Důvěřujeme Božímu slovu ?

2 Královská 6:30-33

2 Královská 7:1-2

2 Královská 7:15-20

Uvědomuji si, že toto není hezký příběh. Zvláště jeho konec v nás může vzbuzovat hrůzu nebo odpor. Copak v Božím slově není spousta povzbuzení a zaslíbení ? Proč bychom se měli věnovat takovým místům, jaké jsme četli dnes ? To se máme nechat vystrašit ? To máme snad důvěřovat a poslouchat ze strachu ? Tak tomu někdy je v rodičovské výchově. „Hochu, děvče, pokud nebudeš poslouchat, tak budeš bit nebo bita.“ Chce nám něco podobného naznačit i dnešní biblický text ? Křesťane, člene církve, Boží služebníku: Jestli nebudeš poslouchat, tak budeš přísně potrestán !

V předchozích nedělích jsem připomínal a povzbuzoval k tomu, aby naše srdce přilnulo k Hospodinu. Abychom přemýšleli o Božím slově. Aby nám utkvěly v srdci Boží požadavky. Protože když tomu tak bude, získáme Boží požehnání. Náš život pak bude plný dobrých věcí od Hospodina. Je potřeba k takovému optimistickému a radostnému pohledu přidávat něco negativního ?

Takový naivní a jednostranně optimistický pohled měli Adam s Evou, když pobývali v ráji. Nic nevěděli o hříchu, o krádeži, o vraždě. Ale pomohlo jim to, když se museli rozhodnout ? Když měli před očima lákavou myšlenku ? Když jejich mysl naplnila žádost po rovnosti Bohu ? Nepomohlo. Nakonec neodolali a požádali. Požádali o věc, která patřila Bohu. Rozhodovat o tom, co je a co není dobré patřila, patří a bude patřit plně do Božích rukou. To jenom On je etalonem dobra. Protože jenom On je skutečně skrz na skrz dobrý. To ale Adam s Evou vůbec netušili. A pokud přece jen trochu tušili, tak to nevzali v úvahu, při svém rozhodování. A jak víme, udělali tím zásadní chybu. Tato chyba se pak vleče všemi pokoleními až dodnes.

V dnešní době už tedy s určitostí víme, že život není jen samá radost a pohoda. Víme, že za každým rohem může číhat nějaká zrada nebo karambol. A proto potřebujeme slyšet celou pravdu. Nejen její polovinu. A jaká je tedy celá pravda ? Tu Pán Bůh oznámil již izraelskému lidu během putování do země zaslíbené. Říkal jim zhruba toto: „Když mne budete poslouchat, bude se vám dařit dobře. Když mne však poslouchat nebudete, přijdou na vás zlé časy.“ Někdo by to nazval metodou: „Cukr a bič.“ Otázka je, proč takovou metodu Pán Bůh zvolil ?

Jedním z pohledů, který je mi blízký, je dívat se na život jako na překračování státních hranic. Jako příklad si vezměme Jižní a Severní Koreu. Zapomeňme na to, že tato hranice je přísně střežená. Vezměme ji jen tak, že dělí jeden národ na dvě naprosto odlišné země. V jedné je naprostá svoboda a ve druhé tvrdá totalita. Když by někdo překročil hranici, tak se jeho život totálně změní. V obou zemích se domluví stejným jazykem. V obou zemích žijí rozdělené rodiny. Ale to zásadní je, že v jedné zemi se může žít svobodně a ve druhé se musí jen poslouchat. Každá země vysílá svoji propagandu. Obě říkají, že u nich je to nejlepší. A pokud by někdo v Jižní Koreji uvěřil a překročil hranici, teprve potom by poznal pravdu. A následky svého rozhodnutí by pak nesl po celý svůj život. A nemohl by to nikomu vyčítat. Nemohl by říci: Nikdo mi o tom neřekl. Udělal to totiž s plným vědomím a z vlastní vůle.

A když tento příklad vztáhneme na Boží království a jeho lid. Pokud by Pán Bůh zamlčel, že když se vzdálíme z jeho území, tak na nás dopadne tvrdá ruka toho zlého. Neměli bychom to svému Stvořiteli za zlé ? Nevyčítali bychom mu: „Pane, my jsme to nevěděli. Proč jsi nám to neřekl ?“ Ale my víme, že tak tomu nebylo a není. Pán Bůh nám ve svém slově nic nezakrývá. Otevřeně nás upozorňuje, že každé rozhodnutí. Každý čin má své následky. Tak jako všichni víme, že když vyskočíme z okna, tak tvrdě dopadneme na zem. Tak také díky Bohu víme, že když se od něho vzdálíme. Když se otočíme k Bohu zády, tak vstoupíme na území toho zlého. A to pro nás bude mít fatální následky. A nejen teď a tady, ale také v daleké budoucnosti. Nikdo z nás tedy nemůže říci nyní, ani potom: „To jsem nevěděl, to jsem nevěděla.“ Všichni máme dostatek informací k tomu, abychom se rozhodli správně. Naše budoucnost spočívá v naší mysli. Právě tam, kde se rozhoduje. A rozhoduje se na základě dostatečných informací. V plné svobodě. A s plným vědomím odpovědnosti.

Možná, že teď už nám osud kapitána královské stráže nepřipadá tak nespravedlivý. Informaci od proroka Elíši dostal. Zvláštní je, že on jediný se cítil kvalifikovaný k tomu, aby toto proroctví komentoval. Zřejmě za sebou cítil královskou autoritu. Možná, že si myslel: „Co mi to tady ten pomatenec povídá ? Stačí, abych pozvedl svůj meč a po prorokovi nezbude ani památka.“ Ale nakonec se spokojil jen s poznámkou. Řekl jen svůj názor. Zpochybnil, co se dalo zpochybnit. Nedůvěra může zahýbat s důvěrou lidí. Ale může pohnout s Božím úmyslem ? Může způsobit, aby se navzdory Boží suverénnosti vrátilo toto slovo k Hospodinu prázdné ? Co myslíte ?

Po vyslovení názorů z obou stran už zbývá jen počkat na to, jak to dopadne. Počkat na chvíli, kdy se bude lámat chleba. Někdy se musí čekat dlouho. Někdo čeká po celý svůj život, aby poznal, zda Boží slovo má skutečně pravdu. Ale kapitán musel čekat jen do druhého dne. A my už víme, že skutečně poznal, že Boží slovo bylo pravdivé. Jenomže co mu to bylo platné, když v té chvíli, kdy poznal pravdu, tak umírá. Už nemohl říci: „Tak jo. Vidím Elíšo, že jsi mluvil pravdu. Od nynějška budu tvému proroctví důvěřovat. Už vím, že v Božím slově je ukryta pravda. A i v tom případě, když mi připadá tak bláznivé.“ Kapitánovi však už prostě došel čas. Už neměl ani vteřinu.

Otázka je, kolik času máme my ? Kolik času nám zbývá, abychom posoudili pravdivost Božího slova ? Moc se mi líbí novozákonní prohlášení: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval k nám Bůh …“ (Židům 1:1) A vidím to na příbězích izraelských a judských králů. A vidím to i ve svém životě. A věřím, že když se pozorně zadíváte, uvidíte to každý i v tom svém životě. Kolik toho už Pán Bůh namluvil. Mluvil do nás horem dolem. Ale častokrát „jakoby hrách na stěnu házel.“ Nic se nás nedotklo. A to nás Pán Bůh zná dokonale. Vždyť nás každého stvořil. On ví, co na nás platí. A přesto tak málo dolehlo až k naší mysli. Tak málo se dotklo našeho srdce.

Znovu se ptám: Kolik máme ještě času ? Jak dlouho k nám bude Pán Bůh ještě promlouvat ? Není tohle to jeho poslední slovo, po kterém už nebudeme moci odpovědět nic ? Co když nám právě teď dojde náš čas ? Podobně jako došel kapitánovi královské stráže. Kéž by tomu tak nebylo. Kéž by se právě dnes naše srdce rozhořelo. Kéž bychom právě dnes uvěřili a dali Božímu slovu za pravdu. Kéž bychom se právě dnes rozhodli. A to podle toho, kde právě jsme. Pokud na území toho zlého, tak: Hospodine, dnes se chci k tobě vrátit. Svěřuji ti svůj život. A chci důvěřovat a žít podle tvého slova. Protože ty máš pro mě připravené dobré věci.

Pokud jsme na Božím území, tak: Hospodine, chci ti zůstat věrný. Chci, aby mé srdce k tobě znovu přilnulo. Chci, aby má mysl byla jako tvá mysl. Toužím po tom, abych nepřišel o nic dobrého, co jsi mi připravil.

A právě k těmto rozhodnutím nám všem dopomáhej Pán Bůh sám. Amen.