Jak nepřijít o naději?

Když přemýšlím o cestě krále Davida, během které na něj Šimeí chrlí nadávky a hází kamení, nemohu nevzpomenout na podobný příběh z Nového Zákona. Pán Ježíš také snášel posměch a rány bez jediného slova. A když se ho Pilát snažil..

2 Samuelova 16:5-13

2 Samuelova 19:17-24

... vyprovokovat k činu, tak co mu odpověděl? „Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo, tak by moji služebníci za mne bojovali.“

Davida také provokuje Abíšaj (mladší bratr vojevůdce Joába). „Copak tento mrtvý pes smí zlořečit králi, mému pánu? Nejraději bych šel a srazil mu hlavu." A není to poprvé, kdy se snaží pohnout krále k razantnímu řešení. Vzpomeňme na situaci v Saulově táboře, kdy u jeho hlavy byl zabodnuto kopí. A přímo se nabízelo ukončit život nepřítele. Ale David tehdy i teď odolá. Proto říká: "Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini? On zlořečí, protože mu Hospodin řekl: »Zlořeč Davidovi!« Kdo se potom smí ptát: »Proč to děláš?«"

Jak je přitom tak lákavé ukončit trápení tím, že druhého srazím k zemi. A třeba Joáb nikdy v takové situaci nezaváhal. Nezapomněl, jako ho Davidův syn Abšalóm zkompromitoval a tak využil příležitost, aby ukončil jeho život. A později proto, aby se zbavil konkurenta, neváhal nejprve chytnout Amáse za bradu a tak naznačil přátelský polibek, aby ho vzápětí proklál mečem.

Nepřipomíná vám to něco? Nepolíbil Jidáš právě Pána Ježíše? To proto, aby všem nepřátelům označil toho, koho přišli zatknout?

O čem to tedy je? Je to o rozhodnutí. Je to o moudrosti. Je to o tom, na jakou cestu se člověk dá. Protože vždy něco chceme. Vždy po něčem toužíme. Důležité je, jakou metodu zvolíme, abychom tuto věc získali.

Copak ale křesťan nemůže po něčem toužit? Něco si přát? Ale ano. Vždyť v tomto duchu píše žalmista: „Slož v něm (rozuměj v Hospodinu) naději a dá tobě žádosti srdce tvého.“

Podobná situace se opakuje po tisíce let. Vzpomeňme na Achaba. Tak toužil po Nábotově vinici, že z toho ochořel. Nebo na syna Davida. Tak toužil po dceři svého otce Támar, že z toho onemocněl. Člověk může tak z hloubi duše po něčem toužit, až z toho ochoří. A vždy se objeví nějaká Jezábel nebo přítel, který poradí. Neváhej. Vezmi si násilím to, po čem toužíš. Máš na to přece právo. Máš právo užívat si života. A běda tomu, kdo by ti v tom chtěl zabránit. Překážky je třeba odstraňovat.

Ovšem jako z jiného světa zní povzbuzení nebo chcete-li rada Pána Ježíše. „Proste a bude vám dáno. Já to učiním, aby vaše radost byla plná.“ Vždyť podobně se v zoufalství snažila i Támar: „Požádej krále Davida, a on tě neodmítne. Dá ti dívku, po které toužíš.“

V té souvislosti na sebe něco prozradím. Já má totiž opačný problém. A protože jsem si to uvědomil, tak jsem to s Boží pomocí začal řešit. Já má problém svěřit Pánu Bohu svá přání. Obávám se požádat Hospodina o věci, které by mi udělaly radost. Jsou to dobré věci. Ale nejsou duchovní. Tak mám vnitřní zábranu je přiřadit k prosbám o duchovní probuzení v mém městě. Ale poměrně nedávno jsem tuto zábranu překonal. A tak po vzoru jihokorejského evangelisty jsem v modlitbě požádal o dvě zcela konkrétní věci. A hned vzápětí jsem uvnitř uslyšel hlas: „To ti to ale trvalo, Pavle.“

Abych se ale vrátil k našemu příběhu. David je v první části našeho příběhu v jiné situaci. Utíká ze svého královského sídla. Přichází o své postavení. A provází ho nadávky jednoho muže. Není to nic příjemného. Ale hlavní otázka zní: Bude tomu tak navždy? Je to opravdu konec? Podobně se mohl ptát i Abram s nožem v ruce nad Izákem na hoře Morja. A podobně zřejmě uvažovali i učedníci pod golgatským křížem. Tak takhle neslavně to skončí? To je opravdu všechno?

V Davidově příběhu se v této souvislosti objevil jeden světlý okamžik. Král utíká z Jeruzaléma a tu k němu přichází Síba (sluha Saulova syna Mefíbošeta) s oslicemi naloženými jídlem a pitím. A co mu říká David? Právě ten David, kterému protéká království mezi prsty. "Hle, všechno, co patří Mefíbóšetovi, je tvé!" Kde vzal David pravomoc, aby o něčem takovém rozhodoval? Vždyť to teď vypadá tak, že králem se stane jeho syn Abšalóm. A ten by Síbovi zřejmě nic nedal. A v zástupu na královský titul stál ještě Mefíbošet. A od toho by teprve Síba nic nedostal. Jak mohl David něco takového Síbovi slíbit?

Uvědomuji si, že podobně nesplnitelně mohly znít všechny sliby, které vyslovil Pán Ježíš do svého ukřižování. Vždyť ještě na kříži slibuje jednomu z ukřižovaných: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Jak mohl něco takového slíbit, vhledem ke své situaci? Copak nezní kolem kříže posměch: „Jiným pomáhal, ať pomůže také sobě?“

Co vedlo Pána Ježíše i Davida k takovým slibům? V dané situaci vypadaly jako nereálné. Co oba dva věděli? Oni totiž věděli něco, co nebylo vidět na první pohled. Věděli, že je s nimi někdo, kdo je má rád. Kdo je neopustil. A to i když to tak opět na první pohled vypadalo.

Také jste zažili něco podobného? Procházeli jste přitom velmi nepříjemnou nebo dokonce zlou situací. A první, co vám vytanulo na mysli je: Tak kde je ten Bůh, který říká, že mě miluje? A pak jste prožili podobné pokušení, s jakým přišla Jobova žena: Zlořeč Bohu a zemři. V takové chvíli je zásadní otázka: Je tohle opravdu nezvratný konec? Co si v té souvislosti asi myslel Pán Ježíš a co si myslel David?

Myšlenky obvykle vycházejí z dosavadní zkušenosti, díky kterým dozrává naše nitro. Když zůstaneme u Davida. To, co si myslel, se dozvídáme z toho, co řekl. Nejprve řekl Síbovi: "Hle, všechno, co patří Mefíbóšetovi, je tvé!" A potom: „Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin.“ Z toho jasně vyplývá, že David nepřestal důvěřovat Hospodinu. Nepřestal spoléhat na svého Boha. To, co se teď děje, se děje podle Božího nařízení. Průběh dění má v ruce Hospodin. A David je dalek toho, aby do Hospodinova řízení nějak zasahoval. Slyšíme v tom to Jobovské: „Hospodin dal, Hospodin vzal. Budiž pochváleno jméno Hospodinovo.“

Protože stejný Hospodin, který bere. Který dopouští nadávky a kamení. Stejný Hospodin také vrací to, co předtím vzal. A když vrací Hospodin, tak vrací nejen vrchovatou, ale násobnou měrou. Své o tom věděl již jmenovaný Jób. A právě na to samé se zřejmě spoléhal i David.

Když o tom spolu přemýšlíme, dokážeme se odhodlat k podobnému spolehnutí se na Hospodina? Dokážeme se chytnout naděje v situaci, kdy to na první pohled vypadá opravdu špatně? Co by nás k takovému rozhodnutí mohlo přivést? Co třeba zkušenosti Božích služebníků, o kterých se můžeme dočíst v bibli? Co třeba zkušenosti naši přátel? Nebo dokonce zkušenosti nás samých?

Zrovna nedávno jsem si musel připomenout, kolik dobrých věcí jsem už od Hospodina dostal. Jak dobře se nyní mám. A naopak kolika náročnými i těžkými situacemi jsem už s Boží pomocí prošel. A právě tyto dobré i těžké situace ve mně vytváří pevnou naději. Naději, že ať se děje, co se děje, Hospodin zůstává se mnou. Nic Pána Boha neodradí od toho, aby kráčel po mém boku. To proto, aby ke mně vztáhnul svou pomáhající pravici, kdykoli ho o to požádám.

Tak je to tak jednoduché. Podržet si vnitřní naději a požádat. To je recept, jak projít každou situací. Je to o důvěře, ale také o odvaze. Nebojme se tedy požádat o pomoc, kdykoli budeme potřebovat. Amen.