„Jákob vykročil lehkým krokem …“ Vzhledem k tomu, co měl právě za sebou, to byl vlastně zázrak. Druhou lstí připravil svého bratra Ezaua o Izákovo požehnání. Ten se na něj rozzlobil a chtěl ho zabít. Utíká tedy z domova. Míří sice
Genesis 28:10-29:1
ke strýci Lábanovi, ale ve skutečnosti ani neví, co ho tam vlastně čeká.
Uvědomil jsem si, že v takové situaci jsem byl mnohokrát. Také jsem vycházel ze svého domova za prací a novým domovem. A tajil jsem přitom dech. Protože kdo ví, jaké přivítání mi neznámé prostředí přichystá? Poradím si s problémy, které mě tam potkají? Neselžu v úkolech, které si na sebe dobrovolně beru? Obstojím v pokušeních, kterými budu procházet?
Něco podobného zřejmě prožíval i Jákob. Navíc za sebou nechává nevyřešený rodinný spor. Nepřátelství jeho bratra na něm leží jako duchna. I svého otce zranil svým podvodem. Určitě se mu nekráčelo nijak lehce.
Co myslíte, je možné se takových tíživých pocitů, které nás svírají jako těsná pouta, zbavit? Jak rád by to Jákob udělal. A jako bych přitom slyšel ozvuky jiných Božích zaslíbení a výroků: „Copak Hospodin nevidí a neslyší? Copak nevidí do hloubky našeho nitra? Copak neví, co prožíváme?“ A odpověď zní ano – vidí. Ví o našem trápení a těžkostech ještě dříve, než si je sami uvědomíme. Ba ještě dříve než do nich spadneme.
Tak tomu bylo i v případě Jákoba. Svým jednáním určitě neudělal Hospodinu radost. To ale neznamenalo, že by Hospodin Jákoba zavrhnul. Protože co jsme to četli? Jákob usnul se západem slunce a s kamenem pod hlavou. Tvrdost jeho polštáře jakoby naznačovala tíhu problémů, které si vláčel s sebou.
Pak se však něco stalo. Ve snu se nad Jákobem otevřelo nebe a Hospodin k němu promluvil. Jákob přitom nijak nevolal po Boží pomoci. Nevzýval jméno Hospodinovo. Přesto k němu Pán Bůh přišel. A jeho slova nebyla o výčitkách. Neřekl Jákobovi: „Co jsi to učinil!“ Právě naopak. Hospodin se přiznal ke každému požehnání, které již vyslovil Izák.
Není to zvláštní? Tak Pánu Bohu nevadí všechno to pletichaření a podvádění? Myslím, že je to jinak. Domnívám se totiž, že Pánu Bohu ani to pletichaření a podvádění nezabrání v tom, aby uskutečnil svůj plán. Aby se stala jeho vůle. Protože, jak víme, když Hospodin vysloví zaslíbení – když pošle své slovo, tak se k němu nenavrátí prázdné. Nýbrž vykoná to, k čemu je poslal. Izajáš 55:11 Na to se můžeme spolehnout.
Jaké slovo tedy Hospodin vyslovil? Co Jákob slyšel z Božích úst? „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil." To je zaslíbení! Jinými slovy: Neboj se Jákobe toho, co je před tebou. Protože na to nebudeš sám. To já půjdu s tebou a před tebou. Připravím ti cestu i cíl. A navíc ti pomohu, aby ses nakonec mohl vrátit domů.
A co na to Jákob? Uvěřil tomuto zaslíbení? Co udělal ráno, když se probudil ze snu? Co slíbil Hospodinu? „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě … a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.“ Jákob tady mluví o vyzkoušení pravdivosti Božích zaslíbení. A nevyzývá také nás Boží slovo, abychom vzali Pán Boha za slovo? Abychom vyzkoušeli to, jestli Boží zaslíbení fungují? Vždyť právě třeba v Malachiášovi se píše: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Malachiáš 3:10
Když se teď vrátím k Jákobovi. Tak uvěřil nebo neuvěřil? Přímo to tam nečteme. Ale můžeme usuzovat z toho, co potom udělal a jak se přitom cítil. Je to naspáno až na začátku další kapitoly: „Jákob vykročil lehkým krokem …“ Všechna ta tíha musela z Jákobových ramenou zákonitě spadnout. Jinak by přece nemohl vykročit lehkým krokem.
Myslím, že právě ta lehkost kroku je důkazem toho, že také Jákob, stejně jako jeho děd Abraham, uvěřil Hospodinu. A v Jákobově případě Hospodin sňal břímě hříchu z jeho ramenou. A naopak mu vložil do srdce naději a důvěru. Důvěru v to, že „Hospodin všecko spraví.“ Žalmy 37:5
Situace zůstala úplně stejná. Izáka zřejmě dál bolelo srdce nad synovou lstí. Ezau dál svého bratra nenáviděl, protože ho o tolik připravil. Ale změnilo se něco uvnitř Jákoba. Až dosud totiž utvářel svoji budoucnost svýma rukama a rukama své matky. A teď se této práce vzdal. Svůj život svěřil do Božích rukou. Myslím, že to je to nejrozumnější, co mohl udělat. A je to také to nejrozumnější, co může udělat každý z nás. Pustit otěže svého života z rukou a svěřit to celé Hospodinu.
A proč si to myslím? Dívám se totiž na Jákoba a nevycházím z údivu. Vidím, jak si vesele vykračuje ke strýci Lábanovi. Taková změna! Před tím se sotva ploužil a teď by si i poskočil, kdyby se nestyděl :-) A právě to je ten důvod mého přesvědčení. Vidím své trápení a zároveň vidím radostně kráčejícího Jákoba. Přitom si říkám: Taky bych chtěl složit své břímě a vykročit zlehka a s radostí. Co kdybych to udělal stejně jako Jákob? U něj to fungovalo. Proč by to nemohlo fungovat také u mne?
A právě s touhle výzvou – s tímto pozváním se dnes na vás obracím. A beru si tuto výzvu i sám pro sebe. Protože kdo může upřímně říci, že ho nic netíží? Každý den má dost svého trápení, říká bible. Matouš 6:34 Ale nevidím jediný důvod, proč by mne mělo toto trápení každý den srážet až k zemi? Zač by takový utrápený život vůbec stál? Já přece chci žít radostně a lehce. Také si to přejete? Tak to udělejte jako Jákob. Svěřte otěže svého života Hospodinu. A pak budete moci vykročit lehkým krokem stejně jako Jákob. Amen.
