Četli jsme, že dva a půl kmene Izraelců bojovalo proti Hagrejcům. Izraelců bylo asi 44 tisíc. Nevíme kolik bylo Hagrejců. Mohlo jich být klidně půl milionu nebo dokonce milion. Ale zřejmě jich bylo více než Izraelců. Izraelci ..
1 Paralipomenon 5:18-26
... patrně prohrávali. Protože proč jinak by úpěli v boji k Hospodinu?
V tomto boji tak dochází ke dvěma překvapujícím momentům. Před tímto bojem tato pokolení žila způsobem, který se Pánu Bohu nelíbil. To lze vysledovat z předcházejících biblických knih. Kulhali na obě strany slovy Eliáše. 1 Královská 18:21 A přesto si uprostřed bitevní vřavy vzpomněli na Hospodina. Asi jim opravdu už teklo do bot. Jak příznačné pro člověka! A to i dnes. Věřící nevěřící, když už neví kudy kam, ke komu se obrací na pomoc? Koho volá z hloubi svého srdce? Koho vzývá na plné pecky? Nesnaží se to dovolat k Hospodinu? A proč to, prosím vás, dělá? Není to proto, že si v ten vzácný okamžik prozření konečně uvědomí, že to Hospodin stvořil nebe a zemi. A že tedy má na to, aby člověku pomohl v tom jeho drobném, možná až titěrném problému?
Tím druhým překvapením je to, že Hospodin nepřeslechnul volání Izraelců. Člověk by si řekl, když si Izraelci žijí po svém. Žijí tak, že se to Hospodinu nelíbí. Bylo by jen lidsky přirozené, kdyby je v tom Hospodin nechal. Před tím ho nechtěli. Maximálně k němu tehdy přistupovali jako ke všem ostatním božstvům, které uctívali. Tak proč by si nezacpal uši? Proč je nenechal v jejich vlastním svrabu?
No to proto, že Hospodin není jako člověk. On nemůže zapřít sám sebe. A nemůže zapřít ani svá zaslíbení. Copak Izraelcům nezaslíbil, že když k němu budou volat, tak je vyslyší? A to bez ohledu na to, co zrovna budou dělat a kde zrovínka budou. Přitom Hospodin počítal s nevěrou Izraele. Ale i pro tento případ dával naději svému lidu: Když ke mně budete volat, já vás vyslyším.
Rozumím tomu tak, že Hospodin to dělá s nadějí. S nadějí, že pokud Izraelci jednou prohlédnou. Pokud se k Němu obrátí. Pokud obnoví svůj upřímný vztah k Bohu. Tak že v této obnovené víře zůstanou. Protože každý boj. Každé trápení jednou pomine. Otázkou pak je, zda člověk zůstane věrný svým slibům, které předtím vyslovil.
A jak to dopadlo s našimi Izraelci? Pán Bůh jim dal vítězství. Porazili své nepřátele, protože doufali v Hospodina. Navíc získali obrovskou kořist. Měli tedy velký důvod k radosti. A ke vděčnosti. Ale jak dlouho jim tato radost a vděčnost vydržela? Týden? Měsíc?
Proto nás nepřekvapí, že na konci tohoto příběhu čteme: „Avšak zpronevěřili se Bohu svých otců a smilnili s božstvy národů země, které Bůh před nimi vyhladil.“ Slovy Nového Zákona: „Pes navrátil se k vývratku svému, a svině umytá do kaliště bláta.“ 2 Petrův 2:22
To však není žádný šťastný konec. Jak by nás tedy mohl povzbudit? Možná spíše napomenout. Protože co je naprosto jasné? Jasné je to, že pokud nám Hospodin pomůže v nějakém trápení. To, že nás vysvobodí. To, že nám požehná. Tak to není v žádném případě zároveň potvrzením, že se mu naše životy líbí. Protože známe jiné slovo: „… Otec … v nebesích … déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.“ Matouš 5:45
Protože co následuje potom, když se Izraelci zase zpronevěřili Bohu svých otců? Co jsme četli? „Bůh Izraele tedy probudil ducha asyrského krále Púla, totiž ducha asyrského krále Tilgat-pilnesera; ten je dal přestěhovat, …“ A tak protože se nezměnil způsob života Izraelců, tak se nezměnila ani jejich budoucnost. Díky svému způsobu života nepřestali směřovat ke svému špatnému konci. A ten je nakonec dostihl s plnou silou. Asyrský král je odvlekl do zajetí.
Možná, že vás to překvapí. Ale mne tento příběh povzbuzuje. To proto, že mi dává naději. Naději, že mě Hospodin vyslyší. Vyslyší mě, ať už se budu nacházet v jakékoli životní situaci. Ať už si jeho pozornost budu zasluhovat nebo ne. Zářným příkladem je lotr na kříži. Nevíme, jestli jen loupil nebo také vraždil. Ale když se obrátí na Pána Ježíše s prosbou, dostává ujištění: „I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ Lukáš 23:43 Někoho taková rychlá záchrana možná pohorší. Vždyť si to ten lotr vůbec nezasloužil! Ale já přitom slyším zvonky štěstí. A to nejen pro sebe. Ale také pro každého z vás. Je totiž jedno, jak na tom teď zrovna jsme. Ale každý z nás má vzácnou příležitost. Můžeme totiž v tom svém pohnutí mysli. V té své nouzi. Zavolat k Hospodinu. A stačí volat podobně jako publikán z podobenství: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Lukáš 18:13 A můžeme si být jisti, že nás Hospodin vyslyší.
Věříte tomu? Já tomu věřím. A když moje víra kolísá, volám podobně jako otec nemocného syna: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ Marek 9:24 Vždyť Hospodin rozumí našemu váhání. Naší nezralosti. Naší malé odvaze. Našemu ohlížení se na vlastní malé schopnosti. Ale nic z toho nemůže zabránit Hospodinu, aby nám skutečně pomohl.
A pak bude záležet na našem postoji a rozhodnutí. Můžeme se potom oklepat a pokračovat ve svém předchozím způsobu života. Však ono to nějak dopadne. Konec je ještě daleko. Ale můžeme se také rozhodnout jinak. Můžeme se rozhodnout, že náš další život už nechceme žít podle svého. Ochutnávka té Boží varianty života nás totiž tak zaujme, že už nechceme nic jiného.
V takovém případě Boží naděje. Boží aktivita. Boží pomoc dosáhne svého cíle. Obrácení člověka. To je to, po čem Hospodin bytostně touží. „Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů.“ Zacharjáš 1:3 Hospodin totiž bytostně touží po komunikaci s člověkem. Ale člověk má příliš mnoho zájmů. Příliš mnoho bůžků, kterým věnuje svou pozornost. A tak přichází na řadu otázka, kterou si zřejmě Pán Bůh klade: Jak proniknout k mysli člověka, když je obklopen takovou hradbou nepořádku?
Pravdou je, že Hospodin k takovému průniku volí někdy poněkud drastické metody. Ale mám za to, že metoda je úměrná tvrdosti hradeb. Někdy stačí hradby párkrát obejít a nakonec zatroubit a zakřičet, jako v případě Jericha. Ale jindy musí někdo zemřít, jako v případě krále Achaba. Teprve až smrt Nábota s ním doopravdy pohnula.
Musím se přiznat, že se v té souvislosti modlím, aby se ty moje hradby snadno rozpadaly. Kdykoli se mi nedopatřením podaří nějaké postavit. To proto, aby Pán Bůh nemusel v mém případě použít již zmíněné drastické metody. A to jen proto, aby mě přivedl k obrácení. Kolikrát už to bylo potřeba! Kolikrát už jsem přilnul k něčemu tak intenzivně, že se mi to stalo překážkou k živému vztahu k mému Bohu.
Proto buďme připraveni. Každá těžkost, která nás potká, nám může pomoci. Může obrátit naši pozornost k tomu, kdo nás má skutečně rád. Můžete ale namítnout: A když nás má rád, proč na nás zrovna tohle dopustil? Pán Bůh s námi totiž jedná jako rodič s dětmi. I rodič někdy dovolí, aby se dítě spálilo. Udělá to proto, aby dítě na vlastní kůži poznalo, že tudy skutečně nevede cesta k dobrému cíli. A přitom je celou dobu připraven utrženou ránu ošetřit a přivinout své dítě do náruče.
Buďme si jisti, že k tomu samému je připraven i Hospodin. Očekává na to, až nám konečně dojde neblahý cíl naší vlastní cesty. A když k němu začneme potom volat, tak je připraven zasáhnout v náš prospěch. Neostýchejme se tedy volat. A to kdykoli. Nenechme se odradit. Podobně se nenechali odradit slepci, které ostatní okřikovali, ať mlčí. A neopakujme potom stejnou chybu jako Izraelci. Zůstaňme na cestě, kterou jsme už jednou ochutnali. A tak dojdeme k dobrému cíli. Tady na zemi. Ale i na věčnosti. Amen.
