Křesťane, stojí ti to za to?

Četli jsme: „Bůh se z dobroty k tobě rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s tebou.“ Tak jsem si při tom představil sám sebe. Jak pluji tímto životem. Pokaždé jsem na lodi s nějakou skupinou lidí. A tou lodí může být společenství

Skutky apoštolské 27:18-25

... křesťanů, firma nebo klub důchodců. A během této představy jsem si něco uvědomil. Pán Bůh počítá s tím, že tito lidé patří ke mně. A když jedná, nebere ohled jenom na mou osobu. Spolu se mnou bere ohled také na všechny lidi v mém bezprostředním okolí.

S podobným Božím ohledem počítal i Abram. Když prosil za Sodomu. „A když tam bude 10 spravedlivých, tak město nezničíš?“ A Hospodin odpověděl: „Ne, nezničím.“ Vidíte jak důležití jsou spravedliví uprostřed města. Uprostřed národa. Uprostřed jakékoli skupiny lidí?! Bez nich by už dávno všechno lehlo popelem.

Pán Ježíš na jiném místě provolává: „Vy jste sůl země.“ Jinými slovy: Bez vás, by země nebyla ono. Tak jako v pohádce ztratilo všechno jídlo bez soli chuť. Podobně i jakákoli společnost bez živých křesťanů ztrácí v Božích očích chuť. A potom se může dostat na okraj Božího zájmu. Až zcela na konci všech Božích pokusů o její záchranu může skončit v plamenech podobně jako sodomští.

Ale v našem textu tomu bylo jinak. Apoštol Pavel byl živým křesťanem. Řekl bych dokonce, že Pavel byl jedním z nejživějších, nejobdarovanějších a také nejobětavějších křesťanů všech dob. A proto nic nebránilo Pánu Bohu v tom, aby všechny jeho společníky na té lodi zahrnul do svého plánu na záchranu. Pavel totiž, jak už víme, dostal zaslíbení: „Bůh se z dobroty k tobě rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s tebou.“ A když všechny, tak opravdu všechny. Pavel své společníky později povzbuzuje těmito slovy: „…; nikdo z vás nepřijde ani o vlásek!“ Skutky apoštolské 27:34

Kde Pavel vzal tuto jistotu? Nesnažil se všechny jen lacině uchlácholit? Nebo to byl Pavlův projev důvěry? Pro odpověď na tyto otázky se můžeme podívat na dosavadní život tohoto apoštola. Kolika vypjatými situacemi už prošel? Vězením ve Filipis. Kamenováním. Procesem v Jeruzalémě. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Co úsek života, to napětí, nebezpečí, nepřátelství. Ale také porozumění, uzdravování, vysvobození, rozhovor s anděli. Prostě naprosto mimořádné situace. A ve všech se osvědčila apoštolova víra. Jak sám říká: „Snažně běžím, zda bych i dostihnouti mohl, …“ Filipským 3:12

A každá z těchto událostí. Všechno, co prožil. Utvářelo jeho charakter, víru a jistotu. Během té jízdy na lodi uprostřed bouře si Pavel mohl připomínat: „Když mne Hospodin provedl již tolika bouřemi, jak by mne neprovedl i touto?“ On totiž, díky Bohu, pochopil a přijal. Na rozdíl od ostatních apoštolů, kteří toho tolik prožili se svým Pánem. Ale stejně slyší z Ježíšových úst: „To pořád nechápete?“ Marek 8:21 Nebo: „ó malé víry.“ Matouš 8:26

Takže pevná důvěra v Boží moc a pomoc nevznikla a nevzniká ze dne na den. Vytváří se postupně. Každý kamínek víry buduje stavbu. Stavbu, která vydrží každou bouři. Každou bouři, kterou Hospodin dovolí v našem životě. Samozřejmě, že jde především o základ. Tou má byt skála, a ne písek. Ale nakonec jde také o materiál stěn. A také o poslední kámen, kterým bude stropní klenba dokončena.

Proto v duchu přemýšlím. Jak jsem já sám obstál ve svém dosavadním životě? Jak ke stavbě přispívaly životní situace, které jsem prožil? Z čeho byly ty cihly, které jsem přidával do své stavby? Byly ze slámy nebo ze zlata? Tak si upřímně přeji, aby byly z toho nejlepšího materiálu, který mám k dispozici.

Zároveň s tím vděčně vzpomínám na každou bouři, ve které jsem neobstál. Protože jinak bych nepřišel na to, že ta stěna byla vlastně ze slámy. Slaměné stěny během bouře shoří. A je to dobře. Protože pak se může začít stavět znovu. Znovu a lépe.

Apoštol Pavel také mohl na lodi bilancovat. Mohl si také říkat: „Tak takto můj život skončí? Toto je jeho vrchol?" Přepokládám, že mu stačilo dobré vědomí. Vědomí, že právě na tuto cestu ho Pán Bůh poslal. Pavel totiž byl takovým třetím synem. Když dostal pokyn, tak šel a vykonal to, co měl.

A já mám za to, že právě takové syny. Právě takové služebníky Hospodin vyhledává. Tvoří. Posílá. Ochraňuje. A právě jim žehná. A nejen jim. Ale také všem, kteří jsou s nimi na jedné lodi.

Takže ne deset spravedlivých. Stačí jeden jediný. A celá loď. Celé společenství bude zachováno. Vidíte tu odpovědnost? A i kdyby Eliáš skutečně zůstal sám a posledním věrným služebníkem v celém Božím lidu. Tak Hospodin byl, je a bude připraven zachovat. Ochránit. Požehnat. Přivést k cíli. Všechny, které právě ze své dobroty svému služebníkovi dal.

Jak jsme to četli? „Bůh se z dobroty k tobě rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s tebou.“ To je úžasné zaslíbení! A pevně věřím, že platí pro každého z nás. Bůh se z dobroty k nám rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s námi. Všechny, kdo jsou s námi na jedné lodi. V jedné rodině. V jednom společenství. V jedné firmě. V jednom národě.

Věříte tomu? Záleží asi na tom, jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti. Možná nemáte ve zvyku obracet se na Hospodina. Zatím si vystačíte sami. Nebo se obracíte na své přátele a známé. A jak to v takovém případě dopadlo? Pomohli vám? Pokud ano, tak za jakou cenu? Přitom nemyslím jen na peníze nebo na proti službu.

Sám jsem se totiž obrátil v jedné nebezpečné situaci na přítele. A dodnes o tom musím přemýšlet. Měl jsem po takové pomoci sáhnout? Nebo jsem se měl zcela spolehnout na Hospodina. Totiž, že On někoho pošle. Nebo mi dá moudrost, sílu. Abych se mohl nepříteli postavit sám. Nevím jak by to dopadlo. Ale připadá mi, že cena za tuto pomoc, kterou jsem zaplatil ve svém nitru, byla příliš vysoká.

Jak tedy jednat správně? Domnívám se, že správné jednání se rodí v drobných věcech. Je to přece známá zásada. „I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ Matouš 25:21 Toto je princip, který platí ve všech oblastech duchovního života. Věrnost v mále. Růst víry. A větší a náročnější úkol nebo zkouška přijde v dalším kroku.

Někomu to možná připadá jako ve škole. Ale nakonec náš život je takovou školou. Přípravou. Tréninkem. Apoštol Pavel měl rád příměry ze sportovního života. Stejně jako dnes i tehdy žili lidé sportem. Takže odříkání a cvičení pro sportovní výkon jim byly blízké. A protože nás sport provází celou historii, jsou tyto příměry blízké i nám.

Co teda stojí za všechen ten trénink. Za všechno to odříkání. Za všechny ty spálené a zbořené stěny staveb. Za všechny ty nové začátky. Řekl bych, že odměna je skryta ve druhé části textu, který jsem před chvílí citoval. „Vejdi v radost svého Pána.“

Je to podobné, jako vystát dlouhou frontu na korunovační klenoty. A tady se stojí na radost s Pánem několik desítek let. Ovšem mnohem výraznější rozdíl je délce oné radosti. U korunovačních klenotů může návštěvník strávit maximálně několik minut. A je po radostném zážitku. Ale radost našeho Pána? Schválně, tipněte si. Jak dlouho bude trvat? Jak dlouho se budeme radovat se svým Pánem? A když si správně odpovíte, tak zároveň budete vědět, jestli to úsilí bude stát za to.

Pán Bůh nám otevírej oči. Abychom uviděli dobré věci, které nám všem připravil. To proto, aby nám udělal radost. Amen.