Hospodin nevychází z údivu

„Vidí (rozuměj Hospodin), že není nikoho, žasne, že nikdo nezasáhne.“ Člověk by řekl, že po letitých zkušenostech s lidmi nedokáže Pána Boha už nic překvapit. A v bibli čteme, že Hospodin žasne. Co se to stalo ?

Izajáš 59:11-21

„Vidí (rozuměj Hospodin), že není nikoho, žasne, že nikdo nezasáhne.“ Člověk by řekl, že po letitých zkušenostech s lidmi nedokáže Pána Boha už nic překvapit. A tady jsme četli, že Hospodin žasne. Co se to stalo, že to v něm vzbudilo úžas ? On se diví, že nikdo nezasáhne.

Stalo se vám také někdy, že jste přišli do nějaké společnosti a užasli jste? Mně se to stalo loni v září. Přišli jsme s manželkou do neratovického společenství Církve bratrské a všechno bylo pro nás nové. Každou chvíli máme příležitost k tomu, abychom nad něčím užasli. Jak je tohle možné ? Jak tohle může fungovat ? A já během pastoračních rozhovorů má také příležitost k údivu. Jak může tento člověk takto uvažovat ? Proč nevidí to, co je naprosto zjevné a nezmění to, neopustí to, nepřijme to ?

S takovým překvapením může každý počítat, když přijde do nové společnosti a do nového prostředí. Ale v příběhu, který jsem četli, tomu tak není. Pán Bůh byl stále se svým lidem. Byl s ním celá desetiletí a staletí. On svůj lid dobře znal skrz na skrz. A přesto žasne. Je plný údivu nad svým lidem. Jeho lid jedná takovým způsobem, že to neočekával. Pravda. Ono je to spíš naopak. Pán Bůh očekával, že alespoň jeden Izraelita zvedne svůj hlas. Ale nikdo se neozval. Kdepak je těch 700 věrných ? To jen vzpomínám na Eliášův nářek. Kdysi mu připadalo, že zůstal v Izraeli sám. Víme, že to tak nebylo. Ale jak je tomu v období Izajášova proroctví, které jsme četli ? Pán Bůh „žasne, že nikdo nezasáhne.“ Tak tentokrát v Izraeli skutečně nezbyl nikdo ? Zůstal Izajáš úplně sám ?

Pokud se v myšlenkách přenesu do našeho sboru, tak musím říci, že se necítím osamocen. Naopak vidím mnohé, kterým leží na srdci duchovní zdraví našeho společenství. Ale kdyby tomu tak nebylo, co bych měl dělat ? Anebo, kdyby se někdo z vás cítil duchovně osamocen, co by měl udělat ? Začít obviňovat druhé z duchovní vlažnosti, asi není ten správný způsob. Minulou neděli jsem zmiňoval klapky na očích a sluchátka na uších. Obojí je třeba sundat, aby s námi Pán Bůh mohl hovořit. Dnes bych však použil příměr ze Zjevení. Zjevení Janovo 3:18 O jednom sboru je řečeno, že nevidí. A co potřebuje, aby prohlédl ? Pomazat oči mastí. Přiznám se, že nevím, co je to za mast. Ale to vím, kdo ji má. A víme to všichni. A také víme, že způsob jak ji můžeme získat, je prosba.

O co to prosil novozákonní slepecBartimeus, když se setkal s Pánem Ježíšem: „Pane, ať vidím.“ Marek 10:51 Tento slepec dobře věděl, že nevidí. Že je slepý. Oč těžší byla situace farizejů. Pán Ježíš o nich říká: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Jan 9:41 Slepec nebo farizej. To jsou dva extrémy. Mám za to, že se obvykle pohybuji někde mezi nimi. Tak trochu si uvědomuji, že vidím málo. Mohl bych vidět víc. A počítám, že podobně je na tom každý z nás. Nejsme úplní slepci. Ale moc toho nevidíme. Každou chvíli by se nám hodilo trochu té masti ze Zjevení Jana. Trochu té masti, po které bychom viděli o něco lépe. Zřetelněji bychom pak viděli Pána Ježíše, jak kráčí s námi a před námi. Zřetelněji bychom viděli na další krok na cestě, kterou nám Pán Bůh připravil. A zřetělněji bychom viděli sami sebe. Viděli bychom, co je třeba změnit. Čeho je třeba se vzdát. Co je třeba přijmout.

Vzpomínám si na poměrně časté rozhovory s manželkou. Tyto rozhovory se týkali téma: Co bych si přál, aby se u mého manžela – manželky změnilo. Některé věci tak bily do očí. Ale náš rozhovor končil úvahou: Co my víme, jaký plán má Pán Bůh s tím druhým. Je právě tato vlastnost, tento problém právě to, co chce Pán Bůh řešit u mého partnera právě teď a právě tady. Nemám se naopak já naučit snášet to, co mi vadí ? Není právě to, co nemám rád – ráda, ten nůž, kterým se odřezává planá část ratolesti. Nebo ruka, která tvaruje nádobu do výsledné podoby ?

Pokud přeneseme svůj pohled z manželství na celý sbor. Tak mi vytanul na mysli jiný příběh. Navážu na to, co jsem říkal před minulým kázáním. Hovořil jsem o člunu na rozbouřené hladině. Menší lodě neměly kormidlo, ale kormidlové veslo. Tak si sám sebe představuji v pozici kormidelníka. Držím pevně kormidlo v obou rukou. Zapřu nohy o podlahu. A vší silou se snažím pootočit směr plavby, abychom pluly správným směrem. Když tak chvíli zápasím, tak zjišťuji, že se loď nepootočila ani o kousek. Tak co udělám ? Pustím kormidlo z rukou a předám ho tomu, kdo má pevnější ruku. Tomu, pro koho je řízení života celé církve denním chlebem. Jak asi tušíte, předám kormidlo Hospodinu. A co budu dělat já ? Půjdu čistit okna v podpalubí, aby spolucestující dobře viděli, kam plujeme.

Před časem jsem potkal jednoho milého bratra, který zrovna měl za úkol vést – řídit celou jednu církev. Tak jak se ti daří ve tvém novém úkolu? Poznamenal jsem. No mě se daří dobře, ale zatím jen tak pozoruji, jak si církev pluje sama. V té době, když jsem to poslouchal, mi to připadalo jako selhání. A v duchu jsem si představoval: To já bych si s tím jinak poradil. Pod mým vedením by církev šlapala jako hodinky. Ale teď po řadě let bratrovi rozumím lépe. V této věci jsem malinko prohlédl. Teď už vím, že není radno brát Hospodinu kormidlo z rukou. Církvi nebo sboru taková aktivita neublíží. To si Pán Bůh ohlídá. Ale člověk sám přijde o řadu úžasných věcí, které by jinak s Pánem Bohem po boku prožil.

A jedna z těchto úžasných věcí je zmíněna na závěr textu, který jsem četli: "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky," praví Hospodin. Izajáš 59:21 Víme, že Izrael se nacházel ve složité době. I my jsme dnes v těžké situaci. A nevíme, jak dlouho v ní ještě budeme. O to více potřebujeme, aby také na nás spočinul Duch, který spočíval na Izajášovi. A aby Hospodinova slova zůstávala v našich ústech. A proč ?

No proto, aby v naší mysli a v našich ústech už nebylo místo pro nic jiného. Apoštol Pavel volá: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Římanům 8:15 A jestliže naše ústa budou plná podobných Božích povbuzení, tak z nich nepoplynou slova obav a beznaděje. Protože Pán Bůh jedná jako zahradník. Zkypří půdu, zasadí zrno, zavlaží a pořád se neděje nic viditelného. V té době se každý musí obrnit trpělivostí. Musí čekat až do chvíle, kdy vyraší první výhonek. Výhonek sice vypadá hezky, ale nic z něho není. Teprve až dozrají růže, mrkev nebo brambory, je z něho nějaký užitek. Podobně pracuje Boží duch a jeho slovo. Na začátku toho není moc vidět. Vypadá to, že se vůbec nic neděje. Ale trpělivost bude odměněna. Jak víme užitek bude různý. Někde „třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ Marek 4:8 Ale pokaždé to bude stát za to.

Tak bych nás chtěl v dnešní době povzbudit. Pokud dáme prostor ve své mysli Božímu Duchu, naplní naše srdce naděje. A pokud dáme svá ústa k dispozici témuž Duchu, budeme zdrojem povzbuzení také pro naše blízké. A pokud toužíme po nějaké změně ve své rodině nebo ve svém sboru, obraťme se v modlitbách na svého Stvořitel. On zná pravý čas pro takovou změnu. Amen.