Jak daleko je Hospodin?

Když jsem si přečetl kázání apoštola Pavla, tak jsem si řekl: „Co dalšího bych k tomu mohl ještě přidat? Nic lepšího už nevymyslím!“ Ale přece jen připojím několik reakcí. Vždyť i tehdejší posluchači také na kázání nějak ...

Skutky apoštolské 17:15-34

... reagovali. Proč bych tedy nemohl reagovat i já sám?

To první, co jsem si uvědomil, byl dvě podmínky. Podmínky k tomu, aby apoštol Pavel mohl kázat v Aténách. Nejprve muselo existovat místo zvané Aeropag. Bylo to místo, kde si každý mohl říkat to, co chtěl a nehrozil mu za to žádný postih. V dnešní době svobody slova, facebooku a ostatních sociálních médii nám to nepřipadá nijak mimořádné. Ale my, co jsme prožili část dospělého věku v komunistické totalitě, jsme nyní každý den jako u vytržení. „To skutečně si mohu svobodně říkat to, co chci? A přitom mě zítra za to neseberou?“

Druhou podmínkou bylo toto: „Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.“ Jinak by se klidně mohlo stát, že by apoštol Pavel mluvil a mluvil, ale neměl by žádné posluchače. Někteří z nich skutečně nakonec odešli. Ale jiní „… se však k němu připojili a uvěřili …“

To druhé, co mě zaujalo, byla v pravdě filosofická úvaha. A tato čistá filosofie by mohla zaujmout každého z vás. Ať už věříte v Pána Boha nebo si při četbě tohoto textu ťukáte na čelo. Jakou úvahu to mám na mysli?

Abychom pochopili souvislost, zacituji náš text již od 26. verše: „On (rozuměj Hospodin) stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: `Vždyť jsme jeho děti.´“

Zmiňovaná filosofie začíná zdánlivým rozporem. Zemi a přírodní zákonitosti stvořil Hospodin proto, aby ho lidé hledali. Ale jedním dechem apoštol Pavel dodává: „a přece není od nikoho z nás daleko.“ Pokud je Hospodin skutečně blízko každému z nás, tak proč bychom ho měli ještě hledat?

Abych vám to přiblížil, zmíním jednu věc. V poslední době se mi občas stane toto. Řeším nějaký problém. Slovy písně bratří Ebenů: „Já na tom dělám. Já na tom makám. Už na tom dělám třetí den a ono ne a ne a ne.“ Nakonec tedy přestanu usilovat o řešení a požádám nějakého odborníka o pomoc. Ten mi řešení prozradí. A co myslíte, že nakonec zjišťuji? Ve svém předchozím úsilí se zastavím těsně před cílem. Jsem přitom tak blízko, že se řešení přímo dotýkám. A právě v té chvíli to vzdám. Přitom stačilo tak málo a mohl jsem se radovat, že bych sám dorazil do cíle. Je mi pak líto sebe sama.

Nevím, jestli to prožíváte podobně? Ale domnívám se, že tento příklad objasňuje předchozí zdánlivý rozpor. Mám na mysli tu skutečnost, že Hospodin je sice blízko každému z nás. K tomu, abychom ho našli, abychom ho poznali, nám chybí už jen malý krůček. Ale přesto k tomu průlomu poslední stěny, posledního závěsu, který nám zakrývá výhled na Pána této země, nedojde.

Proč tomu tak je? A pokud nám to vadí, jak to můžeme vyřešit? Jak proniknout tou nepatrnou poslední překážkou?

Myslím, že metoda je jednoduchá. Stačí k tomu dva kroky. V prvním kroku si najdeme ten svůj Aeropag. Mám tím na mysli místo, kde káže nějaký novodobý apoštol Pavel. Ten pak ve svém kázání přesně popíše cíl a cestu, jak Pána Boha nalézt.

Potom následuje druhý krok. A tím je přijetí. Na kázané slovo můžeme zareagovat dvěma způsoby. Buď to odmítneme a také se začneme posmívat. Stejně jako to udělali někteří posluchači apoštola Pavla v Aténách. Anebo zmíněné slovo přijmeme a uvěříme.

Chtěl bych jen podtrhnout, že přijetí je slovy matematika podmínka nutná, nikoli však postačující k tomu, abychom také uvěřili. Víra sice vzniká díky slyšenému slovu. Ale kdyby v kázání nebyla přítomná také moc, nic by to s námi neudělalo.

Ale my už víme, že Hospodin „přece není od nikoho z nás daleko.“ A když počítáme s jeho přítomností, můžeme také směle počítat s jeho mocí. S mocí, která se přidá ke slovu kázání a víru v nás započne.

Možná, že tato nová víra vám potom bude připadat příliš malá a nemohoucí. Ale to nevadí. Protože každá taková nepatrná víra může časem vyrůst. Některým z vás se v té souvislosti vybaví podobenství o hořčičném zrnu. A právě takový pohled je ten správný.

Je třeba se dívat na naši, na moji víru ne tak, jak zrovna vypadá, s čím zrovna zápasí, jak váhá a potácí se v pochybnostech. Ale je třeba se dívat na naši víru tak, jakou by jednou mohla být v budoucnosti. Když se nenecháme odradit současností a vytrváme, tak se takový pohled plný naděje a očekávání stane skutečností.

Přeji nám, ať naše víra roste v ovzduší naděje a očekávání dobrých věcí. Protože právě ty nám každému Hospodin připravil. A jak naše víra poroste, naše naděje a očekávání se bude stávat skutečností. Díky tomu se ta poslední stěna postupně rozpadne a my čím dál tím jasněji uvidíme Hospodina, který „přece není od nikoho z nás daleko.“ Amen.