Je modlitebna svatá ?

Ezechiel 42:13-14  Tu mi řekl: Severní síně a jižní síně, které jsou před odděleným prostorem, jsou síně svaté, kde budou jíst nejsvětější věci kněží, kteří se přibližují k Hospodinu. Tam budou ukládat nejsvětější věci, přídavnou oběť, oběť za hřích a oběť za vinu, protože to místo je svaté.

14  Když kněží vejdou, nebudou vycházet ze svatyně na vnější nádvoří, ale ponechají tam svá roucha, v nichž budou konat bohoslužbu, protože jsou svatá. Oblečou si jiná roucha a pak teprve budou přistupovat do prostoru, který je určen pro lid.

Ezechiel 43:1-12

Četli jsme: „Celé jeho území … je svatosvaté.“ A je tím myšleno území, na kterém stojí chrám, příbytky kněží a Lévijců. Pokud bychom to přenesli na dnešní místa a prostory, tak je tím myšleno území, kde se shromažďují lidé k bohoslužbě. Nejen každá modlitebna nebo kostel, ale také nejbližší pozemek, byt kazatele nebo fara jsou svatá.

V poslední době jsem četl několik knih, který se tento mýtus snažili rozbořit (třeba kniha Hmatatelné království, kterou napsal Hugh Halter). Mám na mysli hluboce vetknutý postoj, že místo ke shromažďování Božího lidu je svaté. Souhlasím s nimi, že církev – Boží lid – není totožný s budovou ke shromažďování. V angličtině se totiž pro oba pojmy používá stejné slovo: „church“. Ale nemohu se smířit s tím, že by prostor určený pro bohoslužbu nebyl svatý. Že by nevyžadoval zvláštní přístup. Že by se uvnitř člověk neměl chovat jiným způsobem, než v jiných prostorách. Jako třeba v kavárně nebo v restauraci. A proč by tomu tak mělo být ? Co odlišuje bohoslužebný prostor od prostorů ostatních ? Co je na něm tak výjimečného, že vyžaduje odlišný způsob chování ?

V této souvislosti mi vytanul na mysli příběh Mojžíše. Mojžíš vystupuje na horu a vidí hořící keř. Přistupuje blíž a slyší: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ Exodus 3:5 A proč bylo svaté. V plamenu byl Hospodin, který s Mojžíšem rozmlouval. To Hospodinova přítomnost posvěcuje. To Boží přítomnost z nesvatého činí svaté.

Po tomto příkladu možná lépe rozumíme poslednímu verši z textu, který jsme četli: „Toto je zákon domu: Celé jeho území na vrcholu hory kolem dokola je svatosvaté. Hle, toto je zákon domu.“ Celé území bylo svatosvaté. Nejen chrám. Ale také celé jeho okolí. A opět se můžeme zeptat: „Proč byl právě tento pozemek svatý ? Čím se lišil od ostatních pozemků ?

Odpověď jsme četli ve druhém verši 43. kapitoly proroka Ezechiele: „A hle, sláva Boha Izraele přicházela směrem od východu; jeho hlas zněl jako zvuk mnohých vod a země zasvítila od jeho slávy.“ Muselo to být něco velkého. V té souvislosti si už poněkolikáté vzpomínám na zážitek z jedné jeskyně. Tou jeskyní tehdy protékal vodopád. A díky dopadající vodě celá jeskyně doslova vibrovala hlubokými tóny dopadajících vod. Podobně zřejmě znělo, když přicházela sláva Boha Izraele. „Jeho hlas zněl jako zvuk mnohých vod.“

A druhý efekt: „země zasvítila od jeho slávy.“ Když slunce pronikne skrze mraky, tak se okamžitě rozsvětlí. Všechny plochy najednou začnou odrážet sluneční paprsky. A právě podobně působí záře Hospodinovy slávy. Rozsvítí celou zem.

Díky čtvrtému a pátému verši víme, že Hospodinova sláva dále pokračovala na své pouti: „Hospodinova sláva vstoupila do domu“ a „Hospodinova sláva naplnila dům.“ A to je ten důvod svatosti domu určeného k bohoslužbě. Přítomnost Hospodinovy slávy. Přítomnost Hospodina samotného.

Když se vrátím k přečteným knihám, tak mohu poznamenat. Církev skutečně tvoří lidé. Nebo přesněji jejich srdce. Nebo chcete-li jejich nitro. Ale pouhá přítomnost lidských bytostí k posvěcení nestačí. A co jsou lidé bez posvěcení ? Spolek. Klub. Společnost. Nic víc. Tím prvkem, který z hlíny tvoří svatou církev je Hospodin. Bez něho to prostě nefunguje.

Pokud tedy pozveme Hospodina do svého společenství. A On se rozhodne skutečně přijít. Vstoupí do našeho středu. Tak jeho sláva naplní nejen naše srdce, naše nitra. Naplní také modlitebnu, kostel nebo pokojík, ve kterém se shromáždíme. A tak díky jeho příchodu budou svatí nejen shromáždění lidé. Ale také prostor, kde budou. A jeho okolí.

Proto se domnívám, že určitý pořádek, úcta v prostorech, kde se shromažďují křesťané, je na místě. Projev neúcty byl v období Starého Zákona velkým prohřeškem. Vzpomínám na Uzu, který se jenom dotkl truhly smlouvy a přitom neměl. A víte jak dopadl. Na místě zemřel.

Pokud chceme slyšet Boží hlas. Pokud toužíme po tom, abychom přijali Boží slovo pro naši situaci. Je třeba abychom přistupovali k Bohu s úctou. Bible v takovém případě používá slovo: Bázeň. A ta je, jak víme, počátkem moudrosti. Vidíte, jak to spolu všechno souvisí ? Boží přítomnost, jeho sláva, svatost lidí a modliteben, úcta – bázeň vůči Bohu a moudrost k životu. Jedno bez druhého nebude fungovat.

Musím se teď přiznat, že trochu závidím proroku Ezechielovi. On na vlastní oči viděl, jak přichází Hospodinova sláva. Jak vchází do domu a celý ho naplňuje. A nejen to. Na vlastní uši slyšel, jak Pán Bůh k němu z nitra této slávy promlouvá. Slyšel jasné proroctví pro svůj lid. A v posledním verši 43. kapitoly Pán Bůh svému lidu zaslibuje: když budete jednat podle mého slova, tak „najdu ve vás zalíbení.“ Není právě tohle cílem upřímně věřícího křesťana ? Líbit se Bohu. Ale jak bych se mohl líbit Bohu, kdybych nevěděl, co po mně žádá ? A jak bych slyšel jeho slovo, kdyby mne před tím Pán Bůh sám neposvětil ? A kdyby před tím také neposvětil svojí přítomností modlitebnu ? Bez Boží přítomnosti to prostě nejde.

Ale naštěstí Hospodin chce, Hospodin touží po vstupu do našich srdcí a modliteben. Toužím po tom také já ? Toužíme po tom také my ? Kéž bychom byli naplněni touhou po příchodu Hospodinovy slávy. Amen.