobře ví. Ale je to také naše osobní zkušenost? Sestoupil na nás nebo spočinul na nás Duch Boží? Pokud ne, jak bychom pak mohli odolat pokušení v den zlý? Jak bychom si mohli v kritické chvíli vzpomenout na to správné Boží slovo, pokud nás nebude Duch Boží podpírat svou pravicí?

A právě pokušení slouží k diagnostice. Pokud prohrajeme a podlehneme, něco v našem nitru není v pořádku. Jedno podlehnutí není žádná katastrofa. Ale je to signál a podnět k tomu, abychom se sebou a se svým vztahem k Pánu Bohu začali něco dělat.

Tak jak na tom každý jsme? Jdeme od vítězství k vítězství? Nebo od prohry k prohře? Pokud prohráváme, není to důvod k beznaději a k zoufalství. Je to důvod k volání. K tomu volání, které zaznívá z úst celníka, který zůstal stát v zadní části chrámu. Neodvažuje se ani pozvednout svůj zrak a jen volá: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Lukáš 18:13 A tento postoj často zaujímám i já sám. A tak se pojďme podobně spolu postavit a volejme: „Hospodine, slituj se nad námi hříšnými a dej nám ochutnat vítězství nad pokušením a svobodu od hříchu.“ Amen.