Pokud znáte celý tento příběh, tak víte, že Noemi přišla o svého manžela. Zůstala tak sama se svými syny v cizí zemi. Co mohla v takové situaci dělat ? Jako jedinou cestu viděla to, že ožení své syny. Tak zachová rod při životě.
Rút
Noemi tady nejednala podle příkladu Abrahama nebo Mojžíše. Kteří vybrali manželky pro své syny mezi svým lidem. Ani nerespektovala Hospodinův pokyn, aby neuzavírali smlouvy s pohanskými národy a nebrali jejich dcery pro své syny. Exodus 34:15-16 Jde cestou, která jí připadala jako jediná možná a správná. A jak to dopadlo ? Synové se sice oženili, ale i o ně Noemi později přichází. A to ještě před tím, než se jejich ženám narodili děti. Tak tato izraelská žena přichází i o to, co si myslela, že má nebo bude mít. Špatné cesty vedou jen a jen k dalším ztrátám.
V tomto okamžiku vypadá situace Noemi naprosto beznadějně. Došla totiž k bodu, kdy sama nemohla již nic dělat. Byla proto naprosto bezmocná. A to je právě ten bod, kdy Pán Bůh může začít s člověkem jednat. A může uchopit do svých rukou ty trosky, které si člověk způsobil svým svéhlavým jednání. Hospodin může na těchto troskách nechat vzklíčit dobrému semeni. Semeni, ze kterého vyroste později nádherný květ.
Prvním takovým dobrým semínkem je povzbuzující zpráva, která přišla z Izraele: „V moábské krajině se totiž doslechla, že Hospodin navštívil svůj lid, aby mu dal chléb.“ A tak se rozhodla. Nepřipomíná vám to něco ? Nějaký novozákonní příběh ? Nějaké podobenství Pána Ježíše ? Já jsem si v této situaci Noemi vzpomněl na podobenství o marnotratném synu. Podobně jako Noemi o všechno přišel v daleké zemi. A tak přišla chvíle, kdy si uvědomil, že doma mu bylo mnohem lépe. A tak se rozhodl, že se vrátí. Také Noemi přichází sama k sobě a „Odešla z toho místa, kde přebývala, a její dvě snachy s ní. Vydaly se na cestu zpět do judské země.“
Cesta zpátky. Jak může začít něco dobrého na cestě zpátky ? Protože abych se skutečně otočil a začal se vracet zpět, tak bych si zároveň musel přiznat to, že jsem se až do této chvíle mýlil. Musel bych to přiznat sobě i lidem. To je ale prekérní situace. To je ostuda. To, co jsem dosud dělal, bylo špatně. A když se vrátím zpět, bude to lepší ? Jak mě moji tehdejší přátelé přijmou ? Nebudou se mi smát ? Co myslíte, prožívala Noemi podobné pocity ? Rozhodně jí nebylo lehko u srdce.
A jak to ve skutečnosti proběhlo, když Noemi a Rút přišly do Betléma ? „Tak šly obě dvě, až přišly do Betléma. I stalo se, jakmile přišly do Betléma, že se kvůli nim shluklo celé to město a ženy řekly: Není tohle Noemi?“ Po těch letech si na Noemi všichni pamatovali. Tak mi to připadá podobné, jako v mém sboru Církve bratrské. Nedávno se mezi nás vrátila rodina. Byla pryč asi dvacet let. A všichni, včetně mne, jsme je přivítali s otevřenou náručí. Vypadalo to, jako by odešli včera. Navíc si sebou přivedli celou hrst svých dětí. A podobně i Noemi. Také si sebou přivedla svojí snachu – Rút. Možná, že ani netušila, jaký poklad jí tím Hospodin dal.
Druhá věc, které jsem si všimnul. Přímo se o tom nehovoří, ale Noemi s Rút museli někde bydlet. Z nějakého místa Rút ráno vyšla na pole, aby se zase večer někam vrátila. Tak si to tak představuji. Noemi se ocitá uprostřed zástupu bývalých kamarádek. A jen tak meziřečí se jí některá z nich zeptá: „A kde budeš dneska spát ?“ Noemi sice patří kus pole po jejím manželovi, ale dům asi ne. Takže nemá místo, kde by si hlavu sklonila. A tak předpokládám, že vzápětí zazní nabídka: „Víš co, pojď se vyspat k nám. Než si najdete s Rút něco pořádného.“ V tomto skrytém řešení vidím i to Abrahamovské přesvědčení a jistotu: „Hospodin opatří.“ V té chvíli, kdy nic nemám. V té chvíli, kdy o všechno přijdu. Právě v té chvíli přichází Hospodin a dává mi právě to, co nezbytně potřebuji. Abych měl kde spát. Abych měl co jíst. Abych si měl co obléci.
A nakonec přichází vypučení květu, o kterém jsem psal na začátku. Když se Noemi vrátila, vložila tím svůj rozbitý životní příběh do Božích rukou. Vložila mu do rukou to nic, se kterým se vrátila. A Pán Bůh z toho nic vytvořil pevnou stavbu, která se později stala úkrytem pro celý Izrael. A jak je to možné ? Protože k tomu, aby Hospodin vytvořil velké věci, nepotřebuje od člověka žádné prostředky. Pánu Bohu stačí jeho vlastní slovo a jeho vlastní ruce. Jediné co chce, je to, aby se mu člověk dal k dispozici. A pak se začnou dít věci !
A v té souvislosti: Jestlipak jste si v příběhu všimli, jak se Rút dostala na Boázovo pole ? Jak je to tam napsáno ? „Ocitla se náhodou na dílu pole patřícím Bóazovi, jenž byl z Elímelekovy čeledi.“ Píše se tam „náhodou.“ Slovo náhoda mě provokuje. Mohli byste také říci, že Rút měla štěstí. Nemyslím si, že to tak bylo. V jedné písni se zpívá něco jako: „Hospodin mě vede i s mojí hloupostí.“ A v bibli je napsáno, že „tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí.“ Izajáš 35:8 Musím se přiznat, že tohoto slova se držím jako klíště. Častokrát při pohledu do „zpětného zrcátka“ se jenom podivuji: Jak jsem mohl být tak hloupý? A jak to, že jsem přesto neztroskotal, neprohrál na celé čáře ? Proto na základě Božího slova a své celoživotní zkušenosti prohlašuji: Dobré věci v životě člověka nepřicházejí díky náhodě nebo štěstí. Dobré věci přicházejí jako dar od Boha.
Co zbývá říci na konec ? Jak bylo dobré, že Noemi nezapomněla na svůj domov. Na místo, ze kterého jako poslušná žena vyšla se svým manželem. A do kterého se rozhodla vrátit. Pokud by se nerozhodla, neprožila by to dobré, co pro ni Hospodin připravil. A jakpak by se potom za několik generací narodil úžasný král David ? Ale v této chvíli Noemi přijímá radost plnými doušky. Vždyť co nyní říkají její přítelkyně ? „Požehnaný Hospodin, jenž ti dnes neodepřel vykupitele. Ať se jeho jméno vyhlašuje v Izraeli. I stane se obnovením tvé duše, aby pečoval o tvé šediny, protože ho porodila tvá snacha, která tě miluje. Ona je pro tebe lepší než sedm synů.“ Milující snacha je více než sedm synů ! Jak vzácné tajemství ! Jak vzácný dar, když si tchýně a snacha rozumějí. Když se milují. Zázraky se dějí uprostřed nás. A my si jich možná ani nevšimneme.
Když znovu pomyslím na příběh Noemi, Rút a Boáze, tak znovu v duchu děkuji Pánu Bohu, kdykoli mě zastavil na mé cestě. Mně možná každý můj krok připadal vždycky správný. Ale přitom jsem si neviděl ani na špičku nosu. Proto vím, že pořád potřebuji někoho, kdo by mě vedl. A kdo by mě také vrátil zpátky, kdykoli sejdu na scestí. A to bych přál i každému z vás. Nechte se, prosím, vrátit zpátky domů. Tam na vás totiž čekají dobré věci, které vám připravil Hospodin. Amen.
