Zaujalo mne prohlášení, že: „zručné lidi … ponoukalo srdce přistoupit k práci a konat ji.“ Jinými slovy by se dalo říci, že tito lidé měli nutkání. Měli vnitřní nutkání něco konkrétního udělat. A nebyl to osamocený jev. Před tím..
Exodus 36:1-7
tím bychom v textu nalezli ještě jeden případ. A o důsledku tohoto předchozího nutkání jsme četli na konci našeho oddílu: „Lid přináší víc, nežli je třeba na službu pro dílo, které Hospodin přikázal vykonat.“ To dřívější nutkání se týkalo darů. Lidé byli vnitřně puzeni k tomu, aby darovali své zlato, stříbro a bronz.
Ponoukání srdce je zvláštní niterní děj, o kterém se dočteme také v Novém Zákoně. Mám na mysli toto slovo: „Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“ Filipským 2:13 Uvědomil jsem si, že podobná touha vzniká z potřeby, která se najednou objeví. Například v poslední době je takovou potřebou utrpení a obrana během války na Ukrajině. Touha lidí pomoci dary a také konkrétní pomocí byla a je nepřehlédnutelná. Co nebo kdo nás pobízí k takové činnosti ?
Myslím, že se nejedná o násilnou manipulaci. Takové puzení, taková touha je čistá a jemná. Velmi snadno se dá potlačit. Ale je tu. A člověk se k ní musí nějak postavit. Buď ji přijme nebo odmítne.
Vzpomínám si na často připomínaný příběh proroka Eliáše. Stál v jeskyni a čekal, až kolem přejde Hospodin. Začalo to burácením vichru, hromů a blesků. Ale nebyl v tom Hospodin. Nakonec se ozval hlas tichý a jemný. Hospodin promlouvá k lidskému srdci tiše a jemně. Jako když vítr ševelí korunami stromů.
Takový hlas se může snadno přeslechnout. Ale dvě skupiny Izraelců ho nepřeslechli. Řekli ve svém nitru ano k této nabídce. Jakoby Pán Bůh říkal: „Pavle, Aleno, Jirko, jestli chceš, můžeš mít podíl na Božím díle. Můžeš vzít to, co jsi ode mne dostal a věnovat to na dobrou věc. Na vybudování místa uprostřed vás. A já na tom místě pak spočinu. Přestanu vás odmítat. I když byste si to plně zasloužili. A budu bydlet mezi vámi. V každou denní i noční chvíli se budete moci přesvědčit, že jsem vás neopustil. Že vás vedu a ochraňuji.“
První skupina Izraelců tedy patřila mezi dárce. Vzpomínám si na biblický text, který byl na sborové kasičce: „… ochotného dárce miluje Bůh.“ 2 Korintským 9:7 A přiznám se, že jsem si tento text nevzal k srdci. Dar jsem dával z povinnosti. Prostě by se to mělo. Sluší se to. Ale tady jsme četli o něčem jiném. Tato skupina Izraelců dávala, protože jejich srdce je k tomu ponoukalo. A tak se stalo, že slova nejen pohnula lidským srdcem. Ona pohnula také lidskýma rukama. Ty zase pohnuly peněženkami a jejich obsahem.
To samé se opakovalo také s lidmi, kterým Pán Bůh daroval zručnost ke zhotovení všeho potřebného. Od odlévání a tepání zlata, stříbra a bronzu až po tkaní a vyšívání cherubů. Také srdce těchto lidí je ponoukalo „přistoupit k práci a konat ji.“ Když tuto situaci porovnám s podobenstvím o dvou synech. Tak jeden z nich řekl, že půjde na vinici a nešel. Druhý řekl, že nepůjde a šel. Napadlo mě, proč tam nebyl třetí syn. Který by řekl, že půjde a skutečně by šel. A tento hypotetický třetí syn, to byli právě Izraelci, které ponoukalo srdce k práci.
Kde se vzalo. A kde se bere i dnes takové ponoukání ? V našem textu jsme četli: „Mojžíš potom povolal Besaleela a Oholíaba a všechny zručné lidi, kterým dal Hospodin do srdce moudrost, všechny, které ponoukalo srdce přistoupit k práci a konat ji.“ Domnívám se, že odpověď na tyto otázky je skryta v jiném Božím slově, které jsem již citoval: "Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“ Filipským 2:13 Takže obojí, ponoukání i moudrost, nám daruje Bůh. A je tu ještě třetí prvek. Třetí obdarování. Zručnost. Přirozená lidská schopnost vytvářet rukama hezké a funkční věci. Každý člověk není stejně zručný. Já patřím někam uprostřed. Ale jsou bratři a sestry, na které nebudu mít do konce svého života. Třeba můj rodný bratr je nesmírně šikovný. Když se rozdávala zručnost, tak on si byl dvakrát.
Ale takhle to je. Každý vstupujeme do života s určitou mírou šikovnosti a logického uvažování. Každý člověk je na tom jinak. A také každý Izraelec na tom byl jinak. Takže Mojžíš měl z čeho vybírat. A z těch zručných povolal ty, kteří měli něco navíc. Kromě své přirozené šikovnosti dostali od Boha zvláštní moudrost k práci a jejich srdce je k této práci ponoukalo. Takže byli připraveni. Mohli se pustit do díla.
Nebylo asi důležité, co přišlo dříve. Jestli nutkání k práci nebo moudrost o Boha. Podstatné je, že tito lidé měli všechno, co potřebovali. Co potřebovali k tomu, aby mohli vykonat to dílo, ke kterému je Mojžíš povolal. A skrze Mojžíše je povolal Hospodin. A On je nejen povolal. On je také k tomuto dílu vybavil. Vybavil je touhou, zručností i moudrostí. A nejen to. On jim prostřednictvím jiných lidí připravil i materiál. Takže měli z čeho dělat.
Mám za to, že právě takhle pracuje s lidmi Pán Bůh i dnes. Vyhledává ochotné lidi. Lidi, kteří jsou zruční, pokud potřebuje vykonat něco praktického. Lidi výmluvné, pokud potřebuje něco sdělit. Nebo lidi laskavé, pokud potřebuje někoho povzbudit. A pak je navíc vybaví moudrostí a vším potřebným k jejich práci.
Jak se ale dozvíme, co máme udělat? Do čeho se máme pustit? Izraelci to měli jednoduché. Měli svého Mojžíše. A Mojžíš měl svého Hospodina. Otázka je, jak na tom jsou naši vůdci? Mají také naši kazatelé a starší svého Hospodina ? Když vyhlašují pokyny k další práci, je to pokyn, který před tím dostali od Hospodina? Nebo je to jen lidské rozhodnutí ? A můžeme to my řadoví křesťané nějak ovlivnit ?
Izraelci podobné vnitřní rozpory řešili vzpourami. Ale Pán Bůh se k Mojžíšovi vždy přiznal. Vzpoury potlačoval. Takže vzpoury nejsou tou správnou cestou. Co je tedy tou správnou cestou ?
Vzpomínám si na Árona a Chůra, jak podpírali ruce Mojžíše. To bude zřejmě ten správný způsob postoje k našim vůdcům. Mojžíš byl skvělý služebník. Ale nakonec do země zaslíbené nevešel. Kvůli jednomu selhání. Přesto po celou dobu služby měl plnou Boží podporu. Takže i my můžeme směle podporovat naše vůdce. I když nejsou ideální a mají své chyby. Protože Pán Bůh je podporuje také.
Co si z dnešního uvažování můžeme vzít? Hospodin má dobrý plán. Mohl by ho uskutečnit sám. Ale rozhodl se, že k jeho uskutečnění povolá lidi. Rozhlíží se, koho by tak povolal. První výběr je podle toho, k čemu je člověk přirozeně nadán. Do srdcí těchto zručných lidí pak vloží nutkání. Nutkání, aby se zapojili do dobrého plánu. A těm, kteří řeknou ano, daruje také moudrost.
Když my zaslechneme dnes ten tichý a jemný hlas. To laskavé pozvání. Co odpovíme ? Kéž bychom řekli ano. A pak se začnou dít věci. Dokážeme s Boží pomocí překonat takové překážky a zhotovit takové předměty, že by nás nikdy ani nenapadly. Proto na závěr připomenu známé slovo: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Židům 4:7 Amen.
