Jsou křesťané skutečně jen ovečky, vedené na porážku ? Mají slepě následovat svého Pastýře bez ohledu na následky ? Nebo díky poslušnosti získají takový bonus, který stojí za všechny nesnáze s tím spojené ? Pojďme o tom hovořit.
Text k zamyšlení: "Numeri 9:15-23"
http://www.obohu.cz/bible/
V Numeri ve třinácté a čtrnácté kapitole se píše o průzkumu země zaslíbené. Většina průzkumníků se polekala místních obyvatel. A proto neposlechli Hospodinův pokyn obsadit zemi. Nešli tam, kam je Pán Bůh poslal.
Vzpomínám si na proroka Jonáše, který také nechtěl jít do Ninive. Možná, že se obával velkého města a silné městské policie. Ale i v jeho případě Pán Bůh věděl, jak na něho. Zastavil ho takovým způsobem, že během tří dnů byla neposlušnost ta tam. Prorok pak dostává druhou šanci, kterou využije.
Podobně i národ Izraelský potřeboval vytrénovat. Rytmus jeho putování se řídil polohou oblaku nad stanem svědectví. Když oblak přikrýval stan, Izrael tábořil. Pokud se zvedl, Izrael vyrazil na pochod. A bylo jedno, jestli to bylo ráno, v poledne, večer nebo o půlnoci. Celý národ se učil poslouchat jako hodinky.
Mně to připomíná poslední dva roky. Na začátku jsem se na Boži pokyn dal k dispozici pro kazatelskou službu. Pak následovaly okamžiky rozhovorů a pak okamžiky čekání. Někdy jsem čekal dny, někdy týdny a jindy měsíce. Jak říká Šalomoun v knize Kazatel. Všechno má svůj čas. Je čas čekat a je čas vyrazit na cestu.
Když jsem to říkal manželce, tak prohlásila: Ale to já se učím už posledních dvacet let. A je to pravda. Posledních dvacet let jsem každou chvíli měnil zaměstnání a mnohokrát jsme se stěhovali sem a tam. Prožili jsme spolu na vlastní kůži, co znamená vstát a vyrazit na delší cestu se všemi věcmi potřebnými k životu a co znamená spočinout, sloužit Pánu Bohu a očekávat na jeho další pokyn.
Povzbuzení na závěr této úvahy:
Numeri 10:35-36
I stalo se, když truhla vyrazila, že Mojžíš řekl: Povstaň, Hospodine, ať se tvoji nepřátelé rozprchnou, ti, kdo tě nenávidí, ať před tebou utečou. A když spočinula, říkal: Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských tisíců.
Nevstáváme a nevyrážíme na cestu sami. Pokud nás povolal Hospodin, můžeme počítat s tím, že On půjde před námi a připraví nám cestu. Odstraní překážky, porazí nepřátele, udělá, co je třeba a na co sami nestačíme.
Ani během odpočinku a trpělivého očekávání nezůstáváme osamoceni. Jsou chvíle, kdy jsme tak utahaní, že bychom nejraději se vším sekli. Ať se snaží ti druzí. V takových chvílích můžeme vztáhnout ruce po zaslíbení Pána Ježíše:
Pojďte ke mně všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Mt 11:28
Než začnu pokládat otázky, musím připomenout, že všechny dříve zmíněné biblické postavy mají vybudovaný silný vztah ke svému Stvořiteli. V jejich případě tak mohl Pán Bůh přikročit k další fázi jejich duchovního růstu a tím byla poslušnost. Poslušnost vycházející z důvěry, že to nejen s námi Pán Bůh myslí dobře, ale že má také dostatek prozíravosti a moci, aby nás dobře vedl. V cíli nás pak nepotká velké fiasko, ale nalezneme úžasné a dobré věci, které nás nikdy ani nenapadly.
Jsme teď na cestě, nebo čekáme na pokyn? Bojíme se vyrazit nebo jsme plni důvěry, odvahy a běžíme vpřed? Potřebujeme vycvičit svoji poslušnost nebo je naše ucho vycvičené a naše nohy připravené vydat se na pochod? Jsou to termíny skoro vojenské. Ale nejsme nebo nemáme být duchovními vojáky v první linii? Sůl, která brání rozkladu společnosti, se může někomu dostat do očí a pak je na konflikt zaděláno. Máte s tím někdo zkušenosti ?
http://www.obohu.cz/bible/
